V Libyi se protesty arabského jara před deseti lety přelily v občanskou válku. Veřejnost volala po pádu čtyřicetileté vlády Muammara Kaddáfího, ten se protesty rozhodl krvavě potlačit. Mezinárodní aliance vedená Francií a Spojenými státy prosadila bezletovou zónu a Kaddáfího režim padl. Období stabilizace bylo ale jen krátké a země se už dekádu zmítá ve spirále vnitřních válek a konfliktů. Nově vytvořená přechodná vláda je už několikátou, která slibuje uspořádání voleb.
Nad Kaddáfím spojenci zavřeli nebe před deseti lety. Libyí dodnes zmítá chaos
Usámovi Ali al-Agurimu je čtyřiatřicet let. Otec dvou dětí se živí obchodováním s hospodářskými zvířaty na dobytčím trhu v Benghází. Před deseti lety v tomto městě absolvoval vysokou školu a zůstal nezaměstnaný. Vzpomíná, že tehdy zuřil kvůli nespravedlnosti, kterou jeho generaci připravila generace jeho rodičů a prarodičů.
Aguri se v létě 2011, kdy už libyjská občanská válka zuřila naplno, připojil k útoku na Tripolis, odkud úřadoval diktátor Muammar Kaddáfí. Jeho síly Aguriho jednotku spatřily během průzkumné mise a v přestřelce nezaměstnaného vysokoškoláka ve zbrani zasáhla kulka do nohy. Měl štěstí, protože incident si vyžádal i mrtvé. Sám Aguri zůstal od pasu dolů ochrnutý.
Později tento Libyjec – už z invalidního vozíku – podporoval síly polního maršála Chalífy Haftara, který zahájil ofenzivu proti mezinárodně uznávané vládě v Tripolisu. Hlavně ale během uplynulé dekády sledoval rozklad své země a střídající se hněv, násilí, naději a další násilí. „Čestní lidé nyní leží v hrobech, revoluci jim ukradli,“ shrnuje pro agenturu Reuters.
Rezoluce 1973
Libyjci do ulic Benghází vyšli 15. února 2011 ve večerních hodinách. Několik stovek jich protestovalo proti zatčení jednoho z ochránců lidských práv. Povzbuzeni děním v dalších arabských zemích, kde tamní obyvatelé proti režimům také demonstrovali, protestující už o tři dny později drželi v moci většinu druhého největšího města. Za další dva dny už lidé protestovali i v hlavním městě Tripolisu, baště diktátorského režimu.
Kaddáfí tehdy varoval, že napjatá situace se může zvrhnout v občanskou válku. Jeho vláda proti nespokojenému obyvatelstvu vyslala elitní jednotky i milice a oběti se začaly počítat v tisících. Násilí a nestabilita v zemi se značným ropným bohatstvím poutaly mezinárodní pozornost.
Někdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy tlačil na Evropskou unii, aby zmrazila Kaddáfího zahraniční konta, a prohlašoval, že diktátor musí padnout. OSN se obrátila na Mezinárodní trestní soud kvůli hrubému porušování lidských práv.
Muammar Kaddáfí
Na sklonku února tehdejší britský ministerský předseda David Cameron navrhl vytvořit nad Libyí bezletovou zónu a k návrhu se přidal Senát USA. Kaddáfího síly zároveň spustily masivní protiofenzivu, která zastavila povstalecký postup. Mezinárodní politický odpor vůči Kaddáfímu se dále stupňoval, když Francie uznala za legitimní vládu Libye Přechodnou národní radu, která zastupovala povstalce.
Po bezletové zóně nad Libyí volala také Liga arabských států a definitivně ji v OSN, s podporou Paříže a Londýna, navrhl libanonský ambasador Nawaf Salam. V polovině měsíce – 17. března 2011 – Rada bezpečnosti o bezletové zóně rozhodla rezolucí číslo 1973. Pro její přijetí hlasovalo deset států, pět se zdrželo a žádný se nepostavil proti. O dva dny později operace západních států započala.
Zprvu se přímo zapojily Francie, Británie, Spojené státy, Kanada a Itálie. Později se k nim přidaly další evropské země, ale také Katar či Spojené arabské emiráty. Operace se obešla bez pozemních jednotek a sestávala se ze vzdušných úderů a námořní blokády. Kaddáfího jednotkám se nepodařilo sestřelit jediný letoun NATO, ačkoliv libyjská armáda byla vybavena raketami země-vzduch.
Na konci března velení operace pod názvem Sjednocený ochránce převzalo NATO, přičemž cílem aliančních sil bylo kromě bezletové zóny a ochrany civilistů zajistit také zbrojní embargo. Na intervenci v Libyi se ve výsledku podílelo devatenáct zemí, Kaddáfí jejich zásah označil za terorismus a křižáckou agresi.
Revoluce je proces, říká nálezce Kaddáfího čepice
Režimní baštu Tripolis se povstalcům za mezinárodní pomoci podařilo obsadit 22. srpna stejného roku, o dva měsíce později v přestřelce v Syrtě zemřel sám Kaddáfí. Jeho smrt, kdy krvácející diktátor prosil o milost, povstalci zachytili na mobilní telefony, skrze něž se na počátku revoluce svolávaly do ulic.
Bývalá povstalecká vláda vyhlásila osvobození Libye 23. října, Přechodnou národní radu mezitím uznaly OSN, Evropská unie a více než stovka zemí světa.
Téměř devět měsíců trvající občanská válka si vyžádala podle odhadů až dvanáct a půl tisíce mrtvých, padesát tisíc raněných a čtyři tisíce pohřešovaných.
Jedním z těch, kdo boje na straně povstalců přežili, byl Hisham al-Windi, syn diplomata z Kaddáfího éry. Nejprve se připojil k protestům, jakmile ale zjistil, že po něm pátrá policie, uprchl do Tunisu, odkud se posléze vrátil, aby se přidal k rebelům. Windi byl jedním z prvních, kteří pronikli do Kaddáfího sídla v Tripolisu, a byl to on, kdo v prázdných pokojích nalezl diktátorovu proslulou brokátovou čepici.
„Lidi mi říkají, vždyť ty ses podílel na téhle katastrofě. Jak se ti to teď zamlouvá? Nezamlouvá, ale nevolíme si mezi Kaddáfím a chaosem. Revoluce je proces, musíme vybudovat novou Libyi, kterou si zasloužíme,“ cituje deset let od začátku občanské války Windiho agentura Reuters.
Oslavy pádu Kaddáfího režimu v Benghází v říjnu 2011
Spirála násilí
Naděje arabského jara a svržení diktátora následovalo krátké období relativní stability. Předseda povstalecké rady Mustafá Abdal Džalíl vyzval po převzetí moci Libyjce ke smíření a sjednocení a prohlásil, že základem státu bude islámské právo neboli šaría. V červenci následujícího roku se v zemi konaly volby do přechodného parlamentu, ve kterých uspěla liberální koalice Spojenectví národních sil vedená někdejším přechodným premiérem Mahmúdem Džibrílem.
O měsíc později vládnoucí povstalecká rada předala moc nově zvolenému Všeobecnému národnímu kongresu a v říjnu byl premiérem opět zvolen bývalý opoziční politik Alí Zajdán. O rok a půl později vzniklo Ústavní shromáždění, které mělo vypracovat návrh ústavy, k tomu už ale nedošlo.
„Okolo roku 2014 a 2015 se začala na východě Libye okolo města Tobrúk formovat (druhá) vláda. V jejím rámci se Chalífa Haftar začal profilovat jako člověk, který k sobě soustřeďoval vojenskou a politickou moc,“ popsal vývoj blízkovýchodní zpravodaj ČT David Borek s tím, že Libyjcům chybí společná identita a historické regionální a kmenové dělení státu na západ a východ se obtížně překonává.
Haftarovo tažení proti mezinárodně uznávané vládě v Tripolisu nastartovalo druhou občanskou válku a saharská země opět upadla do spirály bojů a násilí. Chaos v zemi pětkrát větší než Německo navíc prohlubují islamistické milice a kmeny, které ovládají zejména jih severoafrického státu.
Do bojů se mezi lety 2014 a 2018 zapojil také takzvaný Islámský stát, který ovládl město Darná na východě a také některé oblasti v okolí Syrty – nyní tam vládnou Haftarovy síly. Polní maršál si právě na boji s islámskými radikály už v minulosti vybudoval jméno. Když se před sedmi lety nedokázala libyjská vláda vypořádat s džihádisty, kteří obsadili Benghází, byl to právě vojenský velitel, který v oblasti zvládl nastolit pořádek.
Šachovnice velmocí
Jeho tažení proti tripoliskému kabinetu ale prodlužuje agónii, v níž se Libye od roku 2011 nachází. V konfliktu navíc opět hrají roli zahraniční vlivy, byť tentokrát nikoliv formou přímé vojenské intervence. Haftar se těší neoficiální podpoře Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů či Ruska. Veliteli pomáhají také Jordánsko a Egypt.
Francie a Spojené státy, které přispěly k pádu Kaddáfího, zpočátku čelily kritice, že hrají na obě strany. Paříž má totiž zájmy na ropě z východu Libye, kterou ovládá Haftar, jemuž poskytovala vojenskou pomoc, upozorňovala agentura Reuters. Šéf Elysejského paláce se sešel s lídry obou znesvářených stran – Haftarem i předsedou vlády v Tripolisu Fáizem Sarrádžem.
Podobnou schizofrenní politiku v minulých letech zastával rovněž Washington. Zatímco bývalý ministr zahraničí Mike Pompeo odsuzoval Haftarovu ofenzivu s tím, že ohrožuje životy civilistů, exprezident Donald Trump oceňoval maršálovu roli v boji proti terorismu a zabezpečení libyjských ropných zásob.
Mezinárodní zájmy v Libyi se promítly také v Radě bezpečnosti OSN. Spojené státy nepodpořily Británií navrženou rezoluci, která vyzývala k příměří v severoafrické zemi a Haftara označovala jako viníka eskalace násilí. Rezoluce se nezamlouvala ani Moskvě, které se nelíbilo, že se v ní nemluví o vládě v Tripolisu.
Evropské země navíc nestabilita Libye přímo ovlivňuje, země je totiž klíčovým partnerem ve snaze zastavit migraci ze subsaharské Afriky. Mattia Toaldová z Evropské rady pro zahraniční vztahy v Londýně pro BBC v minulosti řekla, že migrace je pro Haftara klíčem k mezinárodní legitimitě.
Naději na ukončení druhého vnitrostátního konfliktu v Libyi během jedné dekády přinesla loni na podzim dohoda o trvalém a okamžitém příměří, kterou podepsaly obě znepřátelené strany ve švýcarské Ženevě. Dohoda přišla čtyři měsíce poté, co se Haftarovy síly musely stáhnout od Tripolisu po patnáctiměsíční snaze o jeho dobytí.
Kaddáfího elita v čele prozatímní vlády
OSN také zprostředkovala rozhovory, které v únoru vyústily vytvořením nové přechodné vlády. Sám o sobě sice kabinet negarantuje mír a stabilitu, po letech válčení jde ale o zlom – i proto, že na přechodné vládě se domlouvalo mnoho zájmových skupin a kabinet má podporu různých politických i kmenových frakcí v Libyi a také mezinárodního společenství.
„Na rozhovory OSN bych nevsadila ani pětník, ale doteď jsme nezaznamenali agresivní reakce, což je dobré znamení. Možná plán nevyjde bezezbytku, ale pokud nedojde k okamžité vojenské reakci, jsou to dobré zprávy,“ komentovala únorovou dohodu specialistka na Libyi Claudia Gazziniová z Mezinárodní krizové skupiny.
Naději, že tentokrát už Libye nesklouzne zpět do spirály bojů, skýtá postava ministerského předsedy Abdula Hamída Muhammada Ddaíby. Zámožný obchodník z Misuráty je sice zástupcem „korupční kultury“ z éry Muammara Kaddáfího, ale znesvářené strany vítají, že jde o ideologicky neutrální osobnost, s níž může diskutovat kdokoliv.
Nový libyjský premiér Abdal Hamíd Muhammad Dbaíbá při oslavách výročí revoluce
Zdrženlivější hlasy ale varují, že OSN se nepodařilo v jednáních vytvořit exekutivní orgán, který by mohl vykořenit nepostižitelnou libyjskou elitu, nýbrž mezinárodní společenství umožnilo této elitě dominovat rozhovorům a rozhodnout o jejich závěrech. Analytici v článku pro americký think-tank CEIP upozorňují, že vládnoucí třída si upevní pozice a nebude mít důvod vést zemi k volbám.
Vlády slibují volby a pak válčí
Jasné je, že prozatímní vládu čeká obrovské množství práce. Mají-li Libyjci skutečně v prosinci 2021 zamířit k volebním urnám, kabinetu se musí podařit usmířit dva parlamenty, opět sjednotit centrální banku a další instituce, které kvůli válce mají svou východní a západní podobu.
Běžní Libyjci přitom řeší jiné problémy – hlavní město Tripolis stále do značné míry ovládají roztroušené milice, dochází k výpadkům proudu a nemocnice řeší nedostatek léků. V Libyi také neustále rostou ceny základních potravin jako rýže, mléka nebo rajčat. Benzin se v některých částech země, která má značné zásoby ropy, dá pořídit pouze na černém trhu.
„Osm let jsem poslouchal řeči o volbách a nic kromě našeho věku se nezměnilo,“ cituje deník The New York Times Ahmeda al-Gammoudiho, který pracuje v tripoliské kavárně a opravuje svůj válkou poničený dům. „Každým rokem je situace jen horší a každá vláda, která přijde, tvrdí, že od voleb nás nedělí víc než dva roky. Stane se ale vždycky přesný opak, válka,“ dodává.