Čtyři desítky kritiků tuniského vládce Kaíse Saída si v posledních týdnech vyslechly tvrdé rozsudky. Někteří právníci, novináři, diplomaté či politici mají kvůli obviněním ze spiknutí a terorismu strávit dekády za mřížemi. Kdysi kolébka arabského jara podle kritiků míří k samovládě a protesty proti Saídovi sílí. Úřady mezitím zahájily tažení proti migrantům, kterým zdemolovaly tábory.
Tunisko se v roce 2011 stalo rodištěm arabského jara a podařilo se mu svrhnout tehdejší režim autoritáře bin Alího. V dalších letech země jako jedna z mála na Blízkém východě úspěšně směřovala k demokracii a tuniské politické kvarteto národního dialogu dokonce získalo Nobelovu cenu míru.
Bývalý profesor práv Saíd se dostal k moci v roce 2019. Pro jeho chladný, nehybný výraz a přísný projev dostal mezi Tunisany přezdívku „Robocop“. Saíd od začátku sliboval, že bude bojovat proti korupci a za sociální spravedlnost a v této souvislosti hovořil o vizi „nového Tuniska“.
Po dvou letech v úřadu pozastavil na rok a půl činnost parlamentu, začal vládnout pomocí dekretů a později nechal přepsat ústavu, aby posílil své pravomoci. V roce 2022 prezident pozastavil činnost nezávislé Nejvyšší soudní rady a odvolal desítky soudců. Od té doby severoafrický stát tíhne k autokracii.
Odstranění rivalové
Loni na podzim se v zemi konaly prezidentské volby, které byly podle kritiků nelegitimní a účast v nich nedosáhla ani 29 procent. Prezident sice drtivě zvítězil, ovšem nejprve uvěznil disidenty a možné soupeře, upozorňuje BBC. Ze čtrnácti kandidátů se tehdy na hlasovací lístek dostali pouze tři: jeden byl ve vězení, jeden byl Saídův blízký známý a třetím byl sám prezident, píše Hlas Ameriky.
Tažení proti odpůrcům nyní přitvrzuje. Tuniský soud v dubnu odsoudil skupinu čtyř desítek vysoce postavených politiků, podnikatelů a právníků k dlouhodobým trestům odnětí svobody za spiknutí a terorismus. Někteří obžalovaní, jako aktivista a podnikatel Kamel Ltaif, mají strávit za mřížemi 66 let.
Mezi odsouzenými jsou i lídři Fronty národní spásy, hlavní opoziční koalice, kteří byli zatčeni před dvěma lety. Issam Chebbi a Jawhar Ben Mbarek dostali osmnáctiletý trest.
V květnu pak justice poslala na 34 let do vězení rovněž bývalého premiéra Alí Larajíze, významného kritika současného vládce a lídra umírněné islamistické strany Ennahda (Hnutí obnovy), nejsilnějšího parlamentního uskupení. Larajíz byl po arabském jaru ministrem vnitra a následně mezi lety 2013 až 2014 předsedou vlády.
Podle tuniských úřadů založil spolu s dalšími sedmi lidmi teroristickou buňku a pomáhal mladým Tunisanům cestovat do zahraničí, aby se připojili k islamistickým bojovníkům v Iráku a Sýrii. Larajíz byl zatčen před třemi lety a aktivisté včetně lidskoprávní skupiny Human Rights Watch od té doby žádali jeho propuštění, připomíná BBC.
Politik obvinění důrazně odmítá a tvrdí, že případ je politicky motivovaný. „Nejsem zločinec... V tomto případě jsem oběť,“ konstatoval podle AFP v dopise adresovaném žalobci.
Kritici mluví o frašce
Obhájci lidských práv považují tuniské procesy za frašku a pokus umlčet a potlačit disent. „Toto není soudní rozhodnutí, ale politický dekret vykonaný soudci na základě jejich příkazu,“ řekl agentuře AFP bývalý ministr Kamel Jendoubi, který byl souzen v nepřítomnosti. „Nikdy jsem nebyl svědkem takového procesu. Je to fraška,“ poznamenal obhájce Ahmed Souab podle agentury Reuters.
Organizace Amnesty International odsoudila „znepokojivý pokles základních práv“ za Saídovy vlády, kdy roste nespokojenost s jeho autoritářským stylem vládnutí. Omezování demokracie v zemi opakovaně kritizovala i Evropská unie, i když Komise nedávno navrhla označit Tunisko za bezpečnou zemi, kam se mohou vracet běženci.
Komise k tvrdému verdiktu nad opozičníky pouze uvedla, že „EU ve svých komunikacích s tuniskými úřady pravidelně připomíná důležitost svobody projevu, respektování práva na spravedlivý a řádný proces“.
Sám Saíd kritiku odmítá s tím, že bojuje proti „zkorumpované elitě“, „zrádcům“ a „zahraničnímu vměšování“, píše BBC. Prezident opakuje, že jeho upevnění moci bylo legální a nutné kvůli stagnaci tuniské politiky a nefunkčním institucím.
Protesty kvůli úmrtí studentů i chudobě
Proti hlavě státu se ale bouří i část veřejnosti. V dubnu se konaly v zemi tisícové protesty po smrti tří studentů ve městě Mezzouna. Mladí lidé zemřeli po zhroucení zdi místní střední školy. Mezzouna přitom leží v oblasti, kde se kdysi zrodilo arabské jaro, všímá si tunisko-britská výzkumnice a bývalá mezinárodní mluvčí strany Ennahdha Yusra Ghannouchiová v komentáři pro server The Middle East Eye (MEE).
Protesty pokračovaly celý týden a postupně se rozšířily i do metropole. Obchody a školy v oblasti se zavřely, zatímco demonstranti pálili pneumatiky a skandovali protivládní hesla. Místo aby úřady jednaly s obyvateli nebo rodinami obětí, vyslaly do oblasti stovky bezpečnostních vozidel s ozbrojenci, kteří použili slzný plyn k rozehnání davů. Řada lidí utrpěla zranění a médiím bylo bráněno v informování o událostech, píše MEE.
Saíd přitom nevyjádřil ani lítost a místo toho, aby převzal zodpovědnost za upadající infrastrukturu, nařídil zatčení ředitele školy, který několik měsíců před tragédií varoval úřady před zhoršujícím se stavem zdi, upozornil dál blízkovýchodní web s tím, že prezident později obvinil „zrádce“ ze selhávajících veřejných služeb ve městě a tvrdil, že byli vysláni „problémoví lidé“, aby provokovali bezpečnostní síly.
Odpůrci prezidenta vyšli do ulic i prvního května, kdy odmítli „nebezpečný“ příklon k autokracii. Pochodující Tunisané na svátek práce skandovali slogany vyzývající k Saídovu odchodu a demonstrace připomínaly revoluci z roku 2011, uvedl server The North Africa Post. Ve stejný den demonstrovali i prezidentovi stoupenci, kteří naopak bránili jeho vládu a varovali před zahraničním vměšováním.
Saíd je kritiky obviňován mimo jiné z toho, že nedokázal omezit bídu a nezaměstnanost. Protestující odsoudili rostoucí míru chudoby, útlak a tyranii a požadovali propuštění vězněných politiků. Podle zprávy Human Rights Watch z loňského podzimu je v Tunisku z politických důvodů nebo za uplatňování svých základních práv zadržováno více než 170 lidí.
OSN letos v únoru naléhala na tuniské úřady, aby „ukončily systém zatýkání, svévolného zadržování a věznění desítek obránců lidských práv, právníků, novinářů, aktivistů a politiků“. Ministerstvo zahraničí ale žádost odmítlo, píše francouzská rozhlasová stanice RFI.
Zdražování a rostoucí nezaměstnanost
Saíd jmenuje a odvolává premiéry a ministry dle libosti a přísně potlačuje politické strany, občanskou společnost a odbory, popisuje aktuální situaci v Tunisku MEE s tím, že házet vinu na všechny kromě sebe, tedy „temnou dekádu“ demokracie, zkorumpované podnikatele, opoziční politiky, zahraniční agenty a různé skupiny obětních beránků, pomalu přestává hlavě státu vycházet.
„Nyní může být nucen čelit populaci, která kdysi věřila jeho populistickým slibům. Navzdory demontáži všech demokratických záruk, podrobení soudnictví jeho vůli a věznění jeho kritiků se ráj, který slíbil, nikdy neuskutečnil,“ poznamenal blízkovýchodní web.
Zadlužení země roste, Tunisané čelí zdražování a rostoucí nezaměstnanosti, která se sice pohybuje kolem 16 procent, bez práce je ale zhruba každý třetí mladý občan. Řada lidí se potýká s nedostatkem základních potřeb, v zemi chybí dostatek jídla, vody a časté jsou i výpadky elektřiny, uvádí MEE. Hospodářství země nicméně loni vzrostlo meziročně o 1,4 procenta, uvedly místní úřady. Předloni se přitom ocitlo v záporných hodnotách.
Tažení proti migrantům
Kromě opozice pořádá tuniský režim hon rovněž na migranty a jejich obhájce. Úřady od loňského května uskutečnily razie v nejméně třech nevládních organizacích poskytujících klíčovou pomoc běžencům, přičemž zatkly a zadržely nejméně osm pracovníků nevládních organizací a také dva bývalé místní úředníky, kteří s nimi spolupracovali.
Zároveň zahájily trestní vyšetřování nejméně čtyřiceti dalších osob v souvislosti s legitimní prací nevládních organizací na podporu uprchlíků a migrantů, píše Amnesty International. „Probíhající represe, které jsou součástí širšího útoku na občanskou společnost v Tunisku, byly živeny eskalací xenofobie a vážně narušily klíčovou pomoc uprchlíkům a migrantům,“ upozornila.
„Tuniské úřady musí okamžitě zastavit kriminalizaci lidských práv a humanitární práce a skoncovat s nebezpečným hledáním obětních beránků a hanobením občanské společnosti,“ dodala zástupkyně regionálního ředitele pro Blízký východ a severní Afriku Sara Hashashová.
Saíd před pár dny během setkání s generální ředitelkou Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) Amy Popeovou zopakoval, že Tunisko si nepřeje být tranzitní ani hostitelskou zemí pro nelegální migranty. Podle něj „tento jev není náhodný, ale je živen zločineckými sítěmi, které se věnují obchodování s lidmi a orgány v Africe a severním Středomoří“.
Migranti podle tuniského lídra hledají „bezpečné útočiště“, protože jsou „oběťmi nespravedlivého globálního ekonomického systému – systému, který zažívá i Tunisko, jež je jednou z jeho obětí“.
Tunisko, které je tranzitní zemí hlavně pro subsaharské Afričany, se potýká se značnými náklady a již nemůže snášet současnou situaci, prohlásil také Saíd, jenž vyzval IOM, aby zdvojnásobila úsilí o usnadnění dobrovolného návratu migrantů ze subsaharské Afriky do Tuniska, poskytla finanční podporu pro jejich reintegraci a spolupracovala se zasaženými stranami na pátrání po pohřešovaných, uvedl server infomigrants.net. Jeho iniciativa vedla od května k zahájení týdenních repatriačních letů.
Saíd už v projevu v únoru 2023 prohlásil, že v Tunisku se nacházejí „hordy nelegálních migrantů“ jako součást „zločinného plánu na změnu složení demografické krajiny“. To vedlo k zesílení protiimigračních nálad ve společnosti a útokům proti obyvatelům subsaharské Afriky, kteří byli postupně vytlačováni z městských oblastí do odlehlých vesnic, upozornil korespondent MEE v Tunisku.
EU „dala Saídovi volnou ruku“
Asi dvacet tisíc běženců našlo útočiště v sedmnácti provizorních táborech na východním pobřeží, což vyvolalo vlnu nevole u místních, kteří tvrdili, že se již nedostanou na svou půdu. Vnitřní migrační krizi umocnila skutečnost, že země poslední dva roky dostávání mnohamilionovou unijní podporu na ochranu hranic.
Memorandum o spolupráci počítá s tím, že severoafrická země zabrání lodím s migranty a žadateli o azyl v nelegálním odjezdu do Evropy. „Dohoda mezi EU a Tuniskem v podstatě dala prezidentu Saídovi volnou ruku, aby řídil migraci tak, jak uzná za vhodné, pokud bude migrantům zabráněno v přístupu do Evropy,“ řekl MEE expert na migraci z Aalborgské univerzity Ahlam Chemlali.
Země opakovaně čelí obvinění z porušování práv běženců, včetně kolektivního vyhošťování, špatného zacházení, sexuálního násilí, ale také z případů obchodování s lidmi a prodeje lidí libyjským milicím. Tuniské úřady to popírají, mluví o „zlovolných obviněních“ a odmítají případy veřejně prošetřit.
Ničení táborů a „dobrovolné návraty“
Od začátku letošního dubna pak začala národní garda s demolicí uprchlických táborů, pálením majetku jejich obyvatel a zatýkání osob, jež se postavily na odpor, uvádí MEE. Podle místních činitelů se většina migrantů přesunula na státní pozemky, další se pak snažili postavit menší tábory v okolí.
Tvrdý postoj vůči imigrantům zastává kromě Saída i řada dalších tuniských politiků. V únoru nezávislá poslankyně Fatma Mseddiová vyzvala ke kontrole porodnosti migrantek a varovala před „rizikem“, že by se brzy zákonodárkyněmi mohly stát Tunisané subsaharského původu. Tábory nazvala „státem ve státě“ a varovala před „alarmující situací“, cituje MEE.
Tuniské úřady považují za řešení migračních potíží takzvané dobrovolné návraty. V dubnu opustilo zemi prostřednictvím programu IOM přibližně tisíc lidí, což potvrzuje rostoucí trend pozorovaný v posledních měsících. V roce 2024 se domů vrátilo 7250 lidí, oproti předloňským 2557.
Podle expertů a obhájců lidských práv ale nelze mluvit o principu dobrovolnosti. „Když je váš domov zničen, vaše úspory ukradeny a vaše děti jsou bez přístřeší nebo jídla, návratový program IOM se stává jedinou dostupnou možností. To není dobrovolné, to je přežití pod nátlakem,“ řekl MEE Chemlali.
Podle agentury Frontex, která chrání hranice EU, se počet příchozích z Tuniska a Libye v roce 2024 snížil o 59 procent. „To, co vidíme, není konec migrace, ale její transformace v něco fragmentovanějšího, rizikovějšího a smrtelnějšího. Je to forma nuceného vysídlování, zahalená do jazyka humanitárnosti a souhlasu,“ varoval Chemlali.
Podle Human Rights Watch platí Tunisané vysokou cenu za to, že se Evropská unie výhradně zaměřuje na migraci a opomíjí priority v oblasti lidských práv.
