Tunisko se po roce a půl dočká nového parlamentu. Volby, které se konají 17. prosince, však bojkotuje většina politických stran. Vyjadřují tak nesouhlas s postupem prezidenta Kaíse Saída, který v údajné snaze dostat zemi z krize nejprve provedl „ústavní převrat“, když rozpustil parlament a vládu, a poté si pojistil novou ústavou takřka neomezenou moc. Rodiště arabského jara, které sloužilo jako jediný vzor úspěšného přechodu k demokracii, se tak zmítá v hluboké ekonomické a politické krizi. Tisíce frustrovaných Tunisanů se letos pokusily dostat na lodích do Evropy. Rozčarování z arabského jara dvanáct let od začátku protestů pociťuje celý Blízký východ. Myšlenka demokratizace v regionu pomalu ale jistě umírá.
Není cesty zpět. Tuniskou demokracii boří profesor práv zvaný Robocop
Saíd učinil v posledních dvou letech řadu kontroverzních kroků, které vyvolaly obavy i na Západě. Někteří v této souvislosti hovoří o budování „třetí republiky“.
„Byli jsme v parlamentním systému. Nyní jsme v prezidentském systému, kde Kaís Saíd drží veškerou moc ve svých rukou. Demonstrujeme jedenáct let za stejné požadavky, je to frustrující vzorec, který se opakuje. Každý rok musíme demonstrovat za svou svobodu, důstojnost a práva. Režim drží u moci síla police, diktatura a násilí. Vlastně se nikdy nic nezměnilo,“ řekl zpravodajce BBC v létě před klíčovým hlasováním o nové ústavě pár Tunisanů Wá'il a Džawáher, který chodí demonstrovat od dob začátků arabského jara.
Odpůrci obviňují Saída ze snahy změnit Tunisko zpět v autokracii, tedy zavést systém vládnutí, kdy stát řídí jediné centrum s absolutní mocí.
Protest proti tuniskému prezidentu Saídovi v říjnu 2022
Jedny z největších protestů proti hlavě státu se konaly letos v polovině října. Tisíce Tunisanů vyrazily do ulic metropole vyjádřit svůj nesouhlas s postupem prezidenta Saída, který podle nich zvrátil demokratický proces v zemi. Demonstranti požadovali přijetí politické odpovědnosti za ekonomickou krizi země, včetně nedostatku potravin a pohonných hmot. Stovky lidí protestovaly také minulou sobotu. „Saíde, odstup!“ vykřikovali demonstranti, kteří pochodovali centrem Tunisu.
Pro mnoho Tunisanů nebyl přechod k demokracii něčím, co by si zamilovali, protože se jejich životy nezlepšily. Ekonomika se nezlepšila. To je vždy nebezpečí revolucí, které výrazně zvyšují očekávání. Lidé si myslí, že jakmile bude demokracie, všechno bude fungovat, a očekávají, že se jejich život okamžitě zlepší. To se v Tunisku nestalo, což vedlo k deziluzi z myšlenky demokracie.
„Ústavní převrat“ a nová ústava
Čtyřiašedesátiletý expert na ústavní právo Saíd je původně univerzitní profesor bez politické příslušnosti. Jeho zvolení hlavou státu v roce 2019 bylo překvapující; ve druhém kole získal 72,7 procenta hlasů a své vítězství tehdy označil za „novou revoluci“. Pro jeho chladný, nehybný výraz a přísný projev dostal mezi Tunisany přezdívku „Robocop“. Saíd od začátku sliboval, že bude bojovat proti korupci a za sociální spravedlnost a v této souvislosti hovořil o vizi „nového Tuniska“.
Prezident se často dostával do kompetenčních sporů s premiéry a umírněnými islamisty z vlivné Strany obnovy (An-Nahda) v čele s předsedou parlamentu Rašídem Ghannúším o to, kdo bude kontrolovat bezpečnostní síly nebo jmenovat členy parlamentu. Nakonec hlavě státu během vrcholící pandemie covidu, kterou vláda nezvládala, došla trpělivost. Při takzvaném „ústavním převratu“ z července 2021 odvolal premiéra a pozastavil činnost parlamentu s tím, že je třeba ukončit vleklý politický pat a zabránit dalšímu ekonomickému úpadku země. Vstup do parlamentu nechal zablokovat obrněnými vozidly.
Převzetí moci Saídem dostalo přezdívku „ústavní převrat“, jelikož Saíd již byl prezidentem, když začal se zásadními kroky směrem k autokracii. Saíd argumentoval tím, že převzetí moci je v souladu s tuniskou ústavou z roku 2014, konkrétně s článkem 80, který dává hlavě státu do rukou výjimečné pravomoci k ochraně ústavy při „bezprostředním nebezpečí“. Saíd v této souvislosti zmiňoval nutnost zachránit Tunisko před krizí a neschopností vlády řešit problémy, včetně pandemie covidu, a zajistit sociální smír. Dle kritiků však prezident zneužil této části ústavy k tomu, že rozložil ústavní pořádek a demokratickou ústavu de facto pohřbil.
V srpnu loňského roku Saíd oznámil veřejnosti, že „není cesty zpět“ a odmítl výzvy k dialogu o krizi s tím, že rozhovory s „rakovinovými buňkami“ nejsou možné, poté, co opoziční Strana obnovy (An-Nahda) požádala o možnost řešit situaci. Saíd následně jmenoval svého vlastního premiéra, ve skutečnosti však vládne od té doby sám s pomocí dekretů.
„Saída podporovala mládež a marginalizované obyvatelstvo z nerozvinutých regionů země. Uprostřed pandemie covidu a ekonomické krize byl jeho převrat zpočátku masivně podporován, dokonce i širokými sektory politické třídy. V té době byl puč vnímán jako jediný způsob, jak se vymanit z paralýzy parlamentního režimu, a islamisté byli v odmítnutí puče úplně izolováni. Mnoho tuniských občanů si navíc myslelo, že špatnou ekonomickou situaci způsobila korupce vládnoucích elit, a puč vítali jako příležitost, jak se jich zbavit a vrátit své peníze do tuniské ekonomiky,“ komentoval vývoj v Tunisku pro web ČT24 seniorní výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů Clément Steuer.
Horizont ČT24 – Demokracie v arabském světě (zdroj: ČT24)
Den, kdy zemřela tuniská demokracie
Letos v červenci Saíd prosadil novou ústavu v referendu, které bojkotovaly hlavní opoziční strany a jehož se účastnila necelá třetina oprávněných voličů. Nový základní zákon státu, který sepsala Saídem vybraná skupina akademiků, nahrazuje porevoluční demokratickou ústavu z roku 2014. Připomínky k návrhu mohli podávat Tunisané on-line, do procesu se však zapojilo pouhých šest procent oprávněných voličů.
Nová ústava dává prezidentovi do rukou takřka absolutní výkonnou moc; může kupříkladu jmenovat vládu včetně premiéra bez souhlasu parlamentu, jmenovat nebo odvolávat ministry, rozpustit parlament, předkládat poslancům legislativní texty, které bude považovat za „přednostní“, a stává se navíc i vrchním velitelem armády. Prezident také nese odpovědnost za návrhy klíčových smluv a rozhoduje o rozpočtu či sám jmenuje soudce.
Jelikož nová ústava výrazně omezuje moc parlamentu i soudnictví, kritici mluví o narušení základního principu dělby moci a systému brzd a protivah, které hrají v demokratických systémech zásadní roli.
„Dvacátého pátého července (2022) zemřela tuniská demokracie. Toto referendum zakotvilo prezidentovu vládu jednoho muže. Takže tam, kde jsme dříve mohli mluvit o Tunisku jako o demokracii, to nyní již dělat nemůžeme. V tomto smyslu to byl temný den pro Tunisany, ale také pro celý Blízký východ a obecně pro ideu demokracie,“ poznamenal americký autor a vedoucí pracovník Brookings Institution Šádí Hamíd v rozhovoru pro sdružení amerických rozhlasových stanic NPR.
- Tunisko není v nové ústavě, na rozdíl od předchozího zákona z roku 2014, nadále definované jako „islámský stát“, nýbrž jako součást „islámského národa“. Rolí státu je dosáhnout „cílů čistého islámu v zachování života, cti, peněz, víry a svobody“. Podle nové ústavy je toto úsilí součástí procesu demokratizace. Stát tak má dohlížet na rozvoj islámských zásad, přestože Saíd se veřejně prezentuje jako odpůrce islámu v politice.
Zdroj: Deutsche Welle
Saíd se považuje za zachránce Tuniska
Hlava státu tvrdí, že reformy probíhají v duchu revoluce z roku 2011 a zajistí Tunisku lepší budoucnost. Stejný názor přitom zastává i část tuniské společnosti. Podle průzkumu pro BBC News Arabic zveřejněného letos v létě 81 procent Tunisanů upřednostňuje silného lídra a 77 procent zároveň chce, aby byla vláda efektivní, přičemž na formě této vlády jim de facto nezáleží. „Kaís Saíd je přímý muž, miluje Tunisko. Ústava se mi moc líbí, zlepší situaci v zemi,“ řekl BBC před červencovým hlasováním o základním zákoně státu Tunisan Mohsen. „Prezident zlepší naše podmínky, vkládám do Kaíse Saída velké naděje,“ přidává se majitel obchodu s oblečením Ali.
Kontroverzní návrh ústavy nakonec odsouhlasilo dle režimu 94,6 procenta účastníků, opozice však čísla považuje za falešná. „Účast byla neobvykle nízká v situaci, kdy většina politických stran vyzvala k bojkotu hlasování. K volbám přišlo pouze 30,5 procenta voličů, když v letech 2011 až 2019 volební účast oscilovala mezi 50 a 60 procenty. Pak lze tvrdit, že třetina Tunisanů schválila novou ústavu, zatímco další třetina ji bojkotovala a zbývající třetina ignorovala,“ konstatuje Steuer.
Podle politoložky Terezy Jermanové je v současném nedemokratickém kontextu těžké průzkumy veřejného mínění považovat za důvěryhodné. Třicetiprocentní účast je však nejnižší volební účast v tuniské porevoluční historii, komentuje referendum. „I v kontextu referend globálně je to velmi málo. Podle mě to zračí, že někdejší entuziasmus, který se Saídovi podařilo v zemi probudit, už je spíš minulostí. Velká část lidí byla z politiků skutečně unavená, ale nezdá se, že by se toto Saídovi podařilo dlouhodobě zvrátit,“ řekla webu ČT24 politoložka Jermanová působící na Katedře Blízkého východu Univerzity Karlovy a v Asociaci pro mezinárodní otázky.
Oslavy stoupenců prezidenta Saída po referendu o nové ústavě 25. července 2022
Volební zákon omezuje strany, ženy a nahrává bohatým
V současné době má podle prezidenta Tunisko pomoci „stabilizovat“ nový volební zákon, který omezuje vliv politických stran, a naopak vyzdvihuje jednotlivce. Počet křesel v dolní komoře parlamentu se v důsledku nové legislativy sníží ze 217 na 161. Legislativa také snižuje počet členů úřadu, který dohlíží na volby, přičemž tyto členy vybírá sám prezident.
Nová pravidla se dotknou už nadcházejících parlamentních voleb do Shromáždění zástupců lidu, jak se tuniská dolní komora nazývá. Hlasování hodlá bojkotovat většina tuniských politických stran, od demokratických uskupení, přes Dělnickou stranu, Republikánskou lidovou unii až po islamistické strany Koalice důstojnosti a Stranu obnovy (An-Nahda), podle nichž je hlasování nelegitimní a jedná se pouze o další krok k posílení autokracie.
Vlivný odborový svaz UGTT označil volby za „zbytečné“. „Tento postoj mocného odborového svazu souvisí s probíhajícími diskusemi mezi vládou a Mezinárodním měnovým fondem o půjčce ve výši dvou miliard dolarů. UGTT se staví proti jakékoli budoucí privatizaci nebo omezení dotací na potraviny a energie, což je pravděpodobně součástí požadavků MMF,“ sdělil webu ČT24 Steuer.
Oslabený parlament nebude mít žádnou pravomoc kontrolovat či odvolat hlavu státu, vláda je nově odpovědná prezidentovi, nikoli poslancům, a oslabena bude zřejmě i role opozice, které nově nejsou vyhrazena předsednictví v některých klíčových výborech.
Voliči mají nově hlasovat pro konkrétní kandidáty místo kandidátní listiny jednotlivých stran. Panují obavy z korupčního chování, jelikož kandidáti nově musejí získat v okrsku nejméně 400 podpisů, financování navíc může jít pouze ze soukromých nebo vlastních zdrojů, což bude podle kritiků nahrávat bohatým kandidátům.
Předchozí systém kandidátních listin zahrnoval položku o rovnosti pohlaví, kdy se mezi jmény střídali muži a ženy, což vedlo k vyššímu zastoupení žen v politice, nový volební zákon však takový mechanismus neobsahuje. Tunisko přitom donedávna patřilo mezi třicet zemí světa s nejvyšším počtem poslankyň – ženy tvořily zhruba třetinu tuniského parlamentu, což byl nejvyšší poměr v celém regionu Blízkého východu a severní Afriky.
Kvůli novému zákonu však ze 1427 žádostí o kandidaturu, jež obdržela tuniská volební komise, byly jen 214 ženy. V novém zákoně nejsou ani kvóty pro kandidáty do 35 let, jež dříve zajišťovaly rovnost na základě věku. Volební komise nakonec uznala 1058 žádostí – 936 kandidátů a 122 kandidátek. Podle pozorovatelů tvoří většinu nestraníci bez politické zkušenosti.
Kritici také varují, že nový volební zákon brání kandidovat komukoli, kdo byl kdy obviněn z porušení zákona, a to v době, kdy Saídova vláda zahájila tvrdé zásahy proti politickým oponentům a mnohé z nich obvinila z volebních zločinů. Prezident navíc dekretem kriminalizoval vydávání hoaxů a fám, což by mohlo pomoci Saídovi, aby zabránil jakémukoli kritikovi ucházet se o politickou funkci, upozorňuje nadstranický think-tank Carnegie Endowment for International Peace se sídlem ve Washingtonu.
Poslance bude nově možné za určitých okolností odvolat. „V minulosti poslanec parlamentu čerpal svou legitimitu ze své strany. Nyní musí převzít odpovědnost především ke svým voličům,“ řekl k novým pravidlům Saíd. Prezident trvá na tom, že nemá v úmyslu vyloučit z parlamentních voleb žádnou stranu. Nový zákon je podle něj inspirován systémy v jiných zemích a „umožní lidem svobodně vyjádřit svou vůli a volit osobu, kterou si vyberou“.
„Upřímně nevidím žádný způsob, jak by plánované volby do bezzubého parlamentu mohly tuniský odvrat od demokracie pozitivně ovlivnit. Pokud byl minulý parlament kritizovaný jako rozhádaný, pro ten současný to bude nejspíš platit o to víc, protože do něj již nemohou kandidovat politické strany, ale jen samostatní kandidáti. To znamená, že bude velmi složité v tak chaotickém tělesu cokoliv prosadit. Kromě toho ale bude mít parlament velmi omezené pravomoci, protože rozhodování o většině oblastí – včetně té ekonomické – dál zůstane v rukou prezidenta. To těžko umožní skutečnou změnu a obávám se, že si ji většina lidí ani od těchto voleb neslibuje,“ myslí si Jermanová.
Kolébka arabského jara se nebezpečně kýve
Nikoli náhodou se parlamentní volby konají v den dvanáctého výročí smrti Muhammada Buazízího, nezaměstnaného tuniského mladíka, který se snažil na ulici prodávat zeleninu a který se nakonec 17. prosince 2010 upálil na protest proti špatným životním podmínkám v zemi. Tragická událost spustila mohutné protesty proti zoufalé ekonomické situaci, ale také korupci mezi politiky a samotnému autokratickému vládci. Po 23 letech u moci nakonec prezident Zín Abidín bin Alí 14. ledna 2011 rezignoval, rozpustil vládu a uprchl ze země.
Tunisko tehdy posloužilo dalším arabským zemím v regionu jako příklad, že změny jsou možné. Vlna protestů následně zasáhla většinu blízkovýchodního regionu, nicméně právě rodiště arabského jara sloužilo řadu let jako jediný vzor úspěšného přechodu k demokracii.
„Pokud jde o základní strukturální příčiny, tuniská transformace byla úspěšnější (než v jiných zemích Blízkého východu) hlavně ze dvou důvodů. Prvním z nich je síla tuniské občanské společnosti, zejména její mocné odborové organizace UGTT, která nemá v jiných zemích arabského jara obdobu. UGTT sehrála společně s organizací zaměstnavatelů (UTICA), Ligou lidských práv a Řádem právníků v roce 2014 zásadní roli prostředníka mezi znepřátelenými frakcemi. Společně tyto čtyři organizace (Kvartet) získaly v roce 2015 Nobelovu cenu za mír za snahu zabránit občanským konfliktům a udržet demokracii v Tunisku v chodu,“ připomíná Steuer z Ústavu mezinárodních vztahů.
Druhým důvodem je podle experta fakt, že Tunisko nemá takový geostrategický význam jako jiné státy regionu. „Egypt má Suezský průplav, Jemen přístup k Rudému moři a Libye zásoby ropy a kontroluje migrační trasy. V důsledku toho mezinárodní a regionální mocnosti tolik nezasahovaly do tuniské domácí politiky a nepodněcovaly politické rozbroje, jak se to stalo v jiných zemích arabského jara,“ dodává Steuer.
Politoložka Jermanová to vidí podobně. „Tunisko bylo první, a to dalo jeho obyvatelům komparativní výhodu. Někdejší prezident měl mnohem méně času se na situaci připravit a zareagovat, což ho nakonec stálo prezidentské křeslo. Tuniští protestující měli ale štěstí i v tom, že jejich země není tolik geopoliticky významná a neoplývá velkými zásobami nerostných surovin jako například ropou. To vedlo k tomu, že méně externích aktérů – jako třeba zejména regionálních mocností se zájmem o udržení autoritářství ve svém sousedství – se oproti ostatním zemím ,arabského jara‘ do dění v Tunisku pletlo. Prezident bin Alí tak měl méně prostředků k tomu, aby protesty potlačil, nebo si protestující nějak zavázal, kupříkladu příslibem zlepšení jejich finanční situace,“ míní expertka.
Podle Steuera je problém v tom, že proces demokratizace nebyl v Tunisku nikdy zcela dokončen. „Podle ústavy z roku 2014 měl parlament jmenovat členy Nejvyššího ústavního soudu během prvního volebního období (2014 až 2019). Zástupci lidu se ale nedokázali shodnout na jménech. Bez nejvyššího arbitra, který by interpretoval ústavu, byl prezident Kaís Saíd schopen prosadit svůj vlastní výklad, aby legitimizoval převrat z 25. července 2021,“ upozorňuje odborník.
Tuniský prezident Kaís Saíd
Hlavní příčinu neúspěchu přechodu k demokracii spatřuje expert v ekonomické stagnaci. „Prohloubila polarizaci mezi zaostalými jižními a středními regiony a přímořskými oblastmi, ale také mezi starou generací a mládeží těžce zasaženou nezaměstnaností a nejistými pracovními podmínkami,“ míní odborník.
Jermanová vyzdvihuje, že po roce 2011 se v Tunisku skutečně podařilo provést demokratické reformy. „Pravidelně se konaly férové volby a nová ústava zajistila základní lidská práva a svobody, včetně svobody slova, i oddělení jednotlivých složek moci tak, aby žádný politický aktér – třeba prezident nebo premiér – nemohl jednat na vlastní pěst. Co se ale nepodařilo, bylo zajistit obyvatelům rozumné životní podmínky, což bylo hlavním požadavkem revoluce. A tak frustrovaní Tunisané a Tunisanky, kteří čím dál méně důvěřovali zavedeným politickým stranám, začali hledat naději u samozvaných mesiášů slibujících konečně systém změnit,“ vysvětluje politoložka.
Jedním z těchto takzvaných mesiášů byl i současný prezident Kaís Saíd. „Protestní hlasy proti stávajícímu pořádku si vyložil jako podporu pro svou autoritářskou politiku. A rozhádaná společnost a politická reprezentace mu v tom nebyla schopná zabránit,“ hodnotí Jermanová proces úpadku tuniské demokracie.
Bez práce je více než třetina mladých Tunisanů, zdražování na rekordu
Tunisko trápí vleklé hospodářské problémy, které tvrdě dopadají zejména na mladou generaci a čerstvé vysokoškoláky. V době arabského jara v roce 2011 dosáhla nezaměstnanost u Tunisanů mezi 15 a 24 lety rekordních 42,7 procenta, i v posledních letech se však drží nad 34 procenty – v první čtvrtině letošního roku to bylo 38,5 procenta.
Celková míra nezaměstnanosti v posledních třech letech roste a loni činila 16,8 procenta. Obyvatelé této dvanáctimilionové arabské země čelí rovněž neustálému zdražování a s tím spojeným klesajícím blahobytem. Meziroční míra inflace činila v lednu 2022 6,7 procenta, v listopadu ale již dosáhla rekordních 9,8 procenta.
„Je důležité říct, že tuniské ekonomické problémy revolucí nezačaly, porevoluční reprezentace je zdědila po bývalém režimu, který byl postavený na korupci. Protesty, které někdejšího prezidenta bin Alího svrhly, navíc na čas odradily turisty i investory, a situaci nepomohly ani ojedinělé teroristické útoky, ke kterým po roce 2011 došlo. Když se situace alespoň v oblasti turismu začala konečně v roce 2018 stabilizovat, přišel covid a s ním další propad,“ poznamenala Jermanová.
Někteří Tunisané mají pocit, že je v zemi nečeká žádná budoucnost, a tak vidí jako svou jedinou záchranu nebezpečnou cestu přes Středozemní moře. Web Middle East Eye informuje o 13 tisících Tunisanů, kteří se takto od začátku roku vydali za lepším životem mimo africký kontinent. Podle tuniského Fóra pro hospodářská a sociální práva (FTDES) se za stejnou dobu u tuniského pobřeží ztratilo nebo zahynulo nejméně pět set lidí.
Tunisko těžce zasáhla pandemie covidu, ze které se země velice pomalu vzpamatovává. Tuniský statistický úřad ale letos na podzim oznámil, že ekonomika přeci jen pomalu ožívá. „Za tři měsíce od července do září se hrubý domácí produkt meziročně zvýšil o 2,9 procenta, což ve srovnání s předchozími dvěma čtvrtletími znamená zrychlení (v tomto pořadí o 2,3 procenta a 2,6 procenta),“ uvedl úřad. Ve stejném období loňského roku byl růst 1,7 procenta.
„Navzdory komplikované mezinárodní situaci a rekordní inflaci ekonomická aktivita po zdravotní krizi v roce 2020 sílí,“ dodávají tuniští statistici. Ministerstvo cestovního ruchu navíc oznámilo, že do letošního desátého listopadu zavítalo do země na 54 milionu turistů, což je nárůst o 174 procent oproti stejnému období loni. Země, pro jejíž ekonomiku je cestovní ruch zásadní, však stále čeká lepší časy srovnatelné s dobou před vypuknutím pandemie.
Dlouholetý politický pat
Zlepšit tuniskou hospodářskou situaci se tamním politikům dlouhodobě nedaří i kvůli patové politické situaci, která vznikla po revoluci na přelomu let 2010 a 2011 a jež trvala až do chvíle, kdy Saíd loni v létě uskutečnil zmiňovaný „ústavní puč“. V tomto období se v zemi vystřídalo devět vlád.
„Elity, které řídily přechod (k demokracii), se soustředily hlavně na institucionální otázky na úkor sociálních a ekonomických reforem. V roce 2014 ovládly první parlament zvolený podle nové demokratické ústavy dvě znepřátelené síly: islamistické hnutí An-Nahda a Nidaa Tounes, hnutí prezidenta Kaída Sibsího vedené osobnostmi starého režimu. Tyto dvě síly musely udělat kompromis, aby mohly sestavit vládu, ale jejich neustálé dohady mařily provádění ekonomických reforem,“ vysvětluje Steuer.
„V roce 2019 byl zvolený parlament roztříštěn mezi velmi odlišné politické síly (islamisté, arabští nacionalisté, stoupenci starého režimu, sociální demokraté, liberálové a neoliberálové), což ještě více zkomplikovalo dosažení kompromisu a vedlo k vládní nestabilitě,“ konstatoval expert.
„Určitě byla chyba i na straně politické reprezentace, která alespoň zpočátku možná věnovala větší pozornost demokratickým reformám než těm ekonomickým. Ale je nutno říct, že ruce tuniských politiků jsou velmi svázané. Z jedné strany na ně tlačí mezinárodní měnové instituce, které v zemi už tak zatížené vysokou inflací podmiňují půjčky drastickými škrty včetně snížení dotací na základní potraviny. Z druhé strany na ně tlačí silné zaměstnanecké odbory, které na tyto návrhy odpovídají stávkami. V takové situaci je těžké cokoliv prosadit,“ míní Jermanová.
Saídova popularita rychle klesá
I kvůli neustálému dohadování mezi politickými stranami měl Saíd původně pro své kroky významnou podporu v tuniské společnosti, část stoupenců však ztratil omezováním demokratických institucí. Rozpustil například Nejvyšší soudní radu a odvolal desítky soudců, což vyvolalo velké protesty. Ve vězení navíc skončilo hned několik Saídových kritiků z řad politiků včetně dvou poslanců, které odsoudil vojenský tribunál. Dalších 25 politiků čelí obvinění ze spiknutí proti státu a po dobu vyšetřování nesmějí vycestovat ze země.
Podle průzkumů z léta 2021 prezidenta v té době podporovala asi polovina Tunisanů, v únoru 2022 to bylo už jen 23,2 procenta dotázaných, uvádí web Middle East Monitor s odkazem na poradenskou skupinu Insights TN. „Kvůli jeho odmítnutí diskutovat s jinými politickými silami Saíd postupně ztratil podporu většiny politické třídy a části veřejného mínění. Také ekonomické oživení není nikde vidět, zejména kvůli ruské válce na Ukrajině a nedostatku obilovin, který zasáhl tuniský dovoz,“ komentuje výrazné změny v postoji veřejnosti Steuer.
Protest soudců, které Saíd v roce 2022 zbavil funkce
Evropská unie přislíbila letos v listopadu Tunisku 100 milionů eur na hospodářskou obnovu a s tím spojenou sociální pomoc občanům a podnikům. Země obdržela 40 milionů eur okamžitě, zbytek po dosažení strukturálních reforem. Krok EU souvisí s novou půjčkou MMF ve výši přibližně dvou miliard dolarů, kterou bude fond vyplácet zemi od prosince.
Tunis se na oplátku zavázal uskutečnit reformy v čele s omezením veřejného sektoru, který je jedním z největších na světě. Tunisko, jež dusí dluh přesahující 100 procent jeho HDP, musí postupně rušit státní dotace na základní produkty jako potraviny a energie a restrukturalizovat státní podniky, které mají monopol v mnoha odvětvích, stejně jako snižovat platy ve státním sektoru.
Tyto ústupky MMF ostře kritizuje UGTT i tuniská opozice, bez dohody s MMF by však Tunisko mělo extrémně těžký přístup k financování na mezinárodním trhu, jelikož MMF hraje roli centrální banky pro ostatní mezinárodní věřitele a slouží jako barometr finančního zdraví svých dlužníků. Tunisko nyní patří mezi tři země s nejvyšším rizikem nesplácení, což dále komplikuje finanční vyhlídky země.
„Určitě byla chyba i na straně politické reprezentace, která alespoň zpočátku možná věnovala větší pozornost demokratickým reformám než těm ekonomickým. Ale je nutno říct, že ruce tuniských politiků jsou velmi svázané. Z jedné strany na ně tlačí mezinárodní měnové instituce, které v zemi už tak zatížené vysokou inflací podmiňují půjčky drastickými škrty včetně snížení dotací na základní potraviny. Z druhé strany na ně tlačí silné zaměstnanecké odbory, které na tyto návrhy odpovídají stávkami. V takové situaci je těžké cokoliv prosadit,“ upozorňuje Jermanová.
Nečinnost bude Západ stát hodně, varuje tuniský exprezident
Západ v současné době hledí k dění v Tunisku se znepokojením, výraznější kritika Saídových kroků, natož sankce se však nekonají. Americký prezident Joe Biden v září varoval, že v Tunisku jde o „bitvu o duši tohoto národa“ a několik zákonodárců vydalo odsuzující prohlášení na adresu kroků Saída, kritika se ale zatím odehrává pouze na půdě rétoriky.
Podle bývalého tuniského prezidenta Munsifa Marzúkího, který vedl zemi po arabském jaru mezi lety 2011 až 2014, nečinnost Spojených států a Evropy ještě ztíží případný návrat země k procesu demokratizace. „Pro západní země je to byznys s diktaturou jako obvykle. Je to velmi, velmi smutné a také velmi kontraproduktivní, protože západní země zaplatí vysokou cenu za to, že naši demokracii nepodpoří,“ varoval exprezident v listopadovém rozhovoru pro web The Middle East Eye.
Podle Marzúkího existuje souvislost mezi antidemokratickými kontrarevolucemi na Blízkém východě po arabském jaru – které vedlo k obrovskému proudu uprchlíků většinou prchajících před občanskou válkou v Sýrii – a posílením krajně pravicové politiky v Evropě, jehož hlavními příčinami jsou odpor ke globalizaci, imigraci a multikulturalismu.
„Tím, že nepodporují naši demokracii, ve skutečnosti ohrožují svou vlastní demokracii,“ je přesvědčen dlouholetý bojovník za lidská práva Marzúkí, který byl před rokem v Tunisku v nepřítomnosti odsouzen a podle verdiktu tamního soudu má strávit čtyři roky za mřížemi za spiknutí proti státní bezpečnosti. Marzúkí, který žije v Paříži, ostře kritizoval Saída za takzvaný ústavní převrat a vyzýval Francii k ukončení podpory tuniského režimu.
Myšlenka arabského jara utrpěla porážku v celém regionu
Situace v Tunisku naopak podle Marzúkího vyhovuje některým vlivným státům blízkovýchodního regionu v čele se Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty. An-Nahda dokonce obvinila Emiráty ze zosnování takzvaného ústavního převratu, což Abú Dhabí odmítá.
„Normálně by Spojené státy tlačily na ,klientské‘ země, jako jsou Emiráty a Saúdská Arábie, aby přestaly bojovat s vlnou demokratizace a uskutečnily nějakou reformu ve své vlastní zemi. Ale to není to, co dělají. Oni ty diktatury podporují. A co je pro mě naprosto neuvěřitelné, je fakt, že tyto diktatury Saúdů, Emirátů a Egypťanů prosazují to, čemu říkám čínský model nebo ruský model vládnutí,“ poznamenal Marzúkí.
Právě v devadesátimilionovém Egyptě, kde byl v rámci arabského jara sesazen po 29 letech u moci autoritář Husní Mubarak, to rovněž vypadalo po určitou dobu pro revolucionáře nadějně, nikdy se jim ale nepodařilo ovládnout státní instituce – zejména armádu, která v červenci 2013 uskutečnila vojenský převrat a s podporou části lidu nastolila ještě represivnější režim, než byl ten Mubarakův, píše v komentáři britský Independent.
V šesti blízkovýchodních zemích, kterými výrazně prošlo arabské jaro, naděje postupně pohasínala. V Sýrii, Jemenu a Libyi je situace ještě horší než před revolučním rokem 2011, protože v nich zuří krvavé občanské války, navíc podporované regionálními mocnostmi, upozorňuje Independent. Vlády v Egyptě a Bahrajnu, který má blízko k Saúdské Arábii, zase nemilosrdně potlačují jakékoli kritické hlasy.
„Tato obří zóna deprivace, diktatury a násilí může vést k oživení Islámského státu nebo vzestupu nových organizací typu al-Káida. Určitě to povede k velkému nárůstu uprchlíků, kteří budou opět směřovat do Evropy, protože ve svých vlastních zemích pro sebe nevidí žádnou budoucnost,“ uzavírá Independent.