Španělé jdou v neděli počtvrté za čtyři roky volit parlament. Politici se totiž zatím nedokázali vyrovnat s koncem systému dvou dominantních stran umožňujícím jednobarevné vlády. Vytváření koalic se příliš nedaří a naděje na snadný vznik stabilního kabinetu nepanují ani tentokrát. Ostrý tón do kampaně vnáší nedávný dramatický vývoj kolem katalánského separatistického hnutí.
„Hlavní téma voleb je situace ohledně Katalánska,“ říká politolog Martin Mejstřík z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Od října se totiž v Barceloně a dalších katalánských městech odehrávají masové demonstrace včetně násilných potyček s policií. Příznivce osamostatnění regionu rozlítily vysoké, až třináctileté, tresty vězení pro politiky, kteří v rozporu se španělskou ústavou vyhlásili v roce 2017 referendum o nezávislosti.
„Všechny národně působící strany se shodnou, že Španělsko je nedělitelné,“
upozorňuje Mejstřík s tím, že rozdíly mezi nimi jsou v intenzitě odporu vůči separatismu. Obecně platí, že směrem doleva stoupá ochota k částečným ústupkům, zatímco směrem doprava klesá.
Vyhrocená situace pomáhá hlavně stranám s nejvyhraněnějšími pozicemi. To jsou na jedné straně katalánská separatistická uskupení, která získávají poslanecká křesla v tamních volebních obvodech, a na druhé extrémně pravicový Vox (Hlas). Ten odmítá jakékoliv zmínky o rozbití země a proti separatistům by zasahoval ještě tvrději. Tato pozice má nejvyšší podporu na chudém jihu, který nejvíce těží z příspěvků bohatého Katalánska do státního rozpočtu.
Preference
V agregovaném průzkumu na webu Politico přesto stále vedou socialisté s 27 před lidovci s 21 procenty. Na třetím místě by mohl skončit Vox, jehož podpora ke konci kampaně vyrostla na 14 procent a dělá si naděje na zdvojnásobení počtu mandátů.
Průzkum pak přisuzuje extrémně levicovému Podemos 12 a centristicky populistickým Ciudadanos devět procent. To je pro obě hnutí pokles, přičemž pro druhé zmíněné dost rapidní. Posílit by mohli katalánští separatisté.
Výjimečně úspěšná levice
Socialistická strana (PSOE) vedená premiérem Pedrem Sánchezem je klasickou představitelkou moderní levice. Ve svém programu vypichuje tři prioritní témata: důstojné podmínky pro zaměstnance a důchodce, rovnost pohlaví a naléhavou potřebu ekologických opatření kvůli změně klimatu.
Zasazuje se také o práva menšin. V roce 2005 to byli právě socialisté, kdo prosadil legalizaci sňatků homosexuálů. Dříve silně katolické Španělsko se tak tehdy stalo teprve třetí zemí na světě, která tuto diskriminaci LGBTQ+ komunity ukončila.
Socialisté prosadili také exhumaci ostatků diktátora Franciska Franca z čestného místa v Údolí padlých a jejich přesun do rodinné hrobky.
Silně podporují integraci Španělska v rámci EU, kterou však nezpochybňuje žádná strana. V zemi panuje celospolečenská shoda na přínosnosti členství. V Evropském parlamentu se socialisté hlásí k Progresivní alianci socialistů a demokratů, k níž do květnových voleb patřila i česká ČSSD.
Španělští socialisté jsou v evropské alianci největší stranou. Jsou totiž téměř jedinou umírněnou levicí v Evropě, které se podařilo překonat vnitřní krizi a vyhrávat volby. Pomohl k tomu i charismatický předseda Sánchez. Politolog Mejstřík pak přidává další důležitý důvod, jímž je hluboká krize lidovců.
Špinavé peníze
Hlavní pravicovou silou je Lidová strana, kterou od loňského léta vede sedmatřicetiletý Pablo Casado. Hlásí se k Evropské lidové straně s českými lidovci, TOP 09 a STAN.
Přestože se snaží distancovat od dědictví frankistického režimu, je podle Mejstříka jeho hlavní nástupkyní. Většina tehdejších elit patří právě k lidovcům. Ti jsou také velmi úzce propojeni s velkým byznysem. Zastávají tedy klasický ekonomicky liberální program zaměřený na malý stát, nízké daně a příznivé prostředí pro podnikatele i korporace. Hodnotově je strana hodně konzervativní, ekonomický rozměr však výrazně převažuje.
Napojení na velký byznys je zároveň největším problémem strany. Nebylo totiž vždy zákonné a vedlo k velkému skandálu. V případu, který dostal název Gürtel, se vyjevilo nelegální financování strany z tajných švýcarských kont, přímé úplatky, praní špinavých peněz i daňové úniky. Vše se dělo minimálně celá devadesátá a nultá léta. „Zasahovalo to do nejvyšších pater strany,“ dodává Mejstřík.
Po květnovém zdrcujícím rozsudku, v němž například pokladník strany dostal 33 let vězení, padla lidovecká vláda a s ostudou politiku opustil premiér Mariano Rajoy. Lidovci se dostali do hluboké krize, z níž se stále nemohou dostat. Chybí jim mimo jiné i postava jasného lídra, za nímž by se byli všichni ochotni sjednotit.
Noví a neukotvení
„Zklamaní voliči lidovců přešli primárně k uskupení Ciudadanos (Občané),“ popisuje Mejstřík. To vzniklo v roce 2006 v Katalánsku v opozici vůči tamnímu separatismu a označuje se jako postnacionalistické.
V ostatních otázkách nemá pevné ideové ukotvení a pohybuje se kolem politického středu. V programu hlásá nulovou toleranci korupci, podporu rodiny, konkurenceschopnou ekonomiku nebo konec nedůstojných pracovních míst. V Evropském parlamentu je ve frakci liberálů společně s českým ANO.
První velký úspěch zaznamenalo v osudových volbách roku 2015, které překreslily mapu španělské politiky. Dostalo 14 procent a čtyřicet mandátů. Letos na jaře dokonce ještě posílilo, jenže teď mu průzkumy předpovídají propad. „Jak jsou noví, tak nemají svůj elektorát tolik ukotvený,“ vysvětluje Mejstřík.
Dodává, že Ciudadanos dostali v posledních čtyřech letech několik pozvánek do vládní koalice, ale všechny odmítli. I to mohlo jejich příznivce rozladit a nasměrovat jinam s pocitem, že volit je stejně nemá cenu.
Smrt kapitalismu
Druhým aktérem, který v roce 2015 ukončil dominanci dvou stran, je Podemos (Můžeme). Rok před tehdejšími volbami ji založil charismatický dlouhovlasý aktivista Pablo Iglesias, který hnutí stále vede.
Podemos vznikli z hnutí Indignados (Rozhořčení). Jeho příznivci od roku 2011 protestovali proti politické reakci na hospodářskou krizi, která zemi zasáhla obzvlášť silně. Prudké zpomalení ekonomiky způsobené rozpadem neprůhledného systému málo regulovaných bankéřů především v Americe a Evropě se ve Španělsku zkombinovalo s prasknutím realitní bubliny.
U moře zely prázdnotou tisíce nedostavěných hotelů a nezaměstnanost překročila 26 procent. Mezi mladými dosáhla dokonce 55 procent. Vláda musela přijmout řadu úsporných opatření, což dále ztížilo život především těm, kteří už měli velké problémy. Musela také požádat o sto miliard eur (přes dva a půl bilionu korun) od Evropského stabilizačního mechanismu.
Krize a její následky vyvolaly ve velké části nejen španělské společnosti vztek založený na pocitu hluboké nespravedlnosti. Čerpal z následující interpretace událostí: zatímco viníci krize z chamtivého finančního světa dostali většinou zlaté padáky a vlády cpaly do záchrany bank horentní sumy, oběti krize v nižších patrech společnosti se musely smířit se škrtáním dávek všeho druhu a často neměly na základní živobytí.
Především mládež propadla obrovské deziluzi z kapitalismu, globalizace, politiky i společenského uspořádání obecně. Začaly se objevovat revoluční nálady, které nakonec svým programem zastřešili Podemos. Ve třech posledních volbách získali s programem radikální změny systému přes dvacet procent hlasů.
Do nynějších voleb strana kandiduje v koalici Unidas Podemos (Společně můžeme) s menšími radikálně levicovými uskupeními. V Evropském parlamentu sdílí většinou frakci s českou KSČM, jeden její europoslanec je v zelené skupině s Piráty.
„Trošičku rasistický“ Hlas
Zatímco část společnosti zareagovala na hlubokou krizi z extrémně levicových pozic, jiná část zaujala postoj z opačného extrému pravolevého spektra.
Na podzim 2017 byla založena strana Vox (Hlas). Tvrdí, že Španělsko prožívá čtyři hluboké krize najednou: ekonomickou, institucionální, národní jednoty a kolektivní morálky. Hlásá obranu tradiční rodiny nebo práva lidských embryí na život. Zároveň chce, aby se vláda přestala zabývat soukromými aspekty lidského života.
Kritizuje multikulturalismus a chce přísnější kontrolu imigrace. „Řekněme, že je trošičku rasistická. Taková klasická strana pravicového extrému,“ upřesňuje pozici Vox Mejstřík. Vzhledem k tomu, že do Španělska už delší dobu nepřiplouvá velké množství lidí z Afriky, toto téma není dominantní. Hlavní je v úvodu zmíněný odpor proti separatismu.
V Evropském parlamentu se Vox zařadil do frakce konzervativců a reformistů vedle české ODS.
Síla regionů
Ve Španělsku neexistuje celostátní hranice pro vstup do parlamentu, která je v Česku nastavena na pěti procentech. Každá z padesáti provincií má tak svým způsobem vlastní volby do tolika míst ve sněmovně, kolik jí připadá vzhledem k počtu obyvatel.
To nahrává regionálním stranám. Po posledních volbách měli zástupci regionálních zájmů obyvatel Katalánska, Baskicka, Navarry, Kantábrie a Kanárských ostrovů celkem 37 poslanců, tedy více než desetinu.
Nejpočetněji jsou zastoupeni katalánští separatisté, a to ve dvou koalicích: socialistická Republikánská levice Katalánska – Suverenisté (ERC–Sobiranistes) a liberální Společně pro Katalánsko – Společně (JxCat).
Tíha koalic
Přirozenými koaličními partnery jsou na jedné straně socialisté s Podemos a na druhé lidovci s Ciudadanos. Neočekává se však, že by jeden z těchto bloků získal většinu v parlamentu.
Levice by se tak musela opírat o separatisty, což dělala i do dubnových voleb. Právě to se jí stalo osudným, když katalánští poslanci odmítli podpořit rozpočet. Pravice by zase musela spolupracovat se stranou Vox. Zatím to sice vylučuje, v Andalusii však lidovci se Ciudadanos k tomuto řešení nakonec dospěli.
Server Politico píše o dvou variantách, jak by se socialisté mohli udržet ve vládě. Obě jsou přitom velmi křehké. První je podpora menšinového jednobarevného Sánchezova kabinetu, druhou pak další pokus o domluvu s Podemos a katalánskými separatisty, který už nejednou ztroskotal.
2015: Překreslení politické mapy
Sága předčasných voleb začala v prosinci 2015. Do té doby byl parlament přehledný: levici zastupovali socialisté, pravici lidovci a vedle nich sedělo jen několik zástupců regionálních stran. Toto uspořádání umožňovalo vznik jednobarevných vlád nebo kabinetů, kde si hlavní strana přibrala spojence z malých uskupení.
Jenže rok 2015 znamenal zlom. Parlament se stal v důsledku hospodářské krize pestřejším, a to až dodnes. Dvě další strany Podemos a Ciudadanos dokázaly oslovit velkou část Španělů po celé zemi.
Volby vyhráli lidovci, ovšem s historicky nejmenší většinou. Složitá jednání nepřinesla žádný výsledek a politici se nakonec obrátili znovu na voliče.
2016: Křehkost rozbitá korupcí
V červnu 2016 se tak konaly předčasné volby. Zvítězila v nich Lidová strana, která vytvořila menšinovou vládu s podporou Ciudadanos a Kanárské koalice. Mohla vzniknout jen díky krizi v Socialistické straně, jejíž poslanci částečně odešli při hlasování o důvěře ze sálu.
Na podzim 2017 zemí otřásla ústavní krize. Katalánská vláda vyhlásila referendum o nezávislosti. Centrální kabinet v Madridu ho rezolutně odmítl a ústavní soud jeho konání zakázal. Krize vyústila ve velké protesty doprovázené drobnými násilnostmi, ve faktickou prohru separatistů a soudní procesy s jejich lídry.
Vláda se také potýkala s dozvuky ekonomické krize, především s masivními protesty důchodců požadujících růst penzí. Osudnou se jí však nakonec stal jeden z největších korupčních skandálů, výše zmíněný Gürtel.
Opoziční socialisté se mezitím konsolidovali. V červnu 2018 svrhli pravicový kabinet a vytvořili svou křehkou menšinovou vládu. Jenže strana brzy poté ztratila poprvé v dějinách většinu v andaluském parlamentu, a když se jí na začátku letošního roku nepodařilo prosadit státní rozpočet, požádala o předčasné volby.
Duben 2019: Cesta do slepé uličky
Další hlasování se konalo v dubnu 2019. Lidovci v něm dosáhli nejhoršího výsledku od pádu frankistického režimu a prvních demokratických voleb v roce 1977. Zvítězili socialisté, ale k většině potřebovali podporu Podemos a dalších jedenácti poslanců z některé jiné strany.
Levicoví politici se nedokázali dohodnout. Podle Mejstříka si socialisté spočítali, že jejich voliči koalici s Podemos nechtějí, a proto si kladli nesplnitelné požadavky s cílem uspořádat nové volby v naději na vyšší zisk. Sánchez dvakrát nezískal důvěru a další pokusy odmítl, čímž nasměroval zemi k listopadovým volbám.
„S vysokou pravděpodobností volby dopadnou stejně jako ty předchozí,“ myslí si Mejstřík. Je tak možné, že sága bude mít brzy i páté dějství.
