Smlouvu o zákazu jaderných zbraní (TPNW) před třemi lety v OSN podpořilo přes sto států. Nyní dohoda vstupuje v platnost a ratifikovala ji padesátka zemí převážně z Afriky a Jižní Ameriky. Jaderné velmoci ale mezi signatáři úmluvy chybí a dokument nechtějí uznat ani členské země NATO či američtí spojenci Austrálie nebo Japonsko. Podle českého ministerstva zahraničí TPNW nezbaví svět jediné hlavice. Zastánci jaderného odzbrojení přesto slaví a doufají, že smlouva zahájí cestu k odstranění nukleárních zbraní – podobně jako byly postupně zakázány například biologické či chemické zbraně.
Nová smlouva OSN zakazuje nukleární zbraně. Jaderné velmoci ji ale nepodporují
O Smlouvě o zákazu jaderných zbraní začaly země OSN formálně diskutovat na jaře roku 2017. Pro finální podobu úmluvy hlasovalo 122 zemí na počátku července stejného roku a v září ji svým podpisem stvrdil generální tajemník OSN António Guterres.
Státy se v dokumentu zavazují, že za žádných okolností nebudou vyvíjet, testovat, vyrábět či jinak získávat, vlastnit a skladovat jaderné zbraně. V textu úmluvy rovněž slibují, že s nukleárními zbraněmi nebudou nijak nakládat či asistovat v jejich uskladňování.
Oproti předchozím dokumentům je příkřejší – jaderné zbraně přímo zakazuje, jako vůbec první taková dohoda. V tom se liší například od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, kterou Československo podepsalo v roce 1968.
Jaderné velmoci mlčí či oponují
Text úmluvy ke dni, kdy vstupuje v platnost, podepsalo šestaosmdesát zemí světa a ratifikovalo ji jedenapadesát. Guterres řekl, že vstupem smlouvy v platnost vyvrcholí světové hnutí, které upozorňuje na „katastrofální důsledky jakéhokoli používání jaderných zbraní proti lidem“. A že dokument je „holdem přeživším jaderných výbuchů a zkoušek, z nichž mnozí se o tuto smlouvu zasazovali“.
Jenže mezi zeměmi, které svůj podpis pod smlouvu připojily, jsou patrné podstatné absence: chybí například velká většina zemí Evropské unie, včetně Česka, zejména pod textem ale není podepsaná ani jedna z devíti jaderných velmocí. Spojené státy a Rusko ještě před ideou TPNW zákaz otevřeně odmítly.
Úplné zapovězení nukleárních zbraní prosazují zejména dvě evropské země: Rakousko a neutrální Irsko. Pro přijetí TPNW hlasovalo v červenci 2017 ještě také Švédsko, Švýcarsko či Moldavsko. Nejvíce zastánců má dohoda v Africe a Jižní Americe, kde ji podpořila valná většina států. Vstřícní k zákazu jaderných zbraní jsou také v jihovýchodní Asii či na Blízkém východě.
Nejsou to ale pouze jaderné velmoci, jež s úmluvou nesouhlasí. Zatímco země jako USA, Rusko nebo Čína nechtějí přijít o strategickou výhodu, kterou vlastnictví nukleárních hlavic přináší, také další země, které samy těmito zbraněmi hromadného ničení nedisponují, smlouvu TPNW nevítají s vděkem.
Spojenci chtějí nukleární ochranu
Jde kupříkladu o Austrálii nebo Japonsko, které spoléhají na americké spojenectví a ochranu. „Dokud existují jaderné zbraně, Austrálie se bude spoléhat na to, že americké nukleární síly odradí jaderný útok na nás,“ píše se v mailech na tamním ministerstvu zahraničí a obchodu.
Japonsko kvůli svému postoji čelilo kritice nevládních organizací, které o zapovězení jaderných zbraní usilují. „Odmítavý hlas Japonska ukazuje, že země stojí na straně jaderných velmocí. Ze státu, kam dopadly atomové bomby, se stal spojenec jádra,“ komentoval postoj Tokia ještě před formálními rozhovory o TPNW Akira Kawasaki, člen Mezinárodní kampaně za zrušení jaderných zbraní (ICAN).
Stejně jako Austrálie či Japonsko se k dohodě staví země NATO, včetně Česka. Členové Severoatlantické aliance se při přijímání TPNW zdrželi hlasování, jedinou výjimkou bylo Nizozemsko, které se otevřeně postavilo proti.
I Černínský palác upozorňuje na to, že připojení k dohodě by bylo v rozporu se závazky Česka v NATO. O podpisu či dokonce ratifikaci úmluvy proto vláda neuvažuje. „TPNW považujeme za nekompatibilní s platnou, téměř univerzální Smlouvou o nešíření jaderných zbraní (NPT), která již 50 let představuje základní kámen jaderného odzbrojení, nešíření jaderných zbraní a mírového využívání jaderné energie,“ komentuje mluvčí ministerstva Zuzana Štíchová.
„TPNW na rozdíl od NPT nezbaví svět jediné jaderné hlavice, její platnost s sebou naopak nese hrozbu komplikací pro stávající režim NPT, včetně takzvaného zárukového systému, jenž zajistil pokles objemu jaderných arzenálů o 85 procent ve srovnání s vrcholem studené války,“ dodává Černínský palác.
Problematiku zákazu nukleárních zbraní dobře ilustruje výrok bývalé ambasadorky USA při OSN Nikki Haleyové: „Nic bych své rodině nepřála víc než svět bez jaderných zbraní. Ale musíme být realisté. Copak někdo věří tomu, že Severní Korea se jich vzdá?“
Paradoxně to byla právě Severní Korea, která podpořila rezoluci OSN, jež později vedla k podpisu TPNW.
„INF vázala dvě země a jedna podváděla“
Úsilí omezit jaderné zbraně ve světě opakovaně naráží právě na nedůvěru mezi smluvními partnery. Vzhledem k ničivosti nukleárních zbraní nechce žádný jejich vlastník riskovat, že se jich vzdá, aniž by si byl stoprocentně jistý, že totéž udělají všichni další držitelé hlavic. „Pokud je byť jediná země schopna takovéto zbraně vyrobit a dopravit na cíl, bez ohledu na vzdálenost, bude vždy tendence zemí vlastnících jaderné zbraně udržovat tyto prostředky v bojové pohotovosti,“ shrnuje ředitel Ústavu ochrany proti zbraním hromadného ničení Univerzity obrany Stanislav Florus.
Současné jaderné mocnosti také velmi bedlivě hlídají, aby žádná země nezískala jaderný arzenál, díky němuž by poměr sil mohla vychýlit. Příkladem může být přístup Spojených států k Íránu a snahy o omezení jeho jaderného programu, ať už mezinárodní dohodou, nebo tvrdými sankcemi.
Jedním z pokusů omezit vývoj jaderného arzenálu byla dohoda INF mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu z roku 1987 zakazovala výrobu, zkoušky a rozmisťování pozemních raket a střel s plochou dráhou letu s doletem od 500 do 5500 kilometrů a spolu s tím omezovala možnosti jaderných zbraní.
Vzájemná nedůvěra smluvních stran se v případě INF zhmotnila v únoru 2019, kdy administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa oznámila vypovězení smlouvy. Bývalý Trumpův bezpečnostní poradce John Bolton, který o konec INF usiloval, ve své knize The Room Where It Happened popisuje, proč chtěl, aby USA od smlouvy odstoupily.
Protest proti ukončení smlouvy INF před americkou ambasádou v Berlíně v srpnu 2019
Jmenuje například ruské rakety, jejichž dolet přesáhne zmiňovaných pět set kilometrů – jde mimo jiné o střelu 9M729. Rusko podle Boltona porušovalo smlouvu opakovaně, mimo jiné tím, že rakety rozmístilo v Kaliningradu, čímž dle amerického „jestřába“ vážně ohrozilo evropské členy NATO.
Zásadní potíž pro INF ale Bolton viděl v něčem jiném: „Smlouva neomezuje žádné jiné země (teoreticky kromě nástupnických států SSSR), včetně největších hrozeb pro bezpečnost Spojených států a našich spojenců,“ píše někdejší Trumpův bezpečnostní poradce a jmenuje Čínu nebo Írán. „INF vázala pouze dvě země a jedna z nich podváděla,“ shrnuje.
Moskva ale tvrdí, že problematická střela 9M729 doletí 480 kilometrů a z porušování smlouvy INF naopak obviňuje Pentagon. Dohodu přitom kritizovali i ruští generálové, podle nichž byla špatně dojednaná, nespravedlivá a pro Moskvu nevýhodná. V létě 2019 dekret o odstoupení od dokumentu podepsal ruský prezident Vladimir Putin.
Spojené státy a Rusko díky smlouvě INF podle oficiálních informací zlikvidovaly 2692 raket krátkého a středního doletu: 1846 z toho bylo sovětských a 846 amerických. Putin se nechal slyšet, že pokud USA zahájí výrobu raket středního a krátkého doletu, začne na nich pracovat i Moskva. Ještě v roce 2019 americká armáda provedla několik testů zbraní, které by INF zapovídala.
Americký vyjednavač Ronald Bartek, který se na tvorbě dohody v 80. letech podílel, považuje vypovězení dokumentu za chybu. Podle něj Rusko smlouvu zjevně porušovalo rozmisťováním svých strategických zbraní, přesto bylo v zájmu Spojených států INF zachovat. „Měli bychom nástroje, jak tlačit na Rusko, aby smlouvu dodržovalo. Bez INF mohou Rusové bez omezení rozmísťovat rakety středního a krátkého doletu a vyvíjet nové zbraňové systémy,“ prohlásil poté, co Spojené státy INF formálně opustily.
START se blíží konci, Biden slíbil snahu ji prodloužit
Mezi dvěma největšími jadernými mocnostmi už v současnosti zůstává v platnosti pouze jediná odzbrojovací dohoda – smlouva START 3 o strategických a útočných zbraních. Tu v dubnu 2010 podepsali v Praze někdejší prezidenti obou zemí Barack Obama a Dmitrij Medvěděv.
Dohoda stanovuje, kde výhradně smí každá smluvní strana své strategické útočné prostředky umístit, a určuje limitní počty strategických prostředků určených pro výcvik a testy. Signatáři nesmí rozmisťovat takové strategické prostředky v zahraničí.
Barack Obama a Dmitrij Medvěděv při podpisu smlouvy START 3 v Praze
Smlouva START 3 vyprší 5. února a o jejím prodloužení zatím není jasno. Washington a Moskva se už delší dobu o tuto dohodu přou. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov loni v lednu prohlásil, že USA o prodloužení jednat nechtějí. Trump opakovaně apeloval na Čínu, aby se přidala k jednáním o dokumentu, který by současnou úmluvu nahradil. Peking to ale vždy odmítl.
Moskva několikrát vyzvala Washington, aby odzbrojovací dohodu o rok prodloužil, naposledy tak učinil v polovině prosince Putin. Šéf Kremlu zároveň varoval, že „už očividně začaly závody ve zbrojení“.
Jistou možnost pro prodloužení STARTu 3 nabízí výměna americké administrativy. Joe Biden slíbil, že se bude snažit platnost stávající úmluvy prodloužit, jeho vláda na to ale nebude mít mnoho času. „Na nic jiného než prosté prodloužení není čas. Není možné přijít s nějakým dodatkem nebo novou podmínkou,“ sdělila stanici NPR Lynn Rustenová, která START 3 pomáhala vyjednat.
Zákaz usnadňuje cestu k odstranění, věří ICAN
Užití nukleárních zbraní ve světě regulují další dílčí dohody mezi jadernými velmocemi. Kupříkladu Indie má vzájemnou dohodu o neútočení s Pákistánem, Severní a Jižní Korea se zavázaly k denuklearizaci Korejského poloostrova. Africké země se dohodly na tom, že z celého kontinentu udělají zónu bez nukleárních zbraní, podobně se k věci postavily země Jihovýchodní Asie. Jiné dokumenty omezují testování takových zbraní v atmosféře, ve vesmíru či pod hladinou moře.
Nyní se k nim tedy přidává dohoda nová. TPNW ovšem bude ve svých důsledcích značně omezená, protože jí zatím oponují všechny jaderné velmoci i množství jejich spojenců. „Pokud příslušná smlouva nemá oporu ze strany jaderných mocností či vyspělých demokracií, zůstane tato smlouva pouze v rovině jakýchsi přání. Ani ratifikace padesáti zemí světa či podpora smlouvy ze strany různých organizací, tento stav nezmění,“ domnívá se Florus z Univerzity obrany.
Mezinárodní kampaň za zrušení jaderných zbraní přesto věří, že nový text má smysl: „Historie ukazuje, že zákaz určitého typu zbraní usnadňuje cestu za jejich odstraněním. Zbraně, které jsou zapovězeny mezinárodními smlouvami, jsou víc a víc vnímány jako nelegitimní,“ píše v prohlášení ICAN a připomíná zákaz biologických zbraní z roku 1972, chemických z roku 1993 či nášlapných min z roku 1997.