Když před 75 lety dopadla na Hirošimu první atomová bomba, změnilo to svět i podstatu válek. Řetězová reakce této zbraně totiž byla schopná zabíjet mnohem účinněji, než to do té doby kdokoliv dokázal.
První světová válka ukázala lidstvu děsivý potenciál moderních technologií a průmyslu v efektivitě zabíjení. Mocnosti válčících táborů použily v letech 1914–1918 na všech frontách nejméně 113 tisíc tun bojových chemických látek, které připravily o život více než 90 tisíc vojáků a další milion vyřadily z boje.
V té době podle společenského mínění dosáhla efektivnost zabíjení svého vrcholu. Vladimír Pitschmann uvádí v knize Jaderné zbraně: Nejvyšší forma zabíjení, že v té době jedna tuna klasických výbušnin vyřadila asi pět vojáků, jedna tuna bojových chemických látek téměř dvanáct a stejné množství zpuchýřujícího yperitu dokonce více než šestatřicet vojáků.
Při pohledu na exploze atomových pum v Hirošimě a Nagasaki vynikne, jak obrovský posun k ještě účinnějšímu zabíjení lidí jaderné zbraně představovaly. Například v Nagasaki představovala úmrtnost 20 tisíc osob na čtvereční míli a na zabití jednoho člověka stačilo plutonium o hmotnosti pouhých 170 miligramů.
„Pokud by japonská města měla být zničena ve stejném rozsahu klasickým leteckým bombardováním, útok na Hirošimu by muselo provést 210 bombardérů B-29 naložených 10 tunami TNT a útok na Nagasaki 120 takových bombardérů,“ uvádí Vladimír Pitschmann.
Zbraně zcela odlišné povahy
Tato síla a smrtící účinnost atomových zbraní je způsobena jejich povahou – ta je principiálně zcela odlišuje od všech předchozích zbraní. Existuje několik typů jaderných zbraní, které jsou sice založené na podobném principu, ale liší se v uplatnění těchto přírodních zákonů i efektivitě.
„Klasické“ atomové bomby fungují na principu neřízeného štěpení jader těžkých prvků. To znamená, že když neutrony zasáhnou jádra blízkých atomů, rozdělí je – a ty potom pokračují v tom stejném. Každá další zasažená částice se znovu rozdělí a tak to jde stále dál. Celý tento proces probíhá nesmírně rychle, takže výsledkem je nekontrolovatelná a velice destruktivní řetězová reakce.
Tato fyzikální reakce na úrovni jednotlivých atomů se díky rychlosti řetězové reakce velice rychle projeví i v reálném světě. A to rovnou několika způsoby.
Tlaková vlna působila mnohonásobně déle než u klasické výbušniny
Za hlavní ničivý faktor jaderného výbuchu se považuje tlaková vlna, kterou někteří autoři srovnávají s mohutným úderem gigantického kladiva. „Zvláštností této tlakové vlny, kromě její výjimečné síly, je doba působení, která až stonásobně převyšuje dobu trvání impulsu tlakové vlny při výbuchu klasické chemické výbušniny obrovité bomby Grand Slam,“ uvádí Pitschmann.
Působení tlakové vlny u explozí bomb svržených na Japonsko bylo rozloženo do tří fází – na působení čela tlakové vlny, na působení zóny stlačení vzduchu dosahující délky až 300 metrů a konečně na působení zóny zředění vzduchu v důsledku vyrovnávání tlaku s tlakem atmosférickým. Navíc při výbuších docházelo ke vzniku vlny odražené ze země, která se dále zesilovala a šířila všemi směry. Rychlost šíření tlakové vlny dosahovala zpočátku 1600 metrů za sekundu, to znamená, že byla výrazně rychlejší než zvuk. Teprve později klesala na rychlost zvuku.
Toto mnohonásobné šíření tlakových vln mělo na město drtivý ničivý efekt. Když po válce experti vyhodnocovali letecké snímky Hirošimy, ukázalo se, že na ploše 12 kilometrů čtverečních bylo zcela zničeno 60 procent budov a ty ostatní byly zbořeny – město v původní podobě prakticky přestalo existovat.
Ohnivá koule
Když se mluví o atomových bombách, nejčastěji je tématem teplota exploze – onen plamen „jasnější než tisíc sluncí“. Tato ohnivá koule je sice typická, ale ve skutečnosti zabíjí mnohem méně lidí než tlaková vlna. Zdrojem světelného záření, které trvá pouze několik sekund, je ohnivá koule podobná malému umělému slunci.
V okamžiku výbuchu dosáhla teplota produktů několik milionů stupňů a teplota povrchu koule o průměru 30 metrů činila 300 tisíc stupňů Celsia, to je asi 50krát více než na povrchu Slunce.
„Za jednu sekundu po výbuchu, kdy koule dosáhla průměru 300 metrů, činila její povrchová teplota 7000 °C a povrch země v epicentru výbuchu se ohřál až na 3000 °C. Ničivý efekt světelného záření lze vyjádřit velikostí světelného impulsu, to znamená velikostí energie, která dopadá na jednotkovou plochu. Ještě ve vzdálenosti 800 až 2000 metrů od epicentra, v závislosti na počasí, dosahoval světelný impuls hodnoty kolem 25 J/cm², což mělo za následek smrt až 50 procent tomuto impulsu vystavených osob,“ uvádí Pitschmann.
Podle výsledků vyšetřování se dá asi 20 až 30 procent smrtelných poranění v Hirošimě a Nagasaki připsat právě na vrub tomuto přímému světelnému záření výbuchů. Bylo tak silné, že způsobovalo popáleniny ještě ve vzdálenosti 4 kilometrů od epicentra výbuchu.
Žár ale v japonských městech zabíjel i jiným způsobem: Přibližně dalších 30 procent smrtelných poranění měly totiž na svědomí následně vzniklé požáry, které v Hirošimě přerostly do takzvané ohnivé bouře.
Radiace zabíjela přímo i dlouhodobě
Oba tyto druhy umírání byly běžné pro celou řadu válek a bombardování. V Hirošimě a Nagasaki ale poprvé v dějinách více zabíjela radiace a pak ještě radioaktivní znečištění.
V Japonsku smrt přinášelo záření gama – jeho smrtící dávka nad 400 rentgenů byla zjištěna do 1300 metrů od místa exploze. Samotná radiace ale způsobila přímo jen relativně malé škody na životech: přičítá se jí asi 10 procent všech úmrtí.
Radiace ale zabíjela dlouhodobě, a to kvůli kontaminaci. Při explozi totiž vzniklo obrovské množství radioaktivního prachu, který pronikl do půdy i vody a dlouhodobě tak na celé roky zamořil rozsáhlé plochy s urbanistickými centry, zemědělskými kulturami a zdroji pitné vody.
Ještě roku 1950 narazila rybářská flotila u japonského pobřeží na hladinu pokrytou něčím bílým – zpočátku se námořníci domnívali, že je to sníh, ale později se ukázalo, že jde o radioaktivní prach, který u nich vyvolal závažné zdravotní problémy.
Radioaktivita se projevovala u zasažených i mnoho roků poté, co již válka skončila. Do širšího povědomí vstoupil příběh dívky jménem Sadako Sasakiová. Když bomba na Hirošimu dopadla, byly jí dva roky, ale vyrůstala bez jakýchkoliv problémů – až do věku 11 let.
Devět let po explozi Sadako onemocněla leukémií, která byla způsobena ozářením z výbuchu atomové bomby. Dívka na nemoc zemřela, ale její příběh obletěl celý svět. Věřila totiž, že když složí tisíc papírových jeřábů, uzdraví se.
Na její počest vznikla v Hirošimě socha – Sadako na ní drží v rukou zlatého jeřába – a každý rok je k jejímu památníku poslán nespočet papírových jeřábů.
