Konflikt mezi Araby a Židy zuří v Palestině s různou intenzitou už přes sto let. Pokusy vyřešit ho mírovou cestou zatím vždy ztroskotaly. Důvodů je dlouhá řada, ale dají se shrnout do jednoduchého tvrzení, které znali už první sionisté: Když dva národy, které nejsou schopné žít spolu, chtějí stejnou zem, musí to vyvolat spor.
Arabové a Židé se perou o Palestinu přes sto let
Na konci 19. století za sebou měla Palestina čtyři století vlády muslimské osmanské říše. Byla to celkem ospalá provincie. Většina území byla jen špatně obyvatelná, v severních močálech zuřila malárie, jihu vládly pouště.
Žilo tam asi 400 tisíc převážně arabských muslimů, 45 tisíc arabských křesťanů a 15 tisíc Židů. Ti bydleli v Jeruzalémě kontinuálně od biblických dob. Na území Palestiny ve staletích před naším letopočtem existovalo postupně několik židovských států. Většina Židů musela odejít po krvavých konfliktech s Římany.
Roku 1882 přijeli první novodobí židovští uprchlíci. Prchali z carského Ruska před častými pogromy. Kultivovali půdu, kterou do té doby nikdo neobdělával. Postupně jich přibývalo.
Teoretický rámec této imigraci dal židovský novinář Theodor Herzl narozený v Budapešti. Definoval sionismus spočívající ve třech bodech: Židé jsou národ; Aby přežili, musejí mít svůj stát; Vybudují ho na místě svého někdejšího státu. Roku 1897 sezval významné Židy roztroušené po celém světě do Basileje na první sionistický kongres a hnutí začalo sílit.
„V Basileji jsem založil židovský stát. Kdybych to dnes řekl nahlas, odpověděl by mi všeobecný smích. Ale možná za pět let, určitě za padesát let to bude vědět každý,“ napsal si tehdy do deníku.
Dominantní bylo stěhování Židů z Ruska a jiných částí Evropy posedlé rozšířeným antisemitismem a jejich usídlování za peníze darované Židy ze především ze západní Evropy. Dříve pusté pozemky se měnily v zemědělskou půdu a ekonomický růst přilákal také arabské muslimské imigranty. Počet obyvatel setrvale rostl.
Pád Osmanů
První světová válka přinesla zlom. V roce 1917 dobyl generál Edmund Allenby Jeruzalém s podporou Arabů odmítajících nadvládu turkických Osmanů. Na konferenci v San Remu v roce 1920 byla schválena dohoda připisující mandát nad Palestinou Británii, v roce 1922 ho potvrdilo Společenství národů.
V listopadu 1917 poslal tehdejší šéf britské diplomacie Arthur Balfour dopis lordu Lionelu Walteru Rothschildovi, který vedl britské sionisty. Světová mocnost v něm vůbec poprvé podpořila vznik židovské domoviny v oblasti historické Palestiny.
To bylo částečně motivováno ochranou britských zájmů. Londýn využil sionisty v Palestině jako „nárazník“ proti arabskému nacionalismu. První britský guvernér Jeruzaléma sir Ronald Storrs to později řekl zcela otevřeně: „Sionisté vytvoří pro Anglii malý a loajální židovský Ulster v moři potenciálně nebezpečného arabského nacionalismu.“
Britové však hráli na všechny strany a když se to hodilo, podporovali zase Araby a komplikovali židovské přistěhovalectví.
Britská nadvláda a masová imigrace lidí z různých kulturních prostředí kořeněná nacionalismem a náboženskou zaslepeností většiny zúčastněných vedla k nekonečné sérii konfliktů přerůstajících někdy v masakry. Spleť sporů byla pestrá: imigranti vs. starousedlíci, sionisté vs. nesionisté, místní nacionalisté vs. britská správa a tak dále. Nejčastěji však v násilí přerůstal spor Židů s Araby.
Sionisté to tušili. Pozdější izraelský premiér David Ben Gurion například roku 1918 prohlásil: „Není možné vyřešit spor mezi Židy a Araby … a musíme si toho být vědomi … my jako národ chceme, aby tato země byla naše, oni chtějí tuto zemi za svou.“ Jeho sok v sionistickém hnutí Vladimir Žabotinskij zase řekl: „Arabové milovali svoji zem stejně jako Židé. Instinktivně velmi dobře pochopili záměry sionistického hnutí a jejich rozhodnutí bránit se bylo naprosto přirozené. Mezi Araby a Židy nedošlo k nedorozumění, je to přirozený spor.“
Odchod Britů
Po druhé světové válce se britské impérium začalo drolit a Londýn roku 1947 oznámil, že se z Palestiny stáhne. Území mezitím zažívalo i přes všechny zmíněné spory ekonomický a populační boom. Během třiceti let do roku 1947 narostlo židovské obyvatelstvo o 470 tisíc a arabské dokonce o 590 tisíc. Přistěhovalectví do britské Palestiny proudilo intenzivně z Evropy i z arabských zemí.
O budoucnosti území rozhodla nová instituce, která měla dát hlas všem svobodným národům světa. Dne 29. listopadu 1947 schválilo Valné shromáždění Organizace spojených národů rezoluci číslo 181. Židé měli podle ní vytvořit svůj stát na 56 procentech území Palestiny, Arabům mělo pro jejich stát připadnout 43 procent a Jeruzalém měl zůstat pod správou OSN. V židovském státě mělo tehdy žít přes 900 tisíc lidí, z toho 55 procent Židů, v arabském státě 735 tisíc obyvatel včetně asi 10 tisíc Židů a v Jeruzalémě a okolí na 200 tisíc lidí, z čehož byla zhruba polovina Židů a polovina Arabů.
Pro rezoluci se tehdy vyslovilo 33 z celkových 56 členských zemí OSN. Žádná arabská či muslimská země pro ni nehlasovala.
Většina Židů včetně Židovské agentury plán přijala. V Tel Avivu a Jeruzalémě slavily davy vznik moderního židovského státu. Návrh odmítli pouze někteří revizionisté mezi sionisty, kteří jej považovali za zřeknutí se legitimního území židovského národa.
Arabové v čele s Ligou arabských států návrh odmítli s argumentem o nedělitelnosti Palestiny. „Zničíme tuto zemi (Izrael) zbraněmi. Zničíme každé místo, kam Židé půjdou hledat útočiště,“ varoval ještě před hlasováním tehdejší irácký premiér Nurí al-Said.
První válka
Židé rezoluci VS OSN číslo 181 naplnili a 14. května 1948 vyhlásili svůj stát v odpovídajících hranicích. Arabové o den později naplnili své výhrůžky a koalice arabských států vojensky napadla nový stát Izrael. Ten se však ubránil a dokázal své hranice dokonce rozšířit.
Z území v těchto nových hranicích uteklo nebo bylo vyhnáno na 700 tisíc Arabů. Jejich potomci se dodnes nesmí do Palestiny vrátit. Arabové se za porážku mstili na Židech žijících po staletí v jejich státech. Do Izraele se jich tak v letech 1948 až 1955 přemístilo asi 950 tisíc.
Izrael tedy uhájil svou existenci a Židé v něm se stali jednoznačně dominující skupinou (86 procent obyvatel v roce 1949). Zbytek Palestiny, který Izrael neovládl, si rozdělily sousední země. Gazu začal spravovat Egypt, Západní břeh Jordánu s Východním Jeruzalémem Jordánsko. Ani jedna z těchto arabských a muslimských zemí neumožnila vznik arabského a muslimského palestinského státu. Naopak zde uplatnily svůj autoritativní režim.
Arabové v Izraeli tak paradoxně žili svobodněji než ti, kterým vládly arabské země. I když proti Židům museli až do roku 1968 strpět jistá omezení především v oblasti majetkových práv a politické participace.
Vznik palestinské politické reprezentace
Příměří roku 1949 neznamenalo konec válečného stavu ani uznání Izraele ze strany arabských zemí regionu. Egypťané v Gaze pomáhali organizovat jednotky takzvaných fidájínů, kteří podnikali ozbrojené výpady proti Izraelcům. Ti se bránili a podnikali odvetné údery jak proti Palestincům, tak proti egyptským jednotkám.
Po nástupu ostrého kritika Izraele a Západu Gamala Násira k moci v Egyptě, znárodnění suezského průplavu (odtud název Suezská krize) a uzavření Tiranské úžiny pro izraelské lodě se Izraelci společně s Brity a Francouzi rozhodli roku 1956 zaútočit. Ovládli Pásmo Gazy a zničili v něm základny fidájínů. Dobyli také Sinajský poloostrov a vynutili otevření Tiranské úžiny. Po tlaku Spojených států a OSN se však stáhli do původních pozic a na Sinaj zamířily jednotky OSN.
Palestinci se mezitím začínali politicky organizovat. Roku 1964 založili Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP). Egyptský Násir ji podporoval, jordánský režim naopak odmítal. O rok později pak Jásir Arafat založil organizaci Fatah, která se později s OOP spojila.
Roku 1965 provedl Fatah první teroristický útok, když se pokusil zničit nový izraelský vodovod. A začalo schizma ve vnímání Fatahu i OOP: pro Izrael a Západ to byla teroristická či radikální organizace, pro Araby, muslimy i Sovětský svaz to byla organizace odbojová nebo osvobozenecká. Mnozí Palestinci ji postupně začali vnímat jako vlastní státní strukturu, která kromě bojového křídla zajišťuje také sociální věci a podobně.
V Chartě OOP se mimo jiné psalo: „Ozbrojený boj je jedinou cestou k osvobození Palestiny. Je tudíž všeobecnou strategií, ne pouze dočasnou taktikou.“
Šestidenní válka
V druhé polovině 60. let se začaly stupňovat obavy Izraele z plánů okolních zemí, které s ním stále byly ve válečném stavu, neuznávaly ho a více či méně otevřeně hlásaly nutnost jeho zničení. Syřané ostřelovali z Golanských výšin Izrael a čím dál častěji zapojovali i letectvo. Egypt dosáhl odchodu jednotek OSN ze Sinaje a začal tam hromadit vojenské jednotky. Obnovil také blokádu Tiranské úžiny.
K oběma silně protiizraelským a protizápadním státům se přidaly i daleko méně nepřátelští vládci Jordánska a Iráku. Druhá arabsko-izraelská válka vypadala nevyhnutelně.
Izrael se rozhodl pro preemptivní úder. Dne 5. června 1967 zničil nálety čtyři stovky egyptských, syrských, jordánských a iráckých letadel ještě na zemi. Po ovládnutí vzdušného prostoru rychle postupoval i na zemi. Během šestidenní války dobyl Gazu a Sinajský poloostrov na Egyptu, Golanské výšiny na Sýrii a Západní břeh s Východním Jeruzalémem na Jordánsku.
Osady
Na rozdíl od situace po první válce tentokrát zůstalo na území pod izraelskou kontrolou velké množství Arabů. Pozice obyvatel okupovaných oblastí nahrávala mezi Palestinci OOP a její strategii guerillového boje i celkové radikalizaci protižidovského postoje. Mezi Izraelci se zase probudili sionističtí revizionisté snící o tom, že od moře k Jordánu budou žít jen Židé.
A tak se na Západním břehu začali zatím v relativně malých počtech usazovat židovští osadníci. Někteří se vraceli do míst, odkud je vyhnala jordánská armáda. Motivací dalších byly strategické úvahy: osídlení mohlo zabránit tomu, aby se zde formovaly nepřátelské ozbrojené skupiny Palestinců. Přicházet začali také ortodoxní náboženští sionisté. Masovým se osadnictví stalo až po roce 1977 a nástupu pravicového Likudu k moci. Palestinci reagovali odporem, a to i násilným.
Zdaleka ne všichni Izraelci však proces osidlování okupovaných území vítali. Upozorňovali především na článek 49 Čtvrté ženevské konvence týkající se civilistů v době války z roku 1949, který říká: „Okupující mocnost nedeportuje či transferem nepřevede části svého vlastního civilního obyvatelstva na teritorium, jež okupuje.“
Jomkipurská válka
Egypt po porážce v šestidenní válce dokázal s vydatnou pomocí Sovětského svazu rychle obnovit početnou armádu. A od října 1967 vedl proti Izraeli takzvanou opotřebovávací válku, která byla jakousi sérií malých výpadů s cílem oslabit protivníka na Sinaji a vytlačit ho z poloostrova. Nové příměří přinesla až Násirova smrt a nástup prozápadního Anvara Sadata do čela Egypta roku 1970.
Jordánsko zase hostilo OOP a umožňovalo jí podnikat ozbrojené výpady, což vyvolávalo izraelské odvetné údery na jordánském území. Palestinské ozbrojené organizace se však chovaly stále samostatněji a nakonec začaly ohrožovat jordánskou vládnoucí dynastii. Král Husajn proto vyhlásil stanné právo a palestinské bojovníky násilím rozdrtil. Počet obětí takzvaného Černého září 1970 se odhaduje na tisíce.
Palestinští teroristé se většinou přesunuli do Libanonu a částečně začali páchat atentáty po světě. Na berlínské olympiádě roku 1972 unesli část izraelského týmu a pokus o jeho osvobození skončil smrtí jedenácti sportovců.
Dne 6. října 1973 zaútočila egyptská vojska na Sinaj a syrská na Golanské výšiny. Jordánsko se neúčastnilo, což v arabském světě podkopalo jeho postavení a vedlo k tomu, že ztratilo roli zástupce palestinského lidu, kterou převzala OOP. Jordánský král Husajn naopak Izraelce před hrozbou varoval. Ti varování nevyslyšeli a zůstali nepřipraveni. Navíc v osudný den slavili svátek Jom Kippur neboli Den smíření, takže například nevysílala televize ani rádio.
Egypťané a Syřané prolomili obranné linie překvapených Izraelců. Ti však dokázali konsolidovat síly a brzy přejít do protiútoku. Když bylo pod americkým patronátem 11. listopadu 1973 uzavřeno příměří, stáli izraelští vojáci ještě dál, než před vypuknutím této války.
Americký poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger nakonec dokázal přivést Izraelce, Egypťany, Syřany a Jordánce k jednomu stolu. Diplomatické úsilí vedlo k podpisu dohody z Camp Davidu a nakonec roku 1979 i k uzavření míru mezi Egyptem a Izraelem a postupnému vrácení Sinajského poloostrova. Sadat si za to vysloužil ostrou kritiku arabských států i radikálů doma. Roku 1981 ho atentátník hlásící se k organizaci Egyptský islámský džihád zavraždil. Politiku „studeného míru“ mezi oběma zeměmi to však nezměnilo.
Libanon
Mezitím se rozhořela občanská válka u dalšího izraelského souseda, v Libanonu. Křehkou rovnováhu mezi tamními křesťany, šíitskými a sunnitskými muslimy se dařilo udržovat čím dál méně. Příchod OOP a velkého počtu Palestinců po vyhnání z Jordánska přispěl roku 1975 k vypuknutí občanské války.
Především na jihu Libanonu v sousedství Izraele působila OOP nejsilněji a podnikala odtud útoky na židovský stát. Poté, co v březnu bojovníci Fatahu během jednoho takového výpadu povraždili izraelské cestující v autobusu, zahájil Izrael masivní vojenskou operaci a ovládl jižní Libanon, aby zamezil dalším útokům na své území. V červnu se po rezoluci Rady bezpečnosti OSN a rozmístění mírových jednotek UNIFIL zase stáhl.
Útoky na Izrael ze strany Palestinců v Libanonu však pokračovaly. Zesílily poté, co se v Íránu chopili moci náboženští fanatici a začali podporovat protiizraelské skupiny. Mezi šíitskými Libanonci i díky podpoře Íránu získávalo na síle nové politicko-militantní hnutí Hizballáh (Strana Boží).
V reakci na stupňující se guerillové a teroristické útoky Palestinců v izraelské vládě převážili politici prosazující novou invazi a vyhnání OOP z Libanonu. Operace začala v červnu 1982. Izraelské ostřelování Bejrútu, kterému padlo za oběť mnoho civilistů, vyvolalo odpor části izraelské veřejnosti i řady velmocí. Americké diplomacii se nakonec podařilo dojednat příměří, jehož součástí byl odchod vedení OOP do Tuniska.
Násilnosti a masakry však pokračovaly. Známým se stal ten z palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla, kde libanonské arabské křesťanské milice zavraždily stovky lidí a izraelská armáda kontrolující okolí jim v tom nezabránila. Hizballáh a další muslimské militantní organizace zase zosnovaly řadu atentátů se stovkami obětí.
Novou dohodu a relativní vnitřní stabilitu Libanonu znamenala až dohoda z roku 1989 zprostředkovaná Ligou arabských států. Útoky na Izrael však pokračovaly a izraelská armáda na jihu Libanonu zůstala až do roku 2000.
Intifáda
Už od konce 70. let se někteří představitelé izraelské a palestinské politické scény pokoušeli o překonání absolutního nepřátelství a o jednání. Byli však v menšině a čelili silnému odporu nacionalisticky a nábožensky motivovaných odpůrců.
Mezi Palestinci přibývalo radikálů s nesmiřitelnou protiizraelskou pozicí mimo jiné kvůli těžkým životním podmínkám na okupovaném Západním břehu a v Gaze. OOP ani arabské státy jejich zájmy hájit nedokázaly, životní úroveň byla čím dál tíživější a rostoucí počet židovských osad komplikoval každodenní život, především pohyb po Západním břehu. Sílili i izraelští radikálové, kteří se také dopouštěli útoků na Araby, a v roce 1984 se poprvé do parlamentu dostala ultrapravicová strana Kach.
Vzájemné útoky se vystupňovaly a na konci roku 1987 se rozhořela palestinská intifáda (arabsky povstání). Palestinci útočili na Izraelce a ti veškeré nepokoje tvrdě potírali. Trvala asi šest let a podle izraelské organizace B'Tselem si vyžádala životy 1162 Palestinců zabitých Izraelci, dalšího nespecifikovaného množství Palestinců zabitých Palestinci a 160 Izraelců.
Důsledky intifády byly dalekosáhlé: Palestinci se více odpoutali od vlivu arabských zemí a vznikla mezi nimi řada hnutí nezávislých na OOP, což vedlo k většímu vlivu náboženství na tamní politiku. Tak vyrostl Hamás a Islámský džihád, jejichž cílem je zničení Izraele, vyhnání Židů a obsazení celé Palestiny.
Izrael zase svým tvrdým postupem ztrácel sympatie Západu, který začal podporu různě podmiňovat.
Mírový proces
V roce 1988 se jordánský král vzdal formální suverenity nad Západním břehem a Palestinská národní rada vyhlásila založení samostatného palestinského státu podle rezoluce OSN číslo 181. Asi padesát států ho uznalo. Arafat odsoudil terorismus, odmítl ozbrojené násilí a uznal Izrael.
Po dalších peripetiích se Američanům, kteří mezitím získali v očích některých Arabů jistou úctu za pomoc napadenému Kuvajtu, podařilo sjednat Dohodu z Osla. Dne 13. září 1993 si ve Washingtonu potřásli rukou izraelský premiér Jicchak Rabin a ministr zahraničí Šimon Peres s šéfem OOP Arafatem pod dohledem amerického prezidenta Billa Clintona.
Izrael uznal OOP jako představitelku Palestiny, OOP zase uznala právo Izraele na existenci v míru a bezpečí. Vznikla palestinská národní samospráva, která měla vybírat daně a zajišťovat běžné státní činnosti včetně civilní bezpečnosti prostřednictvím palestinské policie.
Nevyřešena však zůstávala řada problémů včetně statusu Jeruzaléma, osudu palestinských uprchlíků, budoucnosti židovských osad, zajištění bezpečnosti a vymezení hranic. Následná jednání o nich se zadrhávala. Drhla i implementace už dojednaného. Mimo jiné proto, že Hamás a Islámský džihád dohodu neuznávaly.
Jejich spojenci v odporu k dojednanému míru se na druhé straně stali izraelští radikálové včetně některých osadníků. Jeden z nich jménem Baruch Goldstein v únoru 1994 postřílel 29 muslimů ve Svatyni patriarchů v Hebronu. Přestože arabsko-izraelské konflikty pamatovaly i daleko brutálnější útoky, tento se stal pro palestinské radikály záminkou a spirála násilí se znovu roztočila. Hamás přišel s taktikou sebevražedných atentátů.
Přesto mírový proces pokračoval a na jaře 1994 se Arafat stal prezidentem palestinské samosprávy se sídlem v Gaze, kterou si až na výjimky v podobě několika židovských osad nyní Palestinci spravovali sami. Vedle toho také Izrael podepsal mírovou smlouvu s Jordánskem.
V září 1995 se navíc podařilo dojednat dohodu nazvanou Oslo II. Ta přinesla úplný odchod Izraelců z některých částí Západního břehu. Oblast byla rozdělena na zónu A především ve velkých městech na 3,5 procenta území s plnou palestinskou civilní i bezpečnostní správou, zónu B na 26 procentech území s palestinskou civilní správou pod izraelským bezpečnostním dohledem a zónu C na 70,5 procenta území s plnou kontrolou Izraele.
Západní břeh Jordánu, stav k roku 2011
V listopadu 1995 židovský atentátník zabil Jicchaka Rabina. Rok poté vyhrál izraelské volby Likud. Arafat změnil některé přístupy. A sílil Hamás. Mírový proces pomalu umíral. Podepisovaly se sice další dílčí dohody, ale Palestinci zesílili protižidovský teror a Izrael zesílil vojenské reakce na něj a výstavbu osad.
V roce 2000 se Bill Clinton pokusil ještě jednou přimět Arafata k dohodě, tentokrát s izraelským premiérem Ehudem Barakem. Barak nabízel velké ústupky, k palestinské představě o návratu do roku 1967 však měly stále daleko. V otázkách Východního Jeruzaléma, dělení Západního břehu a uprchlíků tak shodu nenašli. Mírový proces skonal a Palestinci zahájili druhou intifádu.
Hamás
Šaron v roce 2005 rozhodl o evakuaci několika izraelských osad z Gazy, která tak připadla plně Palestincům. O rok později tam volby vyhrál Hamás s programem boje za zničení Izraele a ovládnutí celé Palestiny. S tím cílem začal v Gaze budovat rozsáhlou vojenskou infrastrukturu.
Izrael proto zahájil blokádu Gazy. Cílem bylo, aby se do ní nedostal vojensky využitelný materiál. To se však nepovedlo, přísun zbraní pokračoval, jakož i vynalézavost teroristů schopných vyrábět zbraně i z některých součástí humanitární pomoci. Hamás dodnes podnikl proti Izraeli několik vojenských výpadů a vypálil na něj bezpočet raket. Naposledy 7. října 2023 povraždil dvanáct set izraelských civilistů.
Nové volby Hamás nevypsal a vládne v Gaze tvrdou rukou. To je podobné jako na Západním břehu, kde se volbám vyhýbá Fatah vedený po Arafatově smrti Mahmúdem Abbásem. Přestože Fatah stále oficiálně uznává mírové dohody, řada Palestinců na Západním břehu si přeje vypuzení Židů.
Izraelská společnost se kolíbá mezi radikálnější pravicí a umírněnější levicí, osady však rostou za všech vlád a Východního Jeruzaléma se dobrovolně nevzdá ani jedna ze stran.
Slova prvních sionistů o tom, že spor dvou národů o jednu zemi je nevyhnutelný, tak stále platí.