Před stoletím a čtvrt se ve švýcarské Basileji zrodil novodobý židovský národ. Na první sionistický kongres se v roce 1897 na pozvání maďarského novináře Theodora Herzla sjeli zástupci menšiny roztroušené po celém světě. Po sérii brutálních pogromů v carském Rusku se shodli na tom, že jediný způsob, jak fyzicky přežít, je založit vlastní stát.
V budově městské koncertní haly se v srpnu roku 1897 sešlo 208 lidí vedených Theodorem Herzlem. Tehdy se zrodilo moderní sionistické hnutí. „V Basileji jsem založil židovský stát. Kdybych to dnes řekl nahlas, odpověděl by mi všeobecný smích. Ale možná za pět let, určitě za padesát let, to bude vědět každý,“ napsal si tehdy do deníku.
A skutečně – o padesát let později, v roce 1947, OSN rozhodla, že v bývalé britské mandátní Palestině vznikne židovský stát. Tehdy už tam žilo přes půl milionů Židů. Sionismus v tomto ohledu tedy jednoznačně uspěl. V Izraeli nyní žije sedm milionů Židů, z velké části hovořících hebrejsky. Tam, kde se kdysi rozkládaly písečné duny, stojí dnes mrakodrapy Tel Avivu.
Na vzpomínkovou akci k 125. výročí sionistického kongresu dorazil i izraelský prezident Jicchak Herzog. „Sionismus je ideální kombinací nejhlubších kořenů židovství s převratnými inovacemi a duchem podnikavosti,“ uvedl.
Jiný národní příběh
V jednom ohledu se ale zakladatelé sionismu před více než stoletím mýlili. Podcenili totiž dynamiku arabského, palestinského uvědomění. Ačkoliv Izrael zajišťuje arabským občanům široká menšinová práva, izraelsko-palestinský spor není dořešen a Svatou zemi obývá celkem asi sedm milionů Arabů, kteří mají jiný národní příběh.
„Jeden stát mezi řekou Jordán a Středozemním mořem, jedna suverenita, to by znamenalo konec Izraele jako židovského státu, protože demografický podíl je zhruba padesát na padesát,“ okomentoval šéfredaktor The Times of Israel David Horovitz.
V Basileji se proto kromě oslav výročí sionistického kongresu konala i demonstrace s palestinskými vlajkami.
Sionismus má svůj protipól v antisionismu, který upírá Židům právo na národní sebeurčení a vlastní zemi. Ani po 125 letech proto židovský stát není pro mnohé něčím zcela samozřejmým a nekontroverzním.
