Pařížská mírová konference, která měla posadit k jednacímu stolu zástupce Izraele a Palestiny, je dalším v řadě pokusů vyřešit konflikt na Blízkém východě. Největším průlomem v mírových jednáních byly smlouvy z Osla, zejména první dohoda z roku 1993. Ta mimo jiné předala malou část Západního břehu pod palestinskou správu. Od té doby většina pokusů o zprostředkování míru ztroskotává.
Pokusy o řešení izraelsko-palestinského konfliktu od 90. let selhávají
Největší neshody v posledních kolech mírových jednání mezi Izraelem a Palestinci byly ohledně výstavby židovských osad na okupovaném Západním břehu Jordánu. Tam má vzniknout stát Palestina. Pro Palestince je také nepřijatelný požadavek izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, aby uznali Izrael jako židovský stát.
Historie izraelsko-palestinských mírových jednání
Mírový proces začal 30. října 1991 v Madridu, kde se konala mírová konference o Blízkém východě za účasti arabských a izraelských představitelů pod patronací USA a Sovětského svazu. První přímé rozhovory mezi Izraelem a arabskými státy ale zůstaly bez výsledku.
Částečný úspěch přinesly dohody z Osla. První z nich podepsal Izrael a Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) 13. září 1993 v americkém Washingtonu. Izrael v ní uznal OOP jako legitimního reprezentanta palestinského lidu a OOP poprvé uznala právo Izraele na existenci. Smlouva tak formálně ukončila 45 let nepřátelství mezi Izraelem a Palestinci.
Za izraelskou stranu jednal premiér Jicchak Rabin a za palestinskou stranu předseda OOP Jásir Arafat. Za uzavření mírové dohody dostali spolu s tehdejším ministrem zahraničí Šimonem Peresem Nobelovu cenu míru.
O dva roky později 28. září 1995 byla ve Washingtonu podepsaná dohoda o rozšíření autonomie Západního břehu a Pásma Gazy, tzv. Oslo II. Na základě smlouvy mělo být mimo jiné postupně propuštěno pět až šest tisíc palestinských vězňů zadržovaných v izraelských věznicích. Proti smlouvě se však zvedla vlna protestů, a to jak na palestinských autonomních územích, tak v Izraeli.
obrázek
V roce 1999 nastoupil do čela izraelské vlády labourista Ehud Barak. Za jeho funkčního období došlo k několika mírovým konferencím, ale žádná z nich nebyla úspěšná. Barak v jednáních nabídl historické ústupky, včetně předání východního Jeruzaléma. Předseda palestinské samosprávy Jásir Arafat ale nabídku odmítl, jelikož se nevypořádávala s otázkou palestinských uprchlíků.
Nejznámější z konferencí za vlády Ehuda Baraka proběhla v Camp Davidu (11. – 25. července 2000). Summit se pokusil vyjednat takzvaný „konečný status“ v izraelsko-palestinském konfliktu, ovšem neúspěšně. Hostil jej americký prezident Bill Clinton.
Na summitu se řešily čtyři sporné body:
- území
- Jeruzalém a Chrámová hora
- uprchlíci a právo návratu
- izraelské bezpečnostní zájmy
Krátce po konání summitu, v září téhož roku, vypukla po návštěvě šéfa izraelské opoziční strany Likud Ariela Šarona na Chrámové hoře v Jeruzalémě druhá palestinská intifáda (povstání), ve které do února 2005 zahynulo přes 4700 lidí, z toho na 3600 Palestinců. První intifáda se datuje mezi roky 1987–1993.
Žádné hmatatelné výsledky nepřinesla ani mírová konference z roku 2007, která proběhla v americkém Annapolisu. Vyřešit měla otázku územních sporů a palestinských uprchlíků.
Izraelský premiér Ehud Olmert si potřásá rukou s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem na summitu v Annapolis
Po neúspěších Američanů otěže převzala Francie
Řešení izraelsko-palestinského konfliktu si jako prioritu na zahraniční scéně po nástupu do funkce v roce 2009 stanovil i nový americký prezident Barack Obama. V roce 2010 ve Washingtonu spolu s tehdejší ministryní zahraničí Hillary Clintonovou zprostředkoval přímá jednání mezi Izraelem a Palestinou. Ta ale brzy zkrachovala.
Za přispění amerického ministra zahraničí Johna Kerryho začaly další přímé rozhovory mezi Izraelem a Palestinci koncem června 2013. Ani ty ale nedosáhly uspokojivého závěru.
Od roku 2014 byla izraelsko-palestinská mírová jednání přerušena.
Iniciativu po Spojených státech v posledních letech převzala Francie, která se oba klíčové hráče snaží přivést k jednacímu stolu a opět zahájit diplomatická jednání. Palestinci tuto iniciativu podporují. Izraelci ji předem považují za neúspěšnou s tím, že k řešení mohou vést jen přímé rozhovory.