Před 45 lety začala útokem křesťanských milic na autobus s Palestinci vleklá občanská válka, která učinila z Libanonu, přezdívanému „Švýcarsko Orientu“, rozbombardovanou zemi s více než 150 tisíci oběťmi. Vzájemné masakry příslušníků etnických a náboženských menšin šokovaly svět. Libanonský konflikt potvrdil tehdejší rozdělení světa na Západ a Východ a odhalil zájmy vlivných regionálních hráčů. Sýrie poslala do Libanonu desítky tisíc vojáků a v okupaci pokračovala až do dubna 2005. K intervenci přistoupil rovněž Izrael, který nechal vojáky kontrolovat jih země skoro celé dvě dekády. Složité vztahy s oběma sousedními státy tíží Libanon dodnes.
Udržovat rovnováhu mezi náboženskými skupinami v Libanonu měla pomoci ústava z dob francouzské správy ve 20. letech 20. století. Základní zákon státu rozdělil klíčové politické funkce mezi šíity, sunnity a křesťany, které představují v Libanonu hlavně maronité. Systém založený na mírné převaze křesťanů však začal dostávat své trhliny po vzniku izraelského státu a následné šestidenní a jomkipurské válce, kdy do Libanonu zamířilo velké množství uprchlíků – palestinských Arabů.
V prosperující zemi, jíž se před občanskou válkou přezdívalo „Švýcarsko Blízkého východu“, znamenala otázka palestinských běženců jeden z klíčových bodů sváru mezi maronity sdruženými do Falangistické strany a palestinskými guerrilami.
V roce 1970 se země stala baštou Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), kterou vedl Jásir Arafat a která byla dříve vyhnána z Jordánska kvůli nezdařenému pokusu o převrat. V Libanonu si následně OOP vytvořila jakýsi stát ve státě. Vláda v Bejrútu začala mít spolu s rostoucím vlivem nejrůznějších milic a sílícím napětím mezi nimi problémy udržet nad zemí kontrolu.
Záminkou k propuknutí konfliktu se stala celá série odvet. Za oficiální datum začátku občanské války se nicméně považuje 13. duben 1975, kdy radikální falangisté rozstříleli autobus plný Palestinců a zabili 27 lidí. „Druhý den se Palestinci vrátili. Křesťanská milice byla dole a všichni začali střílet,“ vzpomíná na počátek konfliktu Georges Halún.
Řetězec odvet mezi jednotlivými náboženskými a politickými skupinami brzy přerostl v masakry. Falanga nejprve vyvraždila 1500 Palestinců v uprchlickém táboře Karantina. Palestinci spolu s libanonskými spojenci za to v lednu 1976 vtrhli do křesťanského města Damúr. „Zatímco jsme utíkali, uslyšela jsem hlas své kamarádky. Dodneška slyším, jak křičela strachy. Ji i celou její rodinu podřezali,“ vzpomíná uprchlice z Darmúru Jihane Assádová. „Prchali jsme a já uviděla, jak celé město hoří. Bylo to nesmírně bolestivé. A tehdy mi došlo, že se domů jen tak nevrátím,“ vypráví další z žen.
Válka rychle devastovala libanonské hospodářství. Metropoli Bejrút, které se před válkou přezdívalo „Paříž Východu“, ničily bomby, ostřelování a rabování ze strany milic. Hlavní město bylo dlouhodobě rozděleno na západní Bejrút ovládaný muslimskými milicemi a východní Bejrút, který měli pod kontrolou křesťané.
Politické a ideologické spory jako rozbuška
Podle výzkumného pracovníka z Ústavu mezinárodních vztahů Jana Daniela je nutné zdůraznit, že v Libanonu nešlo jen o náboženství, ale také o ideologii. „Křesťané ani muslimové nebyli jednotní. Konflikt začal spíše na ose revoluční levice, tedy Palestinci a jejich levicoví spojenci, muslimové ale i Drúzové, křesťané a muslimové v komunistických a panarabských stranách proti konzervativním křesťanským stranám hájícím status quo a křesťanskou dominaci,“ vysvětluje expert na Libanon.
„Politické spory ohledně přítomnosti palestinských guerill bojujících s Izraelem v Libanonu se odehrávaly na pozadí dlouhodobějších politických otázek týkajících se rigidního rozdělení moci a politických postů v zemi mezi jednotlivé náboženské skupiny a rodinné klany, stejně jako širších geopolitických otázek ohledně libanonského vztahu se západním studenoválečným blokem, či spíše s panarabským hnutím, dalšími arabskými zeměmi a východním blokem,“ konstatoval Daniel.
Konflikt v Libanonu tak potvrdil tehdejší bipolární rozdělení světa. „Východ spíše tíhl k Palestincům, levicovým stranám, Západ intervenoval částečně na straně falangistů, respektive spíše směrem k uchování statusu quo a stabilizaci situace,“ poznamenal Daniel. „Svou roli ale sehrály také hlubší socio-politické změny spojené s urbanizací a zapojením do světové ekonomiky, se kterými se libanonský politický systém nedokázal vyrovnat,“ dodal expert k příčinám občanské války, jež se nakonec táhla dlouhých patnáct let.
Do bojů postupně začaly zasahovat sousední země v čele s Izraelem a Sýrií. Rok od začátku války vyslal tehdejší syrský prezident Háfiz Asad do země desítky tisíc vojáků. Damašek tvrdil, že vyslyšel volání křesťanských vesničanů, kteří se ocitli pod útokem levicových sil. Arabská liga nejprve donutila Syřany k uzavření příměří, posléze ale dovolila syrské armádě tvořit většinu v nově vytvořených mezinárodních arabských mírových silách, čímž vojenskou přítomnost Sýrie v Libanonu de facto legitimizovala.
„Syrské motivy k intervenci byly složitější a dodnes se o nich vede debata. Jednou z interpretací je, že Háfiz Asad se obával palestinské dominance v zemi a následné izraelské akce, která by potenciálně ohrozila Sýrii ze Západu. Podle jiných interpretací se Syřané snažili Libanon stabilizovat pod svou kontrolou, neboť jej potřebovali k chodu své ekonomiky. Ostatní pak poukazují na vnitřní tenze syrského režimu, které měly být intervencí a vnější expanzí zahlazeny,“ upozorňuje Daniel.
„Syřané se nicméně brzy dostali na různých místech do ozbrojených střetů jak s křesťanskými nacionalisty, tak i s Izraelci a sunnitskými milicemi. Ofenzivou proti jednotlivým milicím také přispěli k ukončení války na přelomu 80. a 90. let a upevnění své kontroly nad zemí,“ připomněl expert.
Snaha o likvidaci OOP vedla k invazi židovského státu
Ve druhé fázi války se do konfliktu zapojil Izrael. V březnu 1978 vyslal na jih Libanonu na 30 tisíc vojáků s cílem zničit základny OOP v odvetě za útok na autobus, při němž zahynuly desítky izraelských civilistů. Na krok Izraele po pár dnech reagovala Rada bezpečnosti OSN rezolucí číslo 425, v níž požadovala stažení izraelských vojsk ze země.
Na jih Libanonu zamířily mírové jednotky OSN (UNIFIL), které působí v oblasti dodnes. „Po svém stažení (v létě 1978) Izraelci předali kontrolu nad rozsáhlými oblastmi jižního Libanonu svým spojencům z Jiholibanonské armády, jedné z mnoha milic (s dominancí křesťanů), které se v zemi objevily po rozpadu libanonské armády,“ řekl Daniel.
Mnohem rozsáhlejší invazi uskutečnil Izrael v červnu 1982 po pokusu o vraždu izraelského velvyslance ve Velké Británii palestinskými radikály. „Izraelské jednotky se dostaly až k hlavnímu městu Bejrútu, které na několik měsíců oblehly, a ve spolupráci s maronitskými libanonskými silami a mezinárodním nátlakem si vynutily odchod OOP ze země,“ popisuje začátky takzvané první libanonské války Daniel.
Jako součást dohody o klidu zbraní dorazily do Libanonu v srpnu 1982 nadnárodní mírové síly s americkými, francouzskými a italskými vojáky, kteří měli dohlédnout na pokojné stažení Arafatovy OOP z Bejrútu a zajistit bezpečnost palestinských civilistů.
Masakr Palestinců v táborech Sabra a Šatíla šokoval svět
Situace se však vyhrotila poté, co byl při bombovém útoku zavražděn prezident Libanonu a vůdce falangistů Bašír Džamáíl. Křesťanští milicionáři žádali okamžitou odvetu, přičemž jedním z nejhorších symbolů krvavé občanské války se stal masakr stovek až tisíců palestinských běženců včetně žen a dětí v bejrútských utečeneckých táborech Sabra a Šatíla.
Daniel v této souvislosti připomíná, že na masakru se nepřímo podílel také Izrael. Ten mimo jiné pomáhal falangistům tábory obklíčit a přesunout jejich jednotky z bejrútského letiště. Oficiálně však izraelské vedení tvrdilo, že varovalo křesťanské milice před útokem na civilisty.
Násilí se ale nevyhnulo ani západním mírovým silám. V dubnu 1983 zničila nálož ukrytá v automobilu americkou ambasádu v západním Bejrútu. Při incidentu zahynuly desítky Američanů a libanonských civilistů. Počet útoků na mezinárodní síly vzrostl poté, co americké bitevní lodě ve Středozemním moři bombardovaly pozice Sýrií podporovaných drúzských milic ve prospěch křesťanské vlády, čímž přišly o svou neutrální pozici.
V říjnu 1983 zničil kasárna v Bejrútu kamion naložený více než pěti tisíc kilogramy výbušnin. Zahynulo tehdy 241 amerických mariňáků, což bylo nejvíc od bitvy o Iwodžimu v roce 1945. Ve stejné chvíli zaútočil jiný sebevražedný atentátník na francouzská kasárna v libanonské metropoli, kde zemřelo 58 vojáků.
Mezinárodní síly se po těchto událostech začaly ze země stahovat, v únoru 1984 opustili Bejrút poslední vojáci americké námořní pěchoty.
Vzestup Hizballáhu a „izraelský Vietnam“
Izrael během intervence nevěnoval příliš velkou pozornost šíitské komunitě, jež dominuje v oblasti jižního Libanonu, jižních předměstí Bejrútu a údolí Biká na severu země. Mezi šíity měl začátkem 80. let velký vliv odbojový Amal, ozbrojené křídlo reformního hnutí, které vytvořil v polovině 70. let íránský klerik libanonského původu Musa al-Sadr. Amal bojoval hned s několika palestinskými partyzánskými skupinami a v očích Damašku, který tyto milice podporoval, byl kontrolní silou, jež dohlíží na OOP.
Po izraelské intervenci však začal vliv Amalu klesat a revolučně naladění členové hnutí hledali cestu, jak vyjádřit svůj odpor proti postupu židovského státu. Tu jim nakonec poskytla nová organizace Hizballáh, za jejímž zrodem v roce 1982 stál přímo Teherán a jejímž úkolem byla kromě šíření islámské revoluce i svatá válka proti Izraeli a okupaci jižního Libanonu.
Izraelská armáda se do poloviny 80. let postupně stáhla do takzvané „bezpečnostní zóny“ v hraničním pásmu čítajícím zhruba desetinu rozlohy Libanonu, její síly nicméně v zemi setrvaly dalších 18 let. Začátkem devadesátých let se libanonská vláda s podporou syrských sil pokusila porazit jiholibanonské milice a dostat území zpět, avšak neuspěla a Izraelci se z oblasti odmítli stáhnout.
Často se v této souvislosti mluví o „izraelském Vietnamu“. „Pro Izrael vedla invaze k dlouhé a traumatické válce, která se stala velmi nepopulární v samotném Izraeli a přinesla kromě okupace trvající do roku 2000 několik dalších operací zasahujících hlouběji na libanonské území. Mimo to nechala na severní izraelské hranici vyrůst a získat legitimitu hnutí Hizballáh, které získalo popularitu mimo jiné právě prostřednictvím svého zapojení do osvobození okupovaného libanonského území,“ poznamenal Daniel.
O odchod izraelských vojsk z jihu Libanonu usiloval během své kampaně v roce 1999 tehdy čerstvě zvolený premiér Ehud Barak. „Když jsme vstoupili do Libanonu, neexistoval žádný Hizballáh. Šíité na jihu nás přivítali voňavou rýží a květinami. Byla to naše přítomnost, která stvořila Hizballáh,“ připustil později Barak.
Poté, co v březnu 2000 ztroskotala jednání se syrským prezidentem Asadem o koordinovaném odchodu zahraničních vojsk z Libanonu, zahájil Izrael přípravy na jednostranné stažení sil ze země, jež následovalo v květnu téhož roku. Takzvaná první libanonská válka si mezi lety 1982 až 2000 stačila vyžádat životy tisíců Arabů a stovek Izraelců.
Konec izraelské okupace oslavovaly desítky tisíc vysídlených Libanonců. „Všichni jsme znovuzrození. Zemřeli jsme, ale teď znovu žijeme. Všichni jsme velice, velice šťastní,“ prohlásil jeden z navrátilců Mahmúd Džamal.
Kontroly nad územím se rychle ujal Hizballáh v čele s Hasanem Nasralláhem. „Toto je první velké vítězství za padesát let arabsko-izraelského konfliktu,“ prohlásil tehdy Nasralláh. Řada členů proizraelských milic v čele s Jiholibanonskou armádou (JLA) s rodinami uprchla do Izraele. Další tisíce členů JLA skončily před libanonskými vojenskými soudy a byly odsouzeny k různě dlouhým trestům vězení.
Sýrie se vyjádřila v tom smyslu, že odchod vojáků ukázal, že izraelská okupace selhala a že židovský stát nenalezne klid, dokud se nevzdá veškeré arabské půdy. „Lidé jsou šťastní, že vidí Izraelce odcházet. Budou rádi, když uvidí odcházet i Syřany,“ poznamenal tehdy politický analytik Michael Young působící v Bejrútu.
„Bratrská“ syrská ochrana Libanonu pokračovala do smrti Harírího
Stažení izraelských sil ze země a smrt dlouholetého syrského vládce Háfize Asada v témže roce oslabily pozici syrských sil v Libanonu, konec intervence přišel ale až o půl dekády později.
Po skončení občanské války legitimizovala v roce 1991 syrskou vojenskou přítomnost v zemi smlouva Bejrútu s Damaškem o „bratrství, spolupráci a koordinaci“, která měla zajistit, aby se Libanon nestal hrozbou pro bezpečnost sousední země, a současně činila Sýrii odpovědnou za „ochranu“ Libanonu. Oba státy téhož roku také uzavřely pakt o ochraně a bezpečnosti.
„V Sýrii se stala invaze do Libanonu jedním z argumentů sunnitských povstalců, kteří na konci 70. a začátku 80. let bojovali proti režimu Háfize Asada. Syrská okupace a de facto kontrola velké části Libanonu prostřednictvím jak přímé vojenské okupace, tak i sítě zpravodajských služeb a místních spojenců, přetrvala až do roku 2005, kdy mohutné demonstrace po atentátu na libanonského premiéra (Rafíka) Harírího a zahraniční tlak donutily Syřany odejít. Syrské tajné služby byly ovšem nejspíše zapleteny i do dalších atentátů na protisyrské politiky,“ uvedl Daniel.
Harírí, jenž patřil mezi stoupence stažení syrských sil ze země, zemřel během masivního bombového atentátu 14. února 2005 v Bejrútu, který spustil v Libanonu cedrovou revoluci. Protisyrští libanonští politici obvinili z odpovědnosti za Harírího smrt Sýrii, která to odmítla.
Na Damašek ale vyvíjely tlak rovněž Spojené státy a OSN. Rada bezpečnosti přijala rezoluci číslo 1559 požadující okamžité ukončení okupace. Tisíce syrských vojáků následně opustily zemi ještě během dubna 2005. „Vztah k syrskému režimu ale štěpil libanonskou politiku i nadále a de facto ji rozděluje dodnes,“ upozornil Daniel.
Zapojení do války v Sýrii a nepřátelství vůči Tel Avivu
Křehký klid zbraní mezi křesťany, sunnity a šíity v posledních letech ohrožuje pro změnu občanská válka v Sýrii. Šíitský Hizballáh, respektive jeho ozbrojené křídlo vojensky přímo podpořilo režim alávitského prezidenta Bašára Asada, zatímco řada sunnitů v Libanonu se postavila za syrské rebely. Napětí v Libanonu vzrostlo také kvůli milionům syrských uprchlíků, jež země hostí.
Hospodářské problémy země doléhaly na běžné obyvatele už před pandemií koronaviru, která ochromila veřejný život a ekonomické aktivity. Tisíce Libanonců od podzimu demonstrovaly v ulicích za vyšší životní standard, proti korupci, ale i samotnému sektářskému systému. Mnozí volají po systému, kde budou obsazovány klíčové pozice dle zásluh, nikoli příslušnosti k menšině.
Také vztahy Libanonu s židovským státem zůstávají mimořádně napjaté. Situace se vyhrotila především v roce 2006, kdy vypukla takzvaná druhá libanonská válka mezi Izraelem a ozbrojenci z Hizballáhu. Rozbuškou se stal únos několika izraelských vojáků poblíž libanonských hranic. Konflikt trval 34 dnů, vyžádal si stovky obětí a rozsáhlé poškození libanonské infrastruktury. O příměří se tehdy zasadila Rada bezpečnosti OSN. Od té doby pokračují čas od času ojedinělé přestřelky a jiné incidenty.
Libanon má i dvacet let po odchodu okupačních vojsk stále uzavřenou jižní hranici s židovským státem. „Libanon, potažmo Hizballáh také prohlašují, že některé malé části území zůstávají okupované,“ upozornil Daniel. Jedná se především o farmy Šibá, území o rozloze pár desítek kilometrů čtverečních, jež se nachází na hranici Libanonu, Izraele a Sýrie.
Memento krvavého občanského konfliktu se odrazilo i v kulturních dílech zainteresovaných blízkovýchodních zemí.
„Zajímavé je, jak výrazně poznamenala libanonská občanská válka kinematografickou tvorbu – a to nejen přímo v Libanonu, ale i v Izraeli, jednom z jejích důležitých aktérů. U nás je známější spíš izraelská filmová tvorba – díky karlovarsému festivalu medializovaný film Valčík s Bašírem (2008). Izraelské filmy vesměs pracují s traumaty izraelských vojáků zatažených svými politiky do špinavé války, která mimo jiné silně akcelerovala izraelské protiválečné a mírové hnutí. Patří sem i Libanon (2009), minimalistický psychologický příběh posádky izraelského tanku či Beaufort (2007),“ podotkl blízkovýchodní expert Marek Čejka z Mendelovy univerzity v Brně.
„S daleko většími traumaty se logicky vypořádávají libanonští režiséři, kde téma války vlastně i dominuje místní a koprodukční filmové tvorbě. Některé z důležitých filmů vznikly přímo během ní – například Malé války (1982). Většina však byla natočena až po jejím ukončení a vyrovnává se s válečnými traumaty, sektářskými konflikty a brutalitou v libanonské společnosti. Zde stojí za zmínku drama Tramontane (2016) či hořké komedie Západní Bejrút (1998) a A co teď? (2011). Zřejmě nejpozoruhodnějším filmem natočeným na téma války mimo Libanon a Izrael je kanadsko-francouzské drama Požáry (2010),“ doplnil Čejka.
