Libanon jako „Švýcarsko Orientu“ a Bejrút jako „Paříž Blízkého východu“. Takové přezdívky si vysloužil malý arabský stát před občanskou válkou, která jeho pověsti uštědřila těžkou ránu. Po třiceti letech od konce konfliktu se Bejrút pyšní obnovenými bulváry, z řady čtvrtí ale čiší chudoba. Na zemi doléhá válka v sousední Sýrii a fakt, že hostí kolem dvou milionů uprchlíků. Libanon přitom nabízí turistické klenoty, ať už jde o ruiny chrámů v Baalbeku, údolí Kadíša s kláštery v horách či súky, tradiční trhy v Sidónu a Týru. Armáda je všudypřítomná, na jihu vlají vlajky Hizballáhu a billboardy s íránskými vůdci.
Libanon zatím není klasická „dovolenková“ destinace, o to je však zajímavější. Navíc i v únoru tam teploty sahají k příjemným 20 stupňům.
Vízum až po příletu, řízení auta jen pro otrlé
Výhodou cestování po Libanonu je to, že patří mezi nejmenší státy světa (10 452 kilometrů čtverečních) – je dokonce menší než Středočeský kraj.
Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli vydat zcela po vlastní ose, vypůjčili jsme si menší hatchback. Auto i s pojistkou stálo na šest dní zhruba 4500 korun. Ubytování jsme zvolili strategicky v Bejrútu zhruba za 3500 korun na jednoho za šest nocí v lepším hotelu, odkud jsme vyráželi každý den jiným směrem.
Zpáteční letenka do Bejrútu se dá v akci sehnat kolem tří tisíc a jídlo je v Libanonu levné, takže cesta vyšla relativně levně. Vízum lze vyřídit zadarmo až po příletu, stačí vyplnit klasický formulář s osobními údaji a adresou v Libanonu. Už na letišti v Praze nás ovšem upozornili, že nesmíme mít v pasu razítka z Izraele, Libanon má totiž po dvou válkách a řadě menších konfliktů stále uzavřenou jižní hranici s židovským státem.
V zemi se platí libanonskou librou, kterou české směnárny nenabízejí, ale třeba v bejrútské rušné čtvrti Hamra není problém směnit. Na každém rohu jsou také bankomaty, dolary berou spíše jen lepší restaurace, místní měnu je dobré pro jistotu mít – hlavně na výlety mimo metropoli. Tisíc liber je zhruba 15 českých korun. V Libanonu sice není povinné zahalování jako třeba v Íránu, na severu a jihu země je však dobré mít s sebou šátek, naprostá většina žen ho nosí.
Vzhledem k tomu, že české ministerstvo zahraničí (MZV) individuální turistiku po Libanonu nedoporučuje, pro jistotu jsme se zaregistrovali do databáze DROZD. Největší obavy v nás ale vyvolávala doprava. V Libanonu funguje klasický arabský provoz: pruhy se nedodržují, červená často neplatí, lidé přecházejí, kde se jim chce, a často se objeví auto v protisměru. Ve městech bývají zácpy, takže na řízení to chce odvahu. Překvapivě jsme při cestování nenabourali, paradoxně se nám to podařilo až den před odletem v garáži.
Bejrút jako město kontrastů, dominantou je nová mešita
První den jsme nechali auto v hotelu ve čtvrti Manara a vyrazili přes promenádu plnou restaurací do centra Bejrútu (Centre Ville).
Libanonská republika vznikla po porážce osmanské říše v první světové válce, území se následně dostalo až do roku 1943 pod mandátní správu Francie. Kromě arabštiny se tak Libanonci s turisty snaží domluvit i hojně používanou francouzštinou. V některých částech centra Bejrútu to navíc skutečně vypadá jako ve francouzské metropoli, ať už jde o architekturu, butiky nebo výborné pečivo.
V „Paříži Blízkého východu“ je to jako ve městě kontrastů. V jedné ulici se čile staví, hned poblíž však uvidíte rozpadající se domy, řada z nich je zjevně poničená z válečných dob. Některé čtvrti vypadaly v Bejrútu před třiceti lety stejně jako dnes syrské Aleppo či Homs, dnes jsou plné hospod a obchodů, je to taková naděje na lepší zítřky, které by jednou mohly čekat i Sýrii.
I když je teď v Libanonu relativní klid a o bezpečnost se stará armáda, která má stanoviště pomalu na každém rohu, stopy minulosti jsou stále patrné. Například v Bejrútu se nachází symbolický starý hotel Holiday Inn plný děl po ostřelování. Dílo zkázy připomíná, kudy vedla Zelená linie, jež za války rozdělovala metropoli na východ a západ.
Je třeba si zvyknout na přítomnost vojáků a armádních vozidel, několikrát se nám stalo, že nás upozorňovali, ať nechodíme blíž k nějaké budově nebo nefotografujeme u majáku, ale za den dva tento nezvyklý pocit zmizí.
Centrum metropole je symbolem smíru mezi vírami – hned vedle mešit stojí křesťanské kostely. Impozantní je zejména mešita Muhammada al-Amína s modrou kupolí u náměstí Mučedníků, kterou nechal počátkem tisíciletí vystavět tehdejší premiér Rafík Harírí a jež se otevřela věřícím v roce 2008.
Do mešity mohou i turisté, ovšem řádně zahalení, dokonce se nám tu dostalo i krátké přednášky o islámu. Výhodou Libanonu je, že ještě není tolik turistický, a tak jsme často v památkách byli skoro sami.
Jestli mají Libanonci něco v oblibě, tak jsou to zjevně lunaparky, které stojí po celé zemi. My jsme navštívili jen ten v bejrútské Manaře, z ruského kola bylo dobře vidět na město. Ještě před odjezdem jsme zhlédli libanonský film Kafarnaum, který se mimo jiné odehrává i v tomto lunaparku.
Na západ slunce se vyplatí jít na úchvatnou vyhlídku na Holubí skály ve čtvrti Raouché, jakousi bránu v moři. Na večeře – šavarmu, humus, sambusek nebo kibe – jsme pak chodili do čtvrti Hamra, kde to na sklonku dne žije. Blízkovýchodní jídlo je výtečné, heslo „projíst se Libanonem“ by bylo na místě.
Třetinu obyvatel tvoří uprchlíci
Druhý den jsme se vydali z Bejrútu směrem na sever do horské oblasti. Cestou jsme míjeli chudinské čtvrti metropole, které ostře kontrastují s uklizeným a opraveným centrem. Atmosféře v zemi nepřidává skutečnost, že hostí zhruba 1,5 milionu běženců, kteří sem utekli před boji v sousední Sýrii. Celkem Libanon ubytoval nejvíc běženců na světě v poměru k počtu obyvatel.
Sociální nůžky jsou v zemi značně rozevřené. Žebrající ženy s malými dětmi jsou častým výjevem, který nenechá asi nikoho chladným. Bejrút sice relativně bohatne, kolem třetiny obyvatel severu, jihu a údolí Biká ovšem přežívá pod hranicí bídy.
Zhruba 1,5 milionu obyvatel má k dispozici méně než čtyři dolary na den, vyplývá z dat Rozvojového programu OSN (UNDP) z roku 2016. Libanon má také problémy s odpadky, před pár lety se v Bejrútu kvůli záplavě odpadků dokonce demonstrovalo, tato krize ale už naštěstí odezněla.
Do údolí Kadíša na kláštery ve skále
Asi hodinu a půl cesty severně od libanonské metropole se nachází údolí Kadíša, které je na seznamu UNESCO a znamená v aramejštině „svaté“, neboť se jedná o jedno z prvních center křesťanství. Maronité tam působili od 5. století našeho letopočtu. Centrem oblasti je město Bšarré, kde se v zimě lyžuje.
Z vesnice Bqaa Kafra jsme se vydali úzkou horskou silničkou pěšky ke kláštěru Már Lišá, který pochází pravděpodobně ze 14. století a byl jako jiné kláštery vybudován přímo ve skále, aby ochránil místní maronity před útoky ze strany muslimských nájezdníků. Z místností jsou krásné výhledy na hory a údolí.
V Libanonu existuje hned 18 oficiálních náboženských komunit. Již tvůrci první ústavy z roku 1926 na to mysleli a počítali s politickým konfesionalismem, který rozděluje nejvyšší funkce mezi příslušníky různého vyznání. Libanonský prezident je tradičně maronitský křesťan, premiér sunnitský muslim a předseda parlamentu šíitský muslim. V duchu posílení této rovnováhy bylo přijato i několik ústavních dodatků, jinak ale základní zákon starý 93 let platí dodnes, což je na nepokojném Blízkém východě úctyhodná doba.
Zatímco po první světové válce byl Libanon převážně křesťanskou zemí, nyní tvoří více než polovinu populace muslimové. Přítomnost velkého množství uprchlíků z řad palestinských Arabů přispěla k demografickým změnám, jež vedly ke krvavé občanské válce mezi křesťany a muslimy, která trvala 15 let (1975–1990), zpustošila infrastrukturu země a Libanonci o ní dodnes neradi mluví.
V oblasti Kadíšy se jinak daří cedrům – symbolu Libanonu, který se objevuje také na národní vlajce. Místní cedrová rezervace byla rovněž zapsána na seznam UNESCO.
Z hor jsme se vydali nasát atmosféru severního Libanonu do Tripolisu, který se nachází poblíž syrských hranic a kde byla dopravní situace natolik složitá, že jsme zajeli nakonec jen k přístavu al-Míná. Město působilo na první pohled velmi chudě a lehce nevlídně. Při cestě zpět do Bejrútu jsme stihli ještě západ slunce v Harisse, kde stojí kostel a socha Panny Marie libanonské, patronky Libanonu. Z místa je při dobrém počasí úchvatný výhled na celou metropoli.
Za historií do Sidónu a Týru, kde vládne Hizballáh
Třetí den vedla naše cesta do provincie Jižní Libanon. Tato část není pokládána za zcela bezpečnou, ovšem ve velkých městech je klid. Část země u hranic s Izraelem dosud hlídají mírové jednotky OSN UNIFIL. Prvním cílem byl Sidón, město založené v době neolitu asi před šesti až osmi tisíci lety, fénický přístav, který patří spolu s Týrem na jihu a Byblosem na severu země k nejstarším trvale osídleným městům na světě.
V Sidónu jsou fascinující staré súky, tradiční trhy, kde lze nasát atmosféru života místních. Voní tam různé pochutiny, prodávají se šaty a šátky, obchoduje se s drůbeží v klecích. V Sidónu je také malebný přístav a dlouhá promenáda. Asi za 60 korun mohou turisté prolézt zachovalý křižácký Mořský hrad. Poblíž se dá projít také k další historické památce Chán al-Franj, která sloužila v 17. století jako ubytovna pro námořníky a také důležitý obchodní bod, nacházely se zde totiž sklady zboží.
U Sidónu, Týru, Tripolisu, ale třeba také v údolí Biká žijí kromě syrských běženců rovněž statisíce palestinských uprchlíků a jejich potomků, kteří sem přišli po izraelsko-palestinské válce v roce 1948 a stále přežívají většinou mimo společnost v táborech na okraji velkých měst.
Cestou směrem na jih k Týru je zřejmé, že se dostáváme do oblasti ovládané šíitským Hizballáhem a stranou Amal. Všude visí vlajky s jejich představiteli a symboly. Z billboardů zdraví rovněž představitelé spřízněného Íránu: ajatolláhové Chomejní a Chameneí. Místy vlají rovněž palestinské vlajky.
Starověké město Týr bývalo hlavním fénickým přístavem a mělo klíčový obchodní vliv v oblasti Levanty, odkud měla pocházet postava Európy objevující se v řecké mytologii. Díky vykopávkám z dob Antiky je město v seznamu UNESCO a u moře se lze zhruba za 120 korun procházet přímo mezi starověkými sloupy. Nabízí také hezké pláže, my jsme ovšem neměli příliš štěstí na počasí. V Týru jsou stejně jako v Sidónu také staré súky.
Z Týru jsme si ještě udělali krátký výlet do vesničky Kana, která je důležitým místem pro křesťany, jelikož právě tam měl Ježíš proměnit vodu ve víno. Jinak skoro na každém domě visí plakát některého z padlých vojáků při konfliktech mezi Hizballáhem a Izraelem. V Kaně došlo v minulosti hned ke dvěma masakrům civilistů v letech 1996 a 2006.
Do obávaného údolí Biká na starobylý Baalbek
Čtvrtý den jsme se vypravili na východ do údolí Biká, které v minulosti nechvalně proslulo únosy a obchodem s drogami. Právě v Biká ovšem leží další monumentální vykopávky.
Cestou do údolí se událo několik nepříjemných věcí. Nejprve se zhoršilo počasí, kromě deště přišla mlha a také lehké sněžení. Při sjezdu do údolí nás navíc zastavila podivná parta lidí, kteří se tvářili, že je třeba koupit řetězy, protože v údolí je velké množství sněhu, což jsme odmítli – jeden z mužů měl kuklu a nebudil zrovna důvěru.
V údolí Biká opět vládne Hizballáh, opět jsou na billboardech íránští ajatolláhové, v údolí se nachází také řada menších či větších provizorních uprchlických táborů, celá oblast působí velmi chudě. Drželi jsme se raději stále na hlavní silnici, asi za hodinu a půl jsme dorazili k majestátnímu starobylému Baalbeku z 1. až 3. století našeho letopočtu. Vstup stojí v přepočtu 225 korun a rozhodně stojí za to.
Majestátní komplex chrámů je neuvěřitelně zachovalý a klidně by mohl být osmým divem světa. Zejména při procházení se po Bakchově chrámu na člověka dýchne historie. Rozlehlá lokalita je samozřejmě na seznamu UNESCO. Bonus pak představuje výhled na okolní zasněžené vrcholky hor. Při cestě z areálu prodávali místní různé šátky a trička Hizballáhu jako suvenýry.
Naším dalším cílem byl historický Andžár těsně u hranic se Sýrií, který jsme nakonec vzdali. Přibývalo kontrolních stanovišť i uprchlických táborů, a navíc se začalo stmívat, takže jsme se raději vydali zpět do Bejrútu.
Do jeskyně, na hrad a za dávnou historií do Byblosu
Pátý den byla naším cílem obří jeskyně Džajta ležící severně od Bejrútu. Džajta má přes devět kilometrů na délku a místy i přes sto metrů na výšku, místní stalagmity a stalaktity jsou neskutečné. Uvnitř se nesmí fotit, mobily se nechávají před vstupem, který stojí v přepočtu nějakých 270 korun.
Asi čtyřicet minut severněji leží ještě malý hrad Mseilha ze 17. století, který se nachází na opuštěném místě u hlavní silnice. Zhruba za půl hodiny mohou návštěvníci zadarmo prozkoumat všechna jeho mírně strašidelná zákoutí.
Libanonské cestování jsme pak zakončili ve městě Byblos a byla to skutečně fascinující tečka. Byblos je stejně jako Sidón a Týros jedním z nejdéle osídlených měst na planetě a po právu se nachází na seznamu UNESCO. K vidění jsou památky ze všech možných období, ať už jde o starý Obeliskový chrám, římské divadlo či křižácký hrad. Vstupné činí něco přes sto korun a zahrnuje také výstavy dávných artefaktů.
Libanon je malá země a hlavní cíle lze objet za týden, místy by to ale chtělo víc dnů, aby si člověk víc vychutnal atmosféru. Až pojedeme do Libanonu příště, určitě nevynecháme cedrovou rezervaci pohoří Šúf a oblast obývanou drúzy.
