Režisérka Nadine Labakiová prozrazuje v dramatu Kafarnaum dobrou obeznámenost s artovými vypravěčskými trendy francouzského ražení. Za snímek získala na loňském canneském festivalu Cenu poroty. A letos se dočkala oscarové nominace.
Libanonské filmy vídáme v tuzemských kinech ojediněle, málokdy vzbudí větší pozornost, avšak v případě dramatu Kafarnaum (název odkazuje k jednomu z Ježíšových působišť dlouho lhostejnému k jeho učení, avšak metaforicky lze uvažovat také o zmatku či chaosu) bychom neměli otálet.
Asi dvanáctiletý, předčasně dozrálý chlapec jménem Zain se vymezuje proti bezcitnosti svého okolí. Ten kluk úředně vlastně ani neexistuje, nikdy nechodil do školy a netuší, kolik je mu přesně let.
Dokonce zažaluje své prostoduché a asociální rodiče (naprosto nechápající, co jim syn vytýká), že jej vůbec zplodili, že přivádějí na svět potomky, o něž se nedokáží postarat, že zavinili tragický konec jeho sestry, nuceně provdané za bohatšího souseda.
Do rámcujících scén soudního přelíčení pak vstupují rozsáhlé retrospektivy vyjevující Zainovy osudy vedoucí k jeho uvěznění kvůli vážnému ublížení na zdraví. Spatříme chlapcův útěk z domova i to, jak se láskyplně protlouká s maličkým synkem policií mezitím zadržené etiopské uprchlice. Jako kdyby v Zainovi pulsovaly geny Dickensova Olivera Twista.
Kafarnaum zobrazuje svého druhu peklo na zemi; bezvýchodné živoření v chudinských slumech Libanonu doléhající zejména na děti. Kamera s majestátní pozvolností sleduje lidi jak při chůzi zanedbanými uličkami, tak z ptačí perspektivy, která ukazuje lidská mraveniště s plochými střechami budov i s bezpočty provizorních přístřešků.
Spatříme tak zpravidla sytě barevnou spleť nejrůznějších lokalit v Bejrútu, ale i potemnělé výjevy z tamní věznice. Režisérka výjevy inscenuje jakoby provzdušněně, bez exprese, volí zdánlivě nezaujatý záznam reálií, přičemž ale dosahuje sugestivní, téměř dokumentaristické věrohodnosti, a to i díky výtečnému hereckému ztvárnění…
