Dva státy, Izrael a Palestina, mohly existovat již skoro 70 let. Organizace spojených národů schválila 29. listopadu 1947 plán na rozdělení Palestiny, která byla do té doby pod britskou správou. Návrh ale ostře odmítli Arabové. Vzápětí se rozpoutaly dekády konfliktů. Jednou ze zemí jasně podporujících dvoustátní řešení bylo Československo. Na popud Moskvy dodávalo nově vzniklému Izraeli zbraně i po únoru 1948. Později se karty obrátily – mnozí Palestinci v současnosti považují odmítnutí poválečného plánu OSN za chybu.
Před 70 lety Arabové odmítli plán na vznik Izraele a Palestiny, důležitou roli sehrálo Československo
Zpravodaj ČT Szántó o plánu OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947 (zdroj: ČT24)
Po první světové válce, která vedla k rozpadu Osmanské říše, připadla Palestina Velké Británii jako Britský mandát Palestina. Balfourova deklarace z roku 1917 již dříve hovořila o vzniku „národní domoviny“ Židů v Palestině, kde žilo koncem války zhruba 700 tisíc Arabů a jen 56 tisíc Židů.
Celé meziválečné období ale provázely rozepře mezi Židy a Araby. Vše vyvrcholilo půlroční arabskou generální stávkou a ozbrojeným povstáním, jehož cílem bylo prosadit národní nezávislost a zbavit se britské kontroly.
Londýn reagoval zřízením Peelovy komise, která následně došla k závěru, že britská správa je nefunkční a navrhla rozdělení Palestiny na arabský stát spojený se Zajordánskem (dnešní Jordánsko), malý židovský stát a mandatorní zóny.
Kvůli přítomnosti menšin v každé z oblastí žádala komise přesun asi 225 tisíc Arabů z budoucího židovského státu a asi 1250 Židů ze státu arabského. Arabové tento plán odmítli kvůli disproporci ve výměně obyvatel i kvůli tomu, že měli přijít o oblasti s klíčovou hodnotou pro zemědělce.
Britská Bílá kniha zasadila ránu židovským nadějím
V roce 1939 vypukla druhá světová válka, v níž se Britové snažili nepřijít o přízeň arabských zemí. Proto se v McDonaldově tzv. Bílé knize z května 1939 píše, že „není součástí politiky (britské vlády), aby se Palestina stala židovským státem“. Cílem bylo omezit židovské přistěhovalectví do Palestiny a prodej arabských pozemků Židům.
Komise Společnosti národů (předchůdkyně OSN) přitom upozornila, že Bílá kniha je v rozporu s podmínkami britského mandátu. S Brity spolupracovala Židovská agentura (organizace zaštiťující sionistické hnutí v Palestině), která se je snažila přesvědčit o potřebě obnovy židovských imigračních práv.
To se však nedařilo. Když americký prezident Harry Truman po druhé světové válce požadoval umístění 100 tisíc lidí, kteří přežili holocaust, do Palestiny, restrikce vyplývající z Bílé knihy tomu stále bránily. Židé se tehdy postavili na odpor a rostl i tlak ze strany USA.
Nakonec vznikl Anglo-americký výbor, který rozhodl o okamžitém umístění 100 tisíc Židů do Palestiny a zrušení omezení prodeje arabských pozemků. Washington jeho závěry podpořil, ale Londýn spíše dál uplatňoval restrikce. Doporučení výboru navíc vyvolalo protižidovské demonstrace v dalších arabských státech.
O dalším osudu Palestiny rozhodovalo také Československo
Situace byla pro Spojené království nadále neudržitelná. „Po druhé světové válce byli Britové, v zájmu zachování alespoň relativního klidu, nuceni v zemi udržovat zhruba stotisícovou posádku,“ uvedl pro web ČT24 expert na moderní židovské dějiny Jan Zouplna z Orientálního ústavu AV ČR.
V únoru 1947 Británie oznámila, že ukončí správu Palestiny. Osud této oblasti tak dostala do rukou OSN. Ta nechala hned v květnu zřídit Zvláštní komisi OSN pro Palestinu (UNSCOP), která se měla věcí zabývat a v níž mělo zastoupení 11 států.
Československo tehdy v této komisi zastupoval diplomat Karel Lisický. „Komise byla záměrně složena bez přímého zastoupení velmocí. Velmi aktivní a viditelnou roli sehrálo Československo. V rámci komise podporovalo takzvaný většinový návrh, to znamená rozdělení Palestiny na dva samostatné státy,“ řekl Zouplna.
„Plán na rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát prosazovala většina členů komise (spolu s Československem také Austrálie, Guatemala, Kanada, Nizozemsko, Peru, Švédsko, Uruguay). Plán na federalizaci Palestiny zastávaly v komisi jen tři státy (Indie, Írán, Jugoslávie),“ přiblížil názory zemí odborník na blízkovýchodní politiku Marek Čejka z brněnské Mendelovy univerzity.
Jako alternativa byl navržen jeden dvounárodní stát, v němž by měli Židé a Arabové rovná politická, náboženská a občanská práva.
Plán OSN prošel, muslimské státy ale byly proti
Valné shromáždění OSN nakonec 29. listopadu 1947 přijalo komisí doporučený návrh na rozdělení Palestiny jako rezoluci číslo 181. Usnesení prošlo mimo jiné i díky podpoře amerického prezidenta Trumana.
Pro rezoluci hlasovalo 33 států (mimo jiné USA, SSSR, Francie či Československo), 13 ji odmítlo (zejména většinové muslimské státy jako Turecko, Egypt, Írán, Irák, Libanon, Pákistán, Saúdská Arábie či Sýrie) a deset států se zdrželo hlasování (třeba Británie).
Plán OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947
Podle plánu se měl židovský stát skládat ze tří částí (pobřežní oblast od Haify po Rechovot, východní Galilea včetně Galilejského jezera a část Negevské poušti včetně nynějšího přístavu Ejlat), palestinský stát také ze tří částí (západní Galilea včetně přístavu Akko či města Nazaret, celý západní břeh Jordánu a jižní pobřežní pás od Gazy po Ašdod včetně pásu při egyptských hranicích).
Pod mezinárodní správou měl být Jeruzalém se širším okolím včetně Betléma. Oproti návrhu UNSCOP rezoluce přisoudila přístav Jaffa (nyní součást Tel Avivu) a město Beerševa s okolím palestinskému státu, část pobřeží Mrtvého moře zase státu židovskému.
Židé měli získat větší území
Židovský stát měl mít podle OSN 56 procent území mandátní Palestiny, arabský 43 procent. V židovském státě mělo tehdy žít přes 900 tisíc lidí, z toho 55 procent (téměř půl milionu) Židů, v arabském státě 735 tisíc obyvatel včetně asi 10 tisíc Židů a v Jeruzalémě a okolí na 200 tisíc lidí, z čehož byla zhruba polovina Židů a polovina Arabů.
Většina Židů včetně Židovské agentury plán přijala. V Tel Avivu a Jeruzalémě slavily davy vznik moderního židovského státu. „Židovský lid nikdy nedosáhl většího úspěchu (…) ve své dlouhé historii od doby, kdy se stal národem,“ prohlásil pozdější první premiér Izraele David Ben Gurion.
Návrh odmítli pouze někteří revizionisté mezi sionisty, kteří jej považovali za zřeknutí se legitimního území židovského národa.
Palestinské „ne“ jako osudová chyba?
Zásadní problém ale představoval fakt, že plán OSN razantně odmítli Arabové v čele s Ligou arabských zemí. „Zničíme tuto zemi (Izrael) zbraněmi. Zničíme každé místo, kam Židé půjdou hledat útočiště,“ varoval ještě před hlasováním tehdejší irácký premiér Nuri al-Said.
„Jak místní palestinské obyvatelstvo, tak okolní arabské státy nesouhlasily s tím, aby v Palestině vznikl stát založený z jejich pohledu evropskými kolonizátory. Navíc dle plánu OSN měla židovská menšina obdržet území, které bylo disproporčně mnohem větší, než byl její podíl na celkovém obyvatelstvu,“ vysvětlil analytik AMO Jakub Záhora.
Arabové měli v té době stále výraznou demografickou převahu na území britské Palestiny. Šlo také o majetková práva k půdě. Z necelých dvou milionů obyvatel Palestiny představovali v roce 1947 Židé jen třetinu a u vlastnictví půdy byl rozdíl ještě větší.
Odmítnutí rezoluce 181 se často interpretuje jako osudová chyba, v novější době i mezi Palestinci. „V dobovém kontextu byla situace poněkud složitější. Mezinárodní společenství vnímalo rezoluci jako nápravu křivd vůči Židům a řešení tehdejší židovské uprchlické otázky. Palestinci tento pohled nesdíleli. Dle rezoluce mělo zhruba 55 procent území připadnout ve prospěch židovského státu. V reáliích roku 1947 přitom Arabové tvořili dvě třetiny populace. Židé představovali většinu pouze v jednom ze šestnácti menších správních celků země. Třetina veškeré židovské populace žila v jediném městě – Tel Avivu,“ konstatoval expert na Blízký východ Zouplna.
Podle něj byla chybou spíše taktika bojkotů, odmítání kompromisů a mučednického étosu, která následně provázela palestinské vedení po desítky let. „Ta se v praxi mimo jiné projevila vyčleněním z mírového procesu v 70. letech a následně neschopností zúročit mírový proces 90. let. Obávám se, že nabídka teritoriálních ústupků, jak ji Palestincům předložil v roce 2000 tehdejší premiér Ehud Barak, se již z izraelské strany nebude opakovat,“ upozornil dále Zouplna.
Palestinské snahy o nezávislost
Moskva podporovala československou vojenskou pomoc Židům
Na základě rezoluce OSN z roku 1947 vyhlásili Izraelci v polovině května 1948 svůj stát. Izrael vzápětí uznaly jak Spojené státy, tak i Sovětský svaz.
V době ustavení židovského státu žilo na území někdejšího britského mandátu asi 1,2 milionu Arabů a 650 tisíc Židů. Druhý den po vyhlášení nezávislosti armády pěti arabských států Izrael napadly, a rozpoutaly tak První arabsko-izraelskou válku.
„Československo v té době výrazně sympatizovalo s židovskou stranou konfliktu, což se zanedlouho projevilo i zbraňovými dodávkami pro nově vzniklý stát Izrael,“ poznamenal politolog Čejka. Dobré vztahy s Izraelem budoval hlavně tehdejší diplomat Jan Masaryk, připomněl Záhora.
obrázek
„Před únorem 1948 bylo Československo jedním z velkých zastánců židovské komunity v Palestině. Po komunistickém puči tato orientace pokračovala, byť se jednalo o diktát Moskvy, která v té době myslela, že podpora nově vzniklého Izraele jí poskytne geopolitickou výhodu. Během války mezi Izraelem a arabskými státy pak Československo zásobovalo izraelské síly zásobami vojenského materiálu, což je dodnes Izraelci ceněno. Brzy po vítězství Izraele nicméně SSSR začalo podporovat arabské státy a Československo tuto linii pochopitelně následovalo také,“ upozornil analytik Záhora.
Na pragmatické chování Moskvy poukazuje i Zouplna. „Cílem byla redukce britského vlivu na Blízkém východě, destabilizace regionu a dlouhodobé poškození zájmů Západu v oblasti,“ řekl expert webu ČT24. „Z budoucího sovětského bloku se na půdě OSN ve prospěch Izraele aktivně angažovalo také Polsko,“ doplnil Zouplna.
Miliony uprchlíků a řešení v nedohlednu
Už během První izraelsko-arabské války opustilo zemi přes 700 tisíc Arabů a Izrael rozšířil své hranice nad rámec plánu OSN. Další ranou byla pro Palestince zejména takzvaná šestidenní válka v roce 1967, v jejímž důsledku začal izraelský stát okupovat Pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu. Celkem nyní žije mimo domov přes 5 milionů Palestinců, často v zemích, které jim odmítají udělit občanství.
Rozhovory o možném dvoustátním řešení izraelsko-palestinského konfliktu přitom trvají dodnes. V roce 1988 zveřejnila Organizace pro osvobození Palestiny palestinskou deklaraci nezávislosti, která se opírá právě o rezoluci 181 z roku 1947. Šéf palestinské samosprávy Mahmúd Abbás navíc odmítnutí rezoluce už před pár lety označil za chybu, která by měla být napravena.
Vývoj izraelsko-palestinského konfliktu – po roce 1948 (kdy vznikl Izrael), po roce 1967 (kdy v rámci šestidenní války Izrael vojensky obsadil i zbývající mandátní území Gazu a Západní břeh), a nejvíce pak mírový proces v 90. letech – přiměl velkou část palestinských nacionalistů, aby ze svých původních požadavků na celou Palestinu (tzn. v hranicích bývalého britského mandátu) ustoupili.
Palestinci tak postupně změnili názor. „Až do konce 19. století žila na území tehdejší Palestiny kontrolované Osmanskou říší velmi malá židovská menšina. Byla to až židovská imigrace z Evropy, která začala během pozdního 19. století a první poloviny 20. století měnit demografickou situaci v oblasti. Židovský nárok na vlastní stát tak byl vnímán jako nelegitimní požadavek vzhledem k tomu, že Židé byli vnímáni jako cizí evropští kolonizátoři. Dnes, po 50 letech okupace palestinských územích, jsou Palestinci ochotni přijmout kompromis, který by jim umožnil politickou samostatnost,“ okomentoval Záhora názorový vývoj.
Současné podmínky přitom Palestincům příliš nenahrávají – Izrael dál buduje židovské osady a nový americký prezident Donald Trump se profiluje jako velký zastánce židovského státu, i když tvrdí, že chce sehrát roli prostředníka.
Jednu z kontroverzí představuje Trumpův plán přesunout americkou ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma. Většina zemí přestěhovala velvyslanectví do Tel Avivu právě kvůli rezoluci OSN z roku 1947, která určuje mezinárodní správu města.