Pro jednoho přirozené právo a ochrana před násilím, v očích druhého nenápadný zábor území a nástroj útlaku. Židovské osady - jeden ze středobodů palestinsko-izraelského konfliktu - se ke konci roku 2016 znovu ukázaly jako hlavní klín jinak klíčových spojenců: Izraele a Spojených států. Administrativa Baracka Obamy obrátila naruby dlouholetý postoj a odmítla vetovat rezoluci, která tvrdě kritizuje Izrael právě za expanzi osad.
V současnosti zahrnuje pojem židovské osady 123 vládou schválených a zhruba 100 neoficiálních sídel. Jsou domovem 380 tisíc Židů rozesetých mezi 2,5 miliony Palestinců na Západním břehu. Dalších 200 tisíc představuje stále rostoucí komunita Židů ve Východním Jeruzalémě.
Izrael anektoval východ Jeruzaléma před několika dekádami a dosud žádný jiný stát tento postup neschválil. Nezapomeňme přitom ani na strategicky významné Golanské výšiny, které Izrael získal od Sýrie v roce 1967. I zde žije zhruba 20 tisíc židovských osadníků.
První izraelští osadníci se oficiálně přestěhovali na Západní břeh krátce po válce v roce 1967. Ať už liberální, či konzervativní vlády - po téměř 50 let historie osídlování se všechny kabinety na jeho podpoře shodovaly. Důvody lze hledat v historii, politice i bezpečnostních otázkách.
Pásmo Gazy spolu se Západním břehem mají tvořit budoucí palestinský stát, proto Palestinci chtějí, aby z okupovaných území odešli všichni izraelští vojáci i osadníci. Izraelci zase trvají na tom, že jde podle pravidel z roku 1967 o židovské komunity, které mají právo zde budovat své osady.
Dávná tradice i zištné důvody
Někteří politici zvažovali expanzi na Západní břeh už v roce 1948, kdy arabské země napadly Izrael kvůli odmítnutí plánu OSN na rozdělení Svaté země – do té doby spravované Brity. Jiní posunují argumenty více k filosofickému sporu: moderní Izrael má podle nich přirozené právo území Západního břehu, neboť bývalo centrem biblické země Izraelců.
Svou roli hrají i více či méně přiznané materiální účely – relativně levné náklady na pořízení bydlení. Například vládní dotace včetně zvýhodněných hypotečních úvěrů a slev na nákup pozemků čítají zhruba 800 dolarů za židovského osadníka ročně.
Osady ale výrazně ovlivňují každodenní život Palestinců. Každá nově vzniklá vesnice pro ně znamená omezení svobody pohybu či obchodu. Děje se tak kvůli pečlivému systému zábran, plotů a nárazníkových zón často hlídaných izraelskou armádou.
Trnem v oku Palestinců je i na první pohled viditelný rozdíl v infrastruktuře: osady mají kromě pečlivě straženého území i vlastní silnice, školy, přístup k vodním zdrojům nebo elektřině. Palestinci se jednoduše obávají, že s každou vybudovanou osadou se zmenšuje území, které by v budoucnu připadlo jejich samostatnému státu.
Dvojí pohled na problém se dá ukázat na zřejmě nejcitlivějším místě – východním Jeruzalému. Izrael kolem většiny linie rozdělující své území od Západního břehu vybudoval bezpečnostní bariéru – a právě ve východním Jeruzalémě čelí síť plotů a zdí největšímu odporu Arabů.
Zatímco Izraelci stavbu vysvětlují ochranou před terorismem a sebevražednými atentáty, v očích Palestinců jde jednoduše o zábor území. Na ploše východního Jeruzaléma vzniká hned několik židovských osad. V místě, které by Palestinci rádi viděli jako své budoucí hlavní město, tak nyní žije na 200 tisíc židovských osadníků.
Palestinci dlouhodobě tvrdí, že právě rozšiřování židovské komunity na úkor Arabů znemožní plány na plnohodnotný palestinský stát – právě v něm mnozí vidí jedinou naději na mírové řešení. Mírová dohoda o takzvaném dvoustátním řešení by navíc po Izraeli vyžadovala bolestivý krok – stažení desítek tisíc osadníků z Palestiny.
Izrael má přitom za sebou podobnou zkušenost z minulých let. Například už v roce 1982 stáhnul více než 4000 osadníků ze Sinaje, v roce 2005 tak učinil u zhruba 8500 osadníků v Pásmu Gazy.
