Čínské vedení slaví porážku Japonska ve 2. světové válce. A spolu s ním desítky představitelů z různých částí světa, západní demokracie však reprezentuje jen český prezident. Na samotné připomínce konce válečného konfliktu, při kterém zahynuly miliony lidí, není nic špatného. Naopak. V podání pekingských komunistů jde ale jen a jen o demonstraci síly země, která ohrožuje celý asijsko-pacifický region.
Překrucování dějin
Čínská komunistická modla, Mao Ce-tung je opět na scéně. Kdysi do nebes vynášený, poté zatracovaný a teď opět připomínaný jako strůjce porážky císařského Japonska před sedmdesáti lety. A stejně jako před šesti lety, kdy si KSČ připomínala 60. výročí vzniku Čínské lidové republiky, pochodovaly pod obřím Maovým portrétem visícím na bráně Nebeského v rámci mohutné vojenské přehlídky plně ozbrojení příslušníci čínských ozbrojených sil. A s nimi se navíc představily i jednotky z dalších zhruba deseti zemí včetně Ruska a Kazachstánu.
Vláda v Pekingu se ale chlubí cizím peřím. A překrucuje dějiny. Ostatně na to jsou obyvatelé postkomunistických zemí, včetně bývalého Československa zvyklí. Naprostou většinu hlavních bitev s Japonci sice svedli Číňané, ovšem byli to vojáci Čankajškovy nacionalistické armády, tedy nikoli komunisté. I proto také příslušníci jednotek Mao Ce-tunga tvořili pouhých deset procent Číňanů padlých v bojích s Japonci.
A nic na této skutečnosti nemění ani přítomnost tchajwanského expremiéra Lien Chana na vojenské přehlídce v Pekingu. Do metropole ČLR přijel „jen“ jako čestný předseda Kuomintangu, tedy nacionalistické strany KMT, navíc i při setkání s čínskou hlavou státu Si Ťin-pchingem připomněl právě i úspěchy nacionalistů v bojích proti japonským okupantům.
Ohánět se však při oslavách konce 2. světové války Mao Ce-tungem je nejen nesprávné, ale hlavně nemístné. Sám Velký Mao totiž při setkání s japonskou delegací začátkem šedesátých let minulého století prohlásil, že pokud by on měl někomu poděkovat, tak právě Japoncům. Invaze císařských vojsk do Číny totiž podle něho vytvořila podmínky pro pozdější vítězství komunistů nad Čankajškovými nacionalisty. Při vzpomínkovém obřadu 3. září by tak vládci v Pekingu a s nimi i celý svět měli výhradně uctít památku dvaceti milionů Číňanů, kteří za války zemřeli.
Harašení zbraněmi
Na vojenské přehlídce jako takové samozřejmě není nic mimořádného. A u příležitosti, jakou je 70. výročí konce 2. světové války, už vůbec ne. Ostatně nikdo se nepozastavoval nad velkolepou přehlídkou ve Francii. V Rusku, na Rudém náměstí to už bylo něco jiného, vzhledem k anexi Krymu a podílu Moskvy na konfliktu na východní Ukrajině. A podobné je to i v případě Pekingu.
Čína řadu týdnů slibovala obří akci, které se nakonec zúčastnilo na dvanáct tisíc vojáků a představily se i stovky kusů vojenské techniky a asi 200 letadel celkem dvaceti typů včetně těch nejmodernějších. Stejně tak povolala do ulic osmisettisícovou armádu dobrovolníků, kteří mají hlásit cokoli podezřelého. Problémem je však hned několik ale.
Čínské komunistické jednotky se samy po skončení 2. světové války několikrát staly agresory. Nejprve vtrhly do Tibetu, poté se postavily po bok severokorejských vojsk bojujících proti silám OSN, a v roce 1979 vtrhly do „spřáteleného“ Vietnamu. Nemluvě o útocích na Tchajwan i dalších hraničních konfliktech, včetně střetu se Sovětským svazem.
Ano, tyto události jsou už sice několik desetiletí starou minulostí, ovšem současná agresivní politika ČLR ve Východočínském a zejména Jihočínském moři, které prakticky celé Peking považuje za své, bez ohledu na nároky Vietnamu, Filipín, Malajsie a dalších států, mění vzpomínkovou přehlídku v otevřenou hrozbu všem okolním demokraciím. A nejen jim.
Smutným symbolem i mementem pak i nadále zůstávají tragické dny roku 1989, kdy právě na pekingském náměstí Nebeského klidu čínské tanky rozdrtily stovky, možná tisíce mladých životů a spolu s nimi i naději na demokracii. Na čínském území tak demokracie dodnes existuje pouze na Tchajwanu, přesto ho Západ kvůli obchodním zájmům už dávno hodil přes palubu.
Klub přátel
Přesto vnímají současní západní představitelé pokračující masivní zbrojení Číny, její územní nároky i snahu ovládat druhou nejvytíženější námořní trasu na světě, která je doslova živoucí dopravní tepnou pro Japonsko, Koreu, Tchajwan a další země, za velkou hrozbu míru. Od Madridu po Canberru tak unisono zní, že účast na oslavách konce války za současné situace a pozice Pekingu by znamenala podporu jeho politice.
Obavy, že čínské komunistické vedení využije vojenskou přehlídku k další podpoře domácího nacionalismu a vyvolání protijaponských, a také protiamerických nálad, jsou skutečně na místě. Proto do Pekingu nepřijel žádný prezident či premiér vítězných západních zemí, ať už ze Spojených států amerických, z Austrálie či z Velké Británie. A kvůli rostoucímu napětí mezi Pekingem a Tokiem nedorazil ani žádný z vrcholných představitelů Japonska.
Čína navíc stále slovně útočí na Tokio a dožaduje se omluvy za způsobená příkoří ve 30. a 40. letech minulého století. Ta už přitom z Japonska dříve jasně zazněla, omlouvat se donekonečna není přeci potřeba. Důležité je hledět do budoucna a Japonsko dnes, stejně jako Německo určitě nepatří ke státům, které by někoho ohrožovaly. Naopak.
Stejná rétorika ale totalitním vládcům vždy prospěla, navíc současný čínský prezident Si Ťin-pching, který ve své funkci byl přítomen vůbec první vojenské přehlídce, tímto způsobem také potvrzuje směrem dovnitř, k vlastním spolustraníkům, jakou má moc. Pro čínské vedení jsou oslavy i potřebné vzhledem k ekonomickým a finančním potížím, snaží se totiž pozornost Číňanů odvést od domácích témat k těm zahraničním.
Do Pekingu proto přijeli hlavně představitelé tzv. spřátelených zemí, od Mongolska přes Jihoafrickou republiku po Venezuelu. Celkem asi třicítka. A co se týče účasti jihokorejské prezidentky, pro Soul je totiž Čína jedním z největších a nejvýznamnějších obchodních partnerů.
Pro západní lídry je prostě účast na takovýchto oslavách nepředstavitelná. Svou přítomností by totiž dávali lesku jen a jen čínskému prezidentovi, a tím i komunistické straně Číny a de facto i schvalovali jeho politiku, tedy na jedné straně politiku represí vůči vlastním občanům, kteří mají jiný názor, a na straně druhé imperialistických choutek, které už tolikrát vedly k válečnému konfliktu. Včetně toho, který skončil před sedmdesáti lety.
