Robert Mikoláš

Zpráva č. 1. Ruský vzdušný úder na islamisty začal. Televizní a rozhlasové stanice na celém světě se tak předhánějí v informování o zahájení ruských náletů v Sýrii. A stejně tak se ze všech stran hrnou reakce, tu souhlasné, ze Západu však spíše odmítavé. Moskva je prý podvedla, když údajně neudeřila na hnutí Islámský stát (ISIS).

Čínské vedení slaví porážku Japonska ve 2. světové válce. A spolu s ním desítky představitelů z různých částí světa, západní demokracie však reprezentuje jen český prezident. Na samotné připomínce konce válečného konfliktu, při kterém zahynuly miliony lidí, není nic špatného. Naopak. V podání pekingských komunistů jde ale jen a jen o demonstraci síly země, která ohrožuje celý asijsko-pacifický region.

"Není rozdílu mezi civilisty a necivilisty, mezi nevinnými a vinnými, kteří v Iráku či Afghánistánu přímo bojují proti muslimům. Jediný skutečný rozdíl je mezi muslimy a nevěřícími. A život bezvěrce je bezcenný", hlásal v Londýně kazatel Umar Bakrí. Jeho přednášky v britském Lutonu, zejména pak v komunitním centru na Woodland Avenue poslouchaly tisíce zejména mladých vyznavačů Alláha. Co to znamená?

„Jihočínské moře je naše a vždycky bylo“, zní z Pekingu v posledních dnech a týdnech stále častěji. List Komunistické strany ČLR Global Times dokonce napsal, že válka se Spojenými státy bude nevyhnutelná, pokud Washington nepřestane požadovat zastavení výstavby na sporných ostrovech v Jihočínském moři, které si Peking nárokuje. Ale ve sporu s kým přesně?

Džihádisté volně přecházejí hranici z Turecka do Sýrie, někdy i po tisících. Proudí tudy dodávky zbraní a peněz radikálům, opačným směrem pak pašovaná ropa od hnutí Islámský stát. K tomu už i oficiálně potvrzená spolupráce mezi Saúdskou Arábií a Tureckem o podpoře džihádistů bojujících nejen mezi sebou, ale hlavně proti režimu syrského prezidenta Bašára Asada. Taková je dnešní realita Blízkého východu.

„Zatajování nebo popírání zla je jako nechat ránu dal krvácet, aniž bychom ji obvázali,“ prohlásil před několika dny v bazilice sv. Petra papež František – ve chvíli, kdy zcela symbolicky celebroval mši v arménském ritu. A k tomu dodal, že zabíjení Arménů v Osmanské říši před sto lety bylo první genocidou dvacátého století.

Už týden dopadají na Jemen bomby, ničivá zkáza ale nepřichází jen z nebe. Přístav Aden už zasáhly i střely vypálené z lodí, podle svědků z egyptských. Hlavní slovo v operaci nazvané Neústupná bouře ale mají neomezení vládci Saúdské Arábie. Rijád sice nahlas tvrdí, že mu jde pouze o zajištění stability a bezpečnosti v Jemenu, skutečnost je ale zcela jiná.

Dva a půl roku vězení, takový je trest pro jednoho z nejstarších čínských disidentů. Spisovateli Chuang Ce-žungovi, kterého svět zná spíše pod jeho uměleckým jménem Tchie Liou, je totiž už 81 let. I přes vysoký věk se ale nedokázal smířit s nepravostmi v rodné zemi, přestože se mu její vedení v uplynulých desetiletích „odměnilo“ téměř pětadvaceti lety strávenými v pracovním lágru.

Obyvatelé obce míjejí sochu sv. Floriána, jiní diskutují pod sv. Antonínem Paudánským, kterého měli v oblibě hlavně němečtí obyvatelé severních Čech, a na hlavním náměstí ze svého podstavce shlíží na projíždějící automobily i svatý Jan Nepomucký. V ulicích starobylé obce, o které se z písemných pramenů poprvé dozvídáme už na začátku 13. století, je ale slyšet už jen výlučně čeština, Němci byli po 2. světové válce bez milosti vyhnáni a město s bohatou historií už brzy pohltí černá, resp. hnědá hydra neznající žádné slitování.

Masakr, nejtragičtější policejní akce za poslední roky. Ohrožení mírové dohody a hrozba pokračování krvavého konfliktu, který si vyžádal už více než 120 000 obětí a další dva miliony lidí musely opustit své domovy. Filipínská média i politici se předhánějí v hodnocení akce speciálních jednotek na jižním ostrově Mindanao, při které zahynulo na padesát příslušníků bezpečnostních sil.

Umyl nohy mladých delikventů, snídal s bezdomovci, kritizuje drby a osočování druhých, neodsuzuje homosexuály a zastal se i kněží-gayů, setkává se s nejvyššími autoritami jiných náboženství, modlil se u Zdi nářků, navštěvuje mešity. Papež František se za rok a půl od své intronizace, tedy oficiálního usednutí na Svatý stolec, stal doslova světovou celebritou.

Lístek do kina, nákup v drogerii, léky v lékárně, kávu v kavárně. Vše platím, aniž bych sáhl do peněženky. Ostatně ani ji nepotřebuji. Stačí vytáhnout malou plastovou kartu a přiložit k terminálu. Typické pípnutí a na displeji se okamžitě objeví odečtená částka a zůstatek na kartě. V ruce však nedržím chytrou čipovou kartu Pražana, tedy neslavně slavnou Opencard, ale její úspěšnou jmenovkyni, hongkongskou Octopus Card.

Před pětadvaceti lety zatkla čínská policie dva z vůdců prodemokratických protestů na Tchien-an-men, Čchen C'-minga a Wanga Ťün-tchaa, kteří podle Pekingu patřili k hlavním postavám a organizátorům demonstrací. Od červnového masakru na náměstí Nebeského klidu se tehdy totiž ukrývali, jeden z nich v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, druhý na jihu Číny.

Pláň plná lidí. Živých i mrtvých. Matka malého Johna Paula objímá jeden z bílých dřevěných křížů, další z přítomných žen na jiný kříž teprve píše jméno své holčičky. V hromadném hrobu Holly Cross u Taclobanu odpočívá více než dva a půl tisíce filipínských obětí jednoho z nejsilnějších tajfunů v historii. A každá má „svůj“ kříž.

Kobani – Město, které ještě před několika týdny nikdo jiný než Kurdové nebo obyvatelé Sýrie nazývající ho také Ain al-Arab prakticky neznal. Nyní tohle jméno skloňují média ve všech koutech naší planety, CNN počínaje a čínskou CCTV konče. V Kobani už přes měsíc zuří těžké boje mezi nedostatečně vyzbrojenými Kurdy a krvelačnými bojovníky z Islámského státu, kteří mají děla, rakety i tanky.

„Oscar Pistorius se zprošťuje obžaloby z úmyslné vraždy, je ale vinen ze zabittí Reevy Steenkampové,“ prohlásila minulý pátek jihoafrická soudkyně Thokozile Masipaová. Jediná věta v ostře sledovaném procesu století ale od té doby nedá spát médiím, právním expertům i veřejnosti. Verdikt vynesený doslova v záři reflektorů, proces totiž vůbec poprvé v historii Jihoafrické republiky mohly televizní stanice vysílat živě, tedy přímo ze soudní síně, rozpoutal vášnivou diskusi. A také odsouzení šestašedesátileté dámy v černém taláru, na rozdíl od samotného hlavního aktéra celé kauzy.

Vraždí v přímém přenosu. Krutě a bez slitování. Bojovníci z Islámského státu (donedávna Islámského státu v Iráku a Levantě, ISIS) střílejí zajatce z řad křesťanů, jezídů nebo šiítů po stovkách. Jednou u řeky, jindy v poušti, přímo před vykopanými hroby. A pořízené záběry pak zveřejňují na internetu, a to i na sociálních sítích.

Je to zločin! Žádná nehoda. Sestřelení letadla Boeing 777 Malajsijských aerolinií nad východem Ukrajiny je totiž hromadnou vraždou, bez ohledu na skutečnost, kdo zmáčkl knoflík. A spáchanou doslova za bílého dne, i když let MH17 přestal s domovskými úřady komunikovat přesně ve 22:15 tamního času, tedy v době, kdy už příbuzní cestujících i palubního personálu uléhali a těšili se na setkání s nimi druhý den.

Irák bije na poplach. A spolu sním západní země, ale také Írán a další státy. Islámský stát v Iráku a Levantě (Sýrii) totiž obsazuje jedno irácké město za druhým a za sebou nechává jen mrtvé, spoušť i obavy z budoucnosti. Před radikálními islamisty prchají statisíce lidí a strach se šíří napříč celou zemí, od Mosulu po Arbíl.

Jordánský král Abdalláh II. a jeho žena Ranija al-Jasin, palestinský prezident Mahmúd Abbás, jeho izraelský protějšek Šimon Peres i premiér židovského státu Benjamin Netanjahu, konstantinopolský patriarcha Bartoloměj, Velký muftí Jeruzaléma Muhammad Husejn i vrchní rabíni David Lau a Šlomo Amar. Ti všichni se v uplynulých dnech krátce po sobě setkali s papežem Františkem. V rámci nebývalé a nejen symbolické oficiální návštěvy Svatých míst.

Velká voda vtrhla do statisíců domů podél řek Sávy, Bosny a dalších a rozsévala smrt i hrůzu podobně, jako vojáci bojující v občanské válce v letech 1992 až 1995. Obětí na lidských životech naštěstí není tolik jako v tehdejší krvavé řeži, škody na majetku jsou ale srovnatelné.

Před dvaceti lety, po sestřelení letadla s prezidenty Rwandy a Burundi, Habyarimany a Cypriena Ntaryamiry u Kigali, většinoví Hutuové, zejména členové milic Interahamwe, následně rozpoutali masakr, který si v ničem nezadá s holocaustem. Za pouhých sto dnů ozbrojenci povraždili 800 tisíc až milion lidí, převážně Tutsiů. S přihlížením mezinárodního společenství.

Moskva chystá poslední formální kroky pro připojení Krymu k Ruské federaci, na samotném poloostrově však narůstá strach, samozřejmě v řadách neruských etnik. Objevují se první mrtví a právo, tentokrát nikoli to mezinárodní, je pošlapáváno dnes a denně.

Válka o Krym je v plném proudu. Sice bez obětí na životech, přesto velmi brutální. A předem připravená. Ruské jednotky vtrhly na poloostrov před necelými dvěma týdny, v ovládnutí Krymu jim ale kromě střelných zbraní a vzdušné, námořní i pozemní blokády poloostrova pomáhá i mediální masáž a zcela neobjektivní a jednostranné zpravodajství, které má zajistit dostatek hlasů v referendu o připojení k Ruské federaci.