Umyl nohy mladých delikventů, snídal s bezdomovci, kritizuje drby a osočování druhých, neodsuzuje homosexuály a zastal se i kněží-gayů, setkává se s nejvyššími autoritami jiných náboženství, modlil se u Zdi nářků, navštěvuje mešity. Papež František se za rok a půl od své intronizace, tedy oficiálního usednutí na Svatý stolec, stal doslova světovou celebritou.
Potlesk na otevřené scéně
Osobností loňského roku papeže také vyhlásil časopis The Advocate bojující za práva homosexuálů a ocenil ho i slavný magazín Time. František však jde ještě dál, usmiřuje náboženství s vědou. Na konci října totiž na půdě Papežské akademie věd ve Vatikánu řekl, že teorie, podle níž vesmír vznikl velkým třeskem a člověk jako druh je výsledkem evoluce, jsou správné, ale nijak nevylučují existenci Boha. A dodal, že Bůh není nějaký kouzelník s hůlkou.
Papež začal „uklízet“ i v samotném Vatikánu, kde si došlápl i na obávaného státního sekretáře Bertoneho, spojovaného se skandály kolem odhalení sexuálního zneužívání dětí kněžími či úniku důvěrných dokumentů o korupci a mocenském boji ve Vatikánu. Přistoupil tedy k něčemu, co nedokázal nebo nechtěl jeden z jeho slavných předchůdců, konzervativní Jan Pavel II. Nemluvě o snaze očistit nechvalně proslulou Vatikánskou banku, tedy Istituto per le Opere di Religione.
František má ovšem i velký smysl pro humor, což dokázal třeba tím, když u svého argentinského zubaře zrušil kontrolu kvůli „dlouhodobému pobytu ve Vatikánu“. Legendární už je historka šířená uvnitř vatikánských zdí, kdy František zatelefonoval recepčnímu rezidence jezuitů. Dotyčný muž totiž, když slyšel, že volá papež, neuvěřil a odpověděl: „Ano? A já jsem Napoleon“.
Slovům i činům nástupce vyčerpaného Benedikta XVI., který jako první papež v historii rezignoval, tak už řadu měsíců tleská víc a víc lidí. A nejen katolíků. Váží si ho např. i imám Idriz Bilalli z Podujeva, který stojí v čele Nezávislého svazu muslimů v Kosovu. Červený koberec pak Františkovi nechal rozvinout i jordánský král Abdalláh II. O to větší rozhořčení vyvolalo papežovo rozhodnutí nesetkat se s Jeho svátostí Dalajlámou.
Čína velí papežovi?
Dalajláma, který se v Římě účastnil setkání nositelů Nobelovy ceny míru, vyjádřil přání se s Františkem setkat. Dvě celosvětově uznávané duchovní autority s miliony stoupenců a podporovatelů spolu při vzájemném rozhovoru, i když soukromém, to by bylo vskutku něco! Ostatně i Františkův předchůdce Benedikt XVI. se s nejvyšším tibetským duchovním setkal v roce 2006.
Současný Svatý otec to ovšem odmítl. Jak jsme se z úst vatikánského mluvčího Lombardiho dozvěděli, prý kvůli možným problémům s Čínou. Představitelé katolické církve se nyní snaží celou věc vysvětlit tím, že by takové setkání mohlo ohrozit vývoj vztahů s nejlidnatější zemí světa, kde žije kolem dvaceti milionů katolíků. Papež František ostatně nedávno podal Pekingu ruku. Když mířil na návštěvu Jižní Koreje, při přeletu čínského území, který mimochodem čínské vedení povolilo Svatému otci vůbec poprvé, zaslal prezidentovi Si Ťin-pchingovi pozdravný telegram.
Podobné obavy jsou ovšem zcela liché. Je totiž nutné si uvědomit, jaké jsou skutečné vztahy mezi Vatikánem a ČLR – svatý stolec neudržuje s Pekingem diplomatické styky. Naopak, jako jediná evropská země je má navázány s Tchajwanem. A to je komunistickému vedení v Pekingu více než trnem v oku.
Oleje do ohně v uplynulých dnech přilily i aktivity velkého kritika komunistů, hongkongského kardinála Josepha Zena, který podpořil prodemokratické protesty v někdejší britské kolonii. Joseph Zen navíc v minulosti vždy brojil proti autoritářskému režimu a naopak o Dalajlámovi mluvil s uznáním.
Samozřejmě, je možné, že tímto ústupkem, tedy že se papež František nesetká s Dalajlámou, si v budoucnu pomůže při jednání o situaci čínských katolíků nebo ohledně jmenování biskupů, což je jeden z hlavních vatikánsko-čínských sporů. Není to však příliš pravděpodobné. Peking totiž autoritu Svatého stolce na svém území neuznává. Naopak, prostřednictvím Katolické vlastenecké asociace de facto řídí všechny čínské diecéze. Navíc šéfem Asociace se v roce 2010 stal biskup Ma Jing-lin, kterého papež už před čtyřmi roky exkomunikoval právě za kolaboraci s čínským režimem. Biskup si naopak sám klade pro navázání kontaktů s hlavou katolické církve tvrdé podmínky, zejména přerušení vztahů s Tchajwanem a dále, že se Svatý stolec nebude míchat do výběru biskupů i jejich podřízenosti Pekingu.
Advent s hořkou příchutí
Advent slaví i milióny křesťanů v Číně. Svátek narození Ježíše Krista si připomínají bez ohledu na to, zda přísluší k státem řízené církvi, nebo uznávají autoritu Vatikánu, a proto patří k tzv. podzemní a státem pronásledované církvi. Je však tradicí, že čínské úřady nechávají katolíky, ty „legální“ i ty „nelegální“ alespoň o Vánocích na pokoji.
I proto jsou všechny kostely v zemi v těchto dnech plné. Tradiční mši si nenechávají ujít ani věřící z pekingského kostela Si-š´-kchu, který je o vánočních bohoslužbách zaplněn do posledního místečka. A podobně to vypadá i v ostatních katolických chrámech, kterých je v čínské metropoli osm, na předměstích pak dalších devět: „Miluji Vánoce, protože jsou nejpamátnějším obdobím pro křesťany,“ svěřuje se mi katolička paní Čang. O vztazích mezi Pekingem a Vatikánem ale mluvit nechce, bojí se. Stejně jako ostatní čínští katolíci.
Možná právě na ně papež František při rozhodování, zda se s Dalajlámou setkat, myslel. Přesto jeho rozhodnutí není správné. Postavení čínských katolíků tím nezlepší. Svoboda víry, kterou v Čínské lidové republice zaručuje i ústava, zůstává jen na papíře. Pekingské vedení musí mít vše a všechny pod kontrolou, tedy i křesťany.
Papež František si tak spíše než uznání čínských komunistů vysloužil, řečeno fotbalovou hantýrkou, červenou kartu. Ano, je jezuita, tedy pragmatik, přesto se ale, chtě nechtě, postavil po bok řady světových (demokratických) státníků, kteří dávají přednost byznysu před lidskými právy.
