Před dvaceti lety, po sestřelení letadla s prezidenty Rwandy a Burundi, Habyarimany a Cypriena Ntaryamiry u Kigali, většinoví Hutuové, zejména členové milic Interahamwe, následně rozpoutali masakr, který si v ničem nezadá s holocaustem. Za pouhých sto dnů ozbrojenci povraždili 800 tisíc až milion lidí, převážně Tutsiů. S přihlížením mezinárodního společenství.
Zabte ty šváby!
Msta. Nenávist. Fanatismus. A kvůli tomu i všudypřítomný pláč, křik i pach krve mísící se s kouřem zapálených domů. Genocidu ve Rwandě, zemi tisíce kopců, dodnes nedokážou pochopit ani mnozí její obyvatelé, tedy ti, co přežili, ani svět. A na dny, kdy se z rozhlasu RTLM linuly nikoli písničky, ale výzvy k zabíjení švábů a zrádců, jak Hutuové nazývali Tutsie i umírněné příslušníky etnika Hutuů, se snaží zapomenout.
„Je to genocida,“ oznamoval tehdy velvyslanec České republiky při OSN Karel Kovanda, západní mocnosti však tohle slovo nechtěly ani slyšet. Zejména pak Spojené státy, které se stále vyrovnávaly se šokujícími záběry ze somálského Mogadiša, jehož ulicemi vláčeli na začátku října 1993 islámští extrémisté nahá těla zabitých amerických vojáků. V USA i v samotném Bílém domě proto tehdy neměly žádosti o pomoc jednotek OSN ve Rwandě šanci na úspěch.
Mačety místo krucifixů
„Lidé se schovali sem, do kostela. Mysleli, že v chrámu Páně budou v bezpečí. Kde vlastně jinde,“ ptá se 31letý Leon. Jeden z mála lidí, kteří masakr v obci Nyamata přežili. Bůh, ke kterému se tisíce vyděšených věřících modlily, je ale nevyslyšel. Stejně jako jejich vrazi. A když jim došly náboje, dobili ostatní mačetami. Dnes je v bývalém kostele památník obětem genocidy, kde na lavicích zůstaly zaprášené a krví zbrocené šaty. A ze zdi na duše zemřelých shlíží Panna Marie, skrápějící je neviditelnými slzami.
Podobné hrůzy zažívali i křesťané v jiných částech Rwandy včetně kostela v Ntaramě. Někde se k vraždění dokonce připojili i duchovní, kteří své ovečky nalákali dovnitř, aby pak svatostánek zamkli a přihlíželi, jak je Hutuové upalují zaživa. Alespoň, že nakonec spravedlnosti neunikli, přinejmenším té světské a skončili před Mezinárodním tribunálem pro Rwandu, který sídlil v Aruše v Tanzánii.
Na dveře klepe soused, tedy vrah
„V roce 2006 mi jeden z pachatelů konečně ukázal masový hrob, kam hodili tělo mé matky a mých dvou sourozenců. Konečně jsem aspoň je mohl důstojně pohřbít,“ vzpomíná s kamennou tváří 39letý muž z obce Murambi, kde během jediného týdne Hutuové pozabíjeli 50 tisíc Tutsiů. „Vtrhli k nám domů, poznal jsem mezi nimi naše sousedy, se kterými se moji rodiče předtím normálně bavili. Během chvíle se ale úplně změnili v krvelačné bestie, které na nás jen řvaly: 'Inyenzi, vy švábi, konečně nadešel váš čas a přichází konečné řešení,' tedy umuganda, což znamená vyplevelení. Mně se ale jako zázrakem podařilo utéct a pak se i skrývat, dokud nás neosvobodili,“ dodává.
Procházíme se mezi někdejšími ubytovnami opuštěné školy v Murambi. V hlavní budově je dnes další z památníků obětem genocidy, který podrobně líčí den po dni. Na dochovaných fotografiích z osmdesátých a začátku devadesátých let minulého století se lidé usmívají, hned vedle jsou ale snímky těch samých mužů, žen a dětí naházených do masových hrobů.
V samotných ubytovnách pak dodnes jako memento na těžko uvěřitelné události zůstávají vápnem posypaná těla, dospělých i dětí, hrůzou zkroucená. Murambi tak připomíná Killing Fields v Kambodži, kde ultralevicoví maoisté vraždili ve velkém. A obě události zachytili i filmaři, v případě Kambodži ve stejnojmenném snímku, do rwandské metropole Kigali nás zase zavádí válečné drama Hotel Rwanda.
Hotel des Mille Collines
„Tatiana, maželka Paula Rusesabaginy, moje velká přítelkyně mi pomohla. Jen díky ní jsem se dostala do hotelu Mille Collines. Předtím jsem se skrývala v kostele Sv. Pavla,“ vypráví paní Yolande Mukagasana, šedesátiletá žena, která jako jediná z celé své rodiny genocidu přežila. V hotelu, který díky filmu zná celý svět, stejně jako jeho tehdejšího manažera.
Válečné drama z roku 2004, navržené na Oscara, líčí události, které se odehrávaly od dubna do června 1994 hlavně v hotelu des Mille Collines, v překladu Tisíc kopců. A protože se Rwandě říká, díky všudypřítomným vrcholkům, země tisíců kopců, dostal tento film název Hotel Rwanda. A jeho hrdinou i hrdinou skutečným, alespoň podle režiséra i samotného manažera, byl Paul Rusesabagina.
Film však, podle řady lidí, kteří vraždění přežili, zcela realitě neodpovídal: „Paul Rusesabagina, který původně vedl hotel Diplomat, byl poslán do hotelu Mille Collines, protože z Diplomatu si režim udělal hlavní sídlo. Když tam přišel, tak už se tu uprchlíci z řad Tutsiů i umírněných Hutuů skrývali dva týdny,“ popisuje Yolande Mukagasana.
Povídáme si na terase jednoho z nejznámějších hotelů na světě. Přitom jde o ne příliš pohlednou betonovou a hranatou stavbu, která přesto dodnes je, díky bujné zeleni a vysokým stromům, doslova oázou v městské džungli. A i když to architektonicky není nijak zajímavá stavba, uvnitř si luxus podává ruku s elegancí a vždy se sem proto sjížděli zahraniční diplomaté i místní smetánka.
Nejdražší koňaky, doutníky, míchané drinky podávané u bazénu. I dnes kolem této vodní plochy dovádějí děti byznysmenů, politiků a zbohatlíků, v osudných dubnových dnech 94. roku ale voda z bazénu zachraňovala stovky životů: „První, co si dodnes vybavuji, je množství uprchlíků, kteří tu byli. Měli takovou žízeň, že museli pít vodu z bazénu, dokud nebyl zcela prázdný,“ prozrazuje Yolande s tím, že Rusesabagina bydlel v prezidentském apartmá, popíjel šampaňské.
Upřesňuje také slavnou filmovou scénu, kdy uprchlíci z řad Tutsiů i umírněných Hutuů volají příbuzným a známým do zahraničí, aby se s nimi rozloučili: „Původně fungovaly všechny telefonní linky do každého pokoje, Rusesabagina je ale odpojil a nechal v provozu jen jednu pro všechny.“
V každém případě však Paul Rusesabagina, ať už jeho pohnutky byly jakékoli včetně finančních, zachránil celkem 1 268 lidí. Po genocidě odešel do Belgie, kde se nejprve živil jako taxikář. Později založil přepravní společnost a s přáteli pak nadaci Hotel Rwanda starající se o pět tisíc sirotků.
Všichni jsme Rwanďané
„Jsme pouze Rwanďané, nezajímá nás, zda patříme k etniku Tutsiů, nebu Hutuů. Musíme společně vybudovat naší zemi a nevracet se do minulosti, důležitá je pro nás jen budoucnost,“ odpovídají dnes všichni obyvatelé této africké země na otázku, k jakému etniku náleží. Mluvit o tom, zda jsou Tutsiové, či Hutuové se totiž nejen „nenosí“, ale je to dokonce zákonné tabu.
Přesto ani 20 let po největší genocidě od holocaustu nejsou staré rány zcela zahojeny a mnoho většinových Hutuů i nyní nelibě nese skutečnost, že důležité vládní posty zastávají Tutsiové. Vše sice pevnou rukou stále drží autoritářský režim prezidenta Paula Kagameho, obavy z toho, co se může stát po jeho smrti, ale přetrvávají.
Vláda v Kigali se proto s mezinárodní pomocí snaží podporovat projekty, které mají pomoci vybudovat moderní společnost. Hlavním programem je Vize 2020 pomáhající zajistit vzdělání všem dětem. Podél prašných cest klikatících se mezi všudypřítomnými kopci dělníci pokládají optické kabely, aby i do nejvzdálenější chýše ve Rwandě zavedli internet.
Rwanďané jsou patřičně pyšní i na to, že se jejich zemi přezdívá „Švýcarsko Afriky“. Na mysli ovšem nemají bohatství a tučná konta v bankách, protože státní rozpočet je z poloviny závislý na zahraničních finančních darech. Výjimečnost nejen na černém kontinentu jim zajišťuje čistota.
Od roku 2008 totiž v zemi existuje zákon zakazující používání plastových pytlíků a igelitových tašek, navíc každou sobotu v měsíci probíhá celonárodní úklid. Pravda, sice pod obuškem dohlížejících policistů, ale jinak to, hlavně na počátku, ani nejde. Stačí si vzpomenout na Singapur a hrozící vysoké pokuty za znečištění. Duše Rwanďanů však ještě dlouho „čisté“ nebudou, genocida v nich zanechala příliš hluboké rány.
