"Není rozdílu mezi civilisty a necivilisty, mezi nevinnými a vinnými, kteří v Iráku či Afghánistánu přímo bojují proti muslimům. Jediný skutečný rozdíl je mezi muslimy a nevěřícími. A život bezvěrce je bezcenný", hlásal v Londýně kazatel Umar Bakrí. Jeho přednášky v britském Lutonu, zejména pak v komunitním centru na Woodland Avenue poslouchaly tisíce zejména mladých vyznavačů Alláha. Co to znamená?
Salafisté v Evropě
Podobně jako on šířili a šíří nenávist i stovky dalších imámů, od Francie přes Německo až po Švédsko či Dánsko. Často tito radikální duchovní vyžadovali dodržování takzvané Smlouvy o bezpečí, jejíž podstatou bylo nevraždit, tedy nepáchat skutky džihádu na půdě, kde žijí. V opačném případě by totiž rychle skončili v hledáčku tajných služeb.
Nakonec ale řada islamistů tuto Smlouvu nedodržela. Ostatně i sám Umar Bakrí později vydal fatvu umožňující zabíjet nevěřící, káfir, i v samotné Anglii, bez ohledu na to, že v ní získal útočiště, když uprchl ze Saúdské Arábie. I proto zaútočil v květnu 2013 Michael Adebolajo v Londýně na nic netušícího britského vojáka a zabil ho. Za bílého dne. Vrah předtím navštěvoval akce zakázané organizace Islam4UK a tento čin následně obhajoval i šéf tohoto uskupení, Anjem Choudary s tím, že na vině je britská zahraniční politika.
Více než varující jsou pak nedávné výzkumy v jedenácti arabských zemích (mimo jiné v Iráku, Sýrii, Tunisku, Egyptě či Saúdské Arábii provedené Arab Center for Research and Policy Studies se sídlem v Douhá či Independent Institute for Administration and Civil Society Studies v Iráku), které odhalují pravdu o množství islámských radikálů či jejich stoupenců v plné nahotě.
Takzvaný Islámský stát, který je v současnosti nejbrutálnější a nejnebezpečnější džihádistickou organizací, podle těchto průzkumů podporuje nejméně osm a půl milionů obyvatel daných států a pozitivně pak ISIS v nich vnímá dokonce 24 milionů lidí, respektive ho nepovažuje za teroristickou organizaci. A výlučně sunnitů. A přímo do bojů po boku ISIS odcházejí bojovat i tisíce muslimů s pasem některé z evropských zemí, Kosovem a Bosnou počínaje a Velkou Británií konče.
Bývalý dánský konvertita Morten Storm, který se deset let pohyboval mezi islámskými radikály i špičkami Al-Kaidy a dalších teroristických skupin, sice označuje řadu salafistických duchovních působících v evropských metropolích za pouhé mluvky, kteří místo skutečných činů jen mají ústa plná džihádu mečem. Jejich kázání ale radikalizují tisíce evropských muslimů, a nejen těch sociálně vyloučených.
Pravda, většina džihádistů odjíždí bojovat do Sýrie a Iráku nikoli z ideologických důvodů. Chtějí prostě "jen" zabíjet, užívat si moci a bohatství a žít bez jakýchkoli pravidel. Mnozí z nich přitom pocházejí ze středních vrstev, přesto rádi naslouchají slovům islámských duchovních o svaté válce vůči nevěřícím.
Jen ve Francii přitom je už stovka salafistických mešit, v Německu pak tajné služby evidují na šest tisíc stoupenců tohoto "čistého" a nezkaženého islámu zdůrazňujícího nutnost svržení všech sekulárních režimů a chtějí je nahradit islámskými státy založené na právu šaría. A pokud pozvednou zbraň a vraždí ve jménu Alláha, často slyšíme, že to nejsou muslimové. Jsou. Radikální muslimové. A nejen evropští politici před tím nesmí, v duchu falešné korektnosti schovávat hlavu do písku.
Muslim versus islamista
Naprostá většina muslimů je mírumilovná. Muslim také může být takzvaně umírněný, může být liberál, může být konzervativní, ovšem i radikál. Sám mám mezi muslimy spoustu přátel. V Kosovu, Maroku, Iráku. Nejpřátelštější lidi jsem pak potkal v Sýrii, kterou teď, díky podpoře Turecka, Saúdské Arábie a Kataru, zcela rozvrátily džihádistické skupiny páchající genocidu nejen na náboženských menšinách včetně islámských.
Právě ze Sýrie proto uprchly miliony lidí a snaží se dostat i do Evropy. Proti imigrantům ale protestují tisíce obyvatel včetně těch z České a Slovenské republiky, přestože naše země běžence jakožto cílové destinace nelákají. Nelze se ale těmto demonstrantům na jedné straně divit. Do ulic je totiž vyhání strach. Strach z toho, co se děje jinde. Ve Švédsku, Dánsku, v Belgii. Nikoli tedy uprchlíci jako takoví.
Děsí je zprávy o naštěstí neúspěšném atentátu v centru Stockholmu, kde islamista Tajmúr chystal masakr mezi civilisty nebo informace o zadržených džihádistech chystajících vyhodit do vzduchu další letadla. Radikální klerikové navíc vnímají boj proti terorismu jako boj proti islámu a neustále to zdůrazňují. A těmto výzvám naslouchají i vysokoškolsky vzdělaní muslimové.
Šéf Al-Kaidy v Jemenu Anwar al-Awlakí dokonce obhajoval použití chemických a biologických zbraní proti obyvatelům velkých měst, dokonce to silně doporučoval. videonahrávky s jeho kázáními i návody na výrobu bomb patří k hitům mezi radikalizujícími se vyznavači Alláha.
Radikální islám se tak šíří jako mor a zastavit to mohou i sami muslimové. Spolu s nimi ale i západní představitelé. Nelze totiž nadále zavírat oči před totalitními islámskými režimy v čele se Saúdskou Arábií. Právě Rijád totiž podporuje šíření té nejnetolerantnější formy islámu, wahhábismu, a to i výstavbami mešit, zejména na Balkáně, nebo finančními dary muslimským organizacím od Srí Lanky po Francii.
Zcela jednoznačně je pak třeba odmítnout islámské právo šaría, které nevede k ničemu jinému, než k potlačování lidských práv a svobod. Po zavedení šaríi, stejně jako nadvlády islámu nad světem volal i Awlakí, podle kterého ji džihádisté prosadí mečem, ať se to lidovým masám líbí, nebo ne. A přesně v duchu rčení "účel světí prostředky". Islamisté si proto bez okolků oholí vous, začlení se do západní společnosti a čekají na pravý okamžik, kdy zaútočí bez toho, že by je tajné služby z chystání atentátu podezíraly.
Většina politiků a komentátorů v poslední době označuje za největší nebezpečí naší civilizace hnutí Islámský stát. Zapomínají ale na další, stejně kruté islamistické skupiny operující hlavně v Sýrii, v Jemenu, Somálsku a v severní Africe. Mezi ně patří především Fronta al-Nusrá, Ahrár al Šám, aš- Šabáb a další. A do Evropy se pak vracejí stovky jejích bojovníků, kteří mohou kdykoli a kdekoli zaútočit. Zázemí jim navíc zajišťují desítky extrémistických skupin operujících na území Starého kontinentu.
A právě proti nim musí evropské instituce tvrdě vystoupit. Nesmí je nadále tolerovat. Ostatně i britský premiér přirovnává islamisty k fašistům. A i kdyby jich ve skutečnosti byly "pouze"tisíce, zůstávají pro náš svět smrtelným nebezpečím. Stejně tak je i zapotřebí, aby se, ruku v ruce s Evropou proti radikálům postavili i sami muslimové. Nestačí už jen po nějakém teroristickém útoku vydat prohlášení, že útok odsuzují a že takováto vražda nemá nic společného s islámem. Vždyť radikální, netolerantní islám se nešíří jen mečem.
