Praha - Herec, režisér, zpěvák a mistr improvizace Vlasta Burian sršel jako gejzír nápady a vtipem, a neustále tak překvapoval i své kolegy na jevišti. Jako skvělý imitátor dokázal napodobit prakticky cokoli, včetně hudebních nástrojů či cizího jazyka, z něhož nemusel znát ani slovo. Jednoznačný český král komiků si také liboval v parodii a satiře - zesměšňoval vše snobské a nabubřelé a strefoval se například i do přebujelé státní správy. Nejen díky své vitalitě se stal jednou z nejzářivějších filmových hvězd první republiky.
Syn libereckého krejčího Vlasta Burian se narodil 9. dubna 1891. Již před válkou se stal miláčkem publika v pražských kabaretech a od svého debutu ve filmu, ještě němém, v roce 1923 hrál ve třicítce filmů. Za jeho nejlepší herecký koncert je označován film U pokladny stál režiséra Karla Lamače, v němž si jako Kryštof Rozruch vzal na paškál i lajdáctví v pojišťovně. Také jeho Anton Špelec, Hadimrška, Lelíček, Ducháček, kapitán Korkorán, Ťopka (Přednosta stanice) či Funebrák patří do zlatého fondu české kinematografie.
„Všichni, kdo Buriana viděli hrát, říkají, že filmy jsou jen slabým odvarem toho, jak to vypadalo na jevišti. On nedokázal dva večery po sobě říct jednu větu stejně. Proto pro něj byla naprostá katastrofa, když ho v padesátých letech nechali znovu hrát, ale musel vystupovat ve veršovaných dramatech, jako například v Nezvalových Třech mušketýrech. Ovšem jeho doménou byla improvizace, takže nakonec lidé nechodili na titul, ale na Vlastu Buriana, byli zvědaví, co s dramatem ten večer provede,“ upozornil v rozhovoru pro ČT24 teatrolog Vladimír Just, který se osobě Vlasty Buriana soustavně věnuje. Kromě jiného osudy legendárního komika zpracoval i v knize Mystérium smíchu.
Vlasta Burian byl člověk nesmírně činorodý. Kromě natáčení i čtyř filmů za rok měl od roku 1925 své divadlo (dnes Divadlo Komedie), kde hrál denně a o víkendech i pětkrát. Účinkoval též v rozhlase, psal povídky, organizoval sportovní soutěže a aktivně sportoval. Jezdil závodně na kole, hrál tenis a hlavně fotbal. „Při hře skákal, křičel, gestikuloval, byla to podívaná. Brankář byl ovšem skvělý, těžko se mu dávaly góly,“ vzpomněl legendární František Plánička na Buriana, který se přes žižkovské kluby Saturn a Viktorku dostal až do prvoligového mužstva AC Sparta, kde působil v letech 1914 až 1916.
Ivan Vápenka, archivář ze Společnosti přátel Vlasty Buriana
„Vlasta Burian byl od mládí velkým sportovcem a když začínal hrát, tak měl velké dilema, čemu se víc věnovat, jestli sportu, nebo hraní.“
„Pokud se jeho filmového účinkování týká, tak je zajímavé, že se točilo velmi rychle a muselo to být tzv. na první dobrou. Při natáčení bývalo publikum, a když měl komik odezvu, tak perlil. Většina jeho filmografie jsou zfilmované divadelní inscenace, které poté, co se přestaly hrát na jevišti, byly převedeny na plátno, takže on to měl vše naposloucháno a nacvičeno,“ upřesnil Just.
„Neustálá snaha kritiků byla dostat ho do vážné role. Například Martin Frič s ním pak natočil Revizora, kde Burian hrál Chlestakova, což je trochu vážnější role, byť v rámci komedie. Rytmistr Kylián ve filmu U snědeného krámu by se také dal zařadit mezi ty vážnější úlohy. On sám neustále inzeroval, že bude hrát Moliéra, Shakespeara, že bude hrát vážný repertoár, ale nikdy k tomu nedošlo, naštěstí,“ doplnil Vladimír Just.
Díky popularitě, ale i nesmírné pracovitosti si Burian vydělal slušné jmění, jímž se rád chlubil. Nicméně proslul též štědrostí, například sponzoroval sportovní kluby, ale i obdarovával cizí lidi. „V Dejvicích blízko jeho vily byla cihelna, kde pracovali velice chudí lidé. Burian je pravidelně zásoboval penězi a potravinami,“ vzpomněl na svého tenisového žáka a zaměstnavatele trenér Josef Síba.
„Herci Divadla Vlasty Buriana netrpěli za to, že u něho za okupace měli dobré bydlo…, ale Vlastu sebrali a uvěznili hned první den revoluce,“ vzpomněla Adina Mandlová na poválečný osud svého kolegy, který zaměstnával nadbytečný počet herců i techniků, aby je zachránil před nasazením v Německu. Sám také po celou válku nepřijal nabídku na roli v žádném německém filmu.
Z živelného baviče se stal zlomený stařík
Z vězení byl Burian posléze propuštěn a osvobozen, ale po mediálním tlaku byl v roce 1947 odsouzen ke třem měsícům vězení a půlmilionové pokutě ( až v roce 1994 byl plně rehabilitován). Podle rozsudku se dopustil „chování urážejícího cítění českého a slovenského lidu“. Vyčítán mu byl mimo jiné rozhlasový skeč Hvězdy nad Baltimorem, v němž z donucení parodoval ministra zahraničí exilové vlády Jana Masaryka. Podle pamětníků v něm ale hrál tak špatně, že to byla spíš sabotáž, a sám Masaryk to prý bral s humorem. Z dalších skečů se už Burian dokázal vymluvit.
K tomuto období Just dodává: „Bohužel, když ho po roce 1945 ostouzela média, tak se nenašel nikdo, kdo by se ho zastal. Teprve mnohem, mnohem později jsme s Ondřejem Suchým a panem doktorem Vlkem v archivech zjistili, jak to ve skutečnosti bylo. Ušila to na něj Státní bezpečnost, protože chtěla mít symbol “soukromopodnikatelského baťismu„ v kultuře, takže na jeho hlavu hodili kde co. Pravdou je, že kromě jediného skeče se na něj nenašlo vůbec nic.“
V padesátých letech hrál Burian jen v pár filmech (například Byl jednou jeden král), z živelného baviče se stal zlomený stařík. Místo velkého divadla se také někdejší komik světového formátu musel spokojit jen s podřadnými estrádami a večírky v závodních klubech, jež se mu staly osudnými. Na následky nachlazení ze zapadlé zájezdové štace 31. ledna 1962 zemřel. V roce 2002 byly ostatky krále komiků a jeho ženy Niny, která zemřela dva měsíce po něm, převezeny z Vinohrad na Vyšehrad.
Nina Červenková byla Burianovou životní láskou (vzali se v roce 1919) a největší obdivovatelkou (chodila na každé jeho představení). Děti neměli, jediným Burianovým potomkem se v roce 1912 stala dcera Emílie, kterou porodila tanečnice Anna Pírková a která přivedla na svět Burianova vnuka Vlastimila Kristla.
