Dnes o tom, jak se Komenský stal hitmakerem české pop music. A která je nejlepší píseň Marty Kubišové? A co si počít, když je dnes člověku čtyřicet?
Naše paní Marta slaví sedmdesát. Na chvíli pomiňme, že je v téhle zemi ikonou. Jaká že je její nejlepší písnička? Takhle usuzuje kolega Vedral z MFD.
Samozřejmě že Modlitba pro Martu se nepočítá. Záchranné kruhy taky obvykle visí na stěně jen pro tu naštěstí výjimečnou chvíli, kdy se loď potápí. Textař Pavel Rada se údajně inspiroval Komenského Závětí umírající matky Jednoty bratrské. „Pro své hříchy hyneme a proto chceme napsat odkaz budoucím.“ Pěkné, ale pro Vizinoviny byla Kubišová, spíš než zpěvačkou na funuse, sexy symbolem Československa konce 60. let. Jak je vidět v jedněch z prvních videoklipů, které s Martou pořídil dnes již dávno bývalý manžel, skutečný dandy a bonviván, režisér Jan Němec.
Láska je bílý, prázdný stůl… Já hladem šílím… Další z klipů Jana Němce z roku 1968. Ve Vysočanech už se píše zvací dopis Brežněvovi, zatímco se Marta prohání po Praze v Simce, o které Jan Němec píše ve svých pamětech, tak si to nepamětník může představit?
Rapující hledač nových alternativ, jak se se ctí dožít čtyřicítky, čili hudebník Bonus, natočil melancholickou píseň. Přísně vzato, umíráme všichni a právě v tento moment. To dává přítomné chvíli obzvláštní důležitost. Bonusovo tázání po podstatných věcech, po spolehnutí (tedy víře), snášenlivosti (tedy naději) a oddanosti (tedy lásce) je příslibem do budoucna. Na škále smutku jedna až pět je to tak 3,5 bodu. Konečně by mohl natočit něco opravdu vtipného. Bez toho, že by si takovéhle otázky nikdy nekladl, nemohl by na skutečný humor ani pomýšlet. Soudí Vizinoviny.
Tihle se vesměs čtyřiceti už dožili, zůstali přitom po česku romantičtí (Sudety, punk, fotbal a nádražní hospoda s umakartem) i úspěšní (film Nebel, deska s Václavem Neckářem a tak dále). A teď tahle česká superskupina vydává druhou desku. Krátce, být dnes v Česku čtyřicátníkem je učiněná radost.
Nakonec rozuzlení jednoho zádrhele. Tenhle chlapík patří k dětskému světu nejspíš většiny dnešních čtyřicátníků, kteří vyrůstali v bývalém Československu. Silný příběh se silnými brýlemi agenta StB má pointu – Minařík půjde na čytři roky sedět. Ne za pumový atentát ve Svobodné Evropě, ale za podvůdek. Ten příběh neskončil velkým bondovským finále, spíš to jen tak pšouklo. A k tomu jedna píseň, kterou se z té doby podařilo zachránit. Ten zlom mezi temnou pasáží o upírech sajících krev a poděkováním chlapíkovi statečnému! Tak dobrá ukázka schizofrenní písně nejspíš neexistuje.
„Ale to víte, že si ještě dám!“ Tenhle chlapík si říká Kittchen, vystupuje v masce jako člen zásahové jednotky a natočil zajímavou desku na téma jídlo - všechny ty společenské rituály, které se kolem přijímání potravy zdrcly jako rosol kolem knedlíku v příliš tučné omáčce. Hudebně je kuchyň pokračováním garáže jinými prostředky. Garáž bývalo místo, odkud se ozýval syrový zvuk kapel, dnes se syrový materiál nechá trochu podusit. To víte, Kittchene, že si ještě dám.
