A co to vlastně píšete? Touto větou končí první svazek impozantní třídílné biografie Franze Kafky, jemuž dal jeho autor Rainer Stach název Kafka – Rané roky (1883–1911). Již dnes se mluví o literární senzaci, o oceněních, a to zcela právem.
Stach na svém více než dvoutisícistránkovém opusu pracoval údajně osmnáct let, nám to ale, upřímně řečeno, může být jedno – důležitý je výsledek. A ten skutečně, jak se říkává, bere dech. Autor nás totiž nejen provádí Kafkovým dětstvím, mládím a počátky dospělého života, zároveň před námi předestírá plastický obraz celé společnosti se všemi jejími rozpory – v sociální, politické a kulturní oblasti.
A také nacionální, nesmíme zapomínat, že se pohybujeme v českých zemích rakousko-uherského mocnářství, v době před koncem 19. století a krátce po jeho nástupu, době poznamenané především u nás silnými národoveckými pnutími, a to jak na straně Němců, tak Čechů. A mezi tím, jako vždy, stojí, a musí nějak přežít, Židé…
Tohle vše Stach popisuje s takovou hloubkou a mírou zasvěcenosti, že i pro našince je zde mnoho k poučení, a to mluvím pouze o „nekafkovském“ obsahu. Stach podniká exkurzy do Freudovy psychoanalýzy a jejího vlivu na tehdejší společnost, zasvěcuje nás do teosofických kroužků či do hnutí zdravé životosprávy, věnuje se protižidovským náladám v souvislosti s vraždou v Polné i protižidovským bouřím, píše o buršáckých provokacích i o asanaci židovského města (a uvádí, že s ní přišlo až české vedení magistrátu).
Píše o Einsteinově pobytu v Praze i o organizaci vysokoškolského studia, začínajícím letectví, problematice pojišťovnictví – to vše ale nijak redundantně, samoúčelně, či dokonce exhibičně. Naopak, všechny tyto zdánlivě zbytečné odbočky mají nějaký vztah ke Kafkově životu a dílu, Stach ukazuje a dokazuje, jak spisovatele tohle vše formovalo.
Bez vnucování výkladu
Samozřejmě Kafku nejvíce utvářela rodina, hlavně pak jeho otec Hermann. O známém a nikdy neodeslaném Dopisu otci je, předpokládám, zbytečno hovořit, Stach však přesvědčivě dokazuje, jak se s ním Kafka v podstatě po celý život vyrovnával. Píše ale také o dalších členech rodiny, o matce a sestrách, stejně tak důležitých, v leckterých studiích však v konfrontaci se „strašným“ otcem upozaďovaných.
A samozřejmě také nesmí chybět postava Maxe Broda, Kafkova celoživotního přítele a zachránce jeho díla, v biografii se ale setkáváme i s mnoha dalšími Kafkovými přáteli, autor se pak neuzavírá ani před líčením Kafkova milostného, přesněji – v té době – sexuálního života a návštěv veřejných domů. A pokud se zaobírá Kafkovým dílem, nevnucuje svůj výklad, netlačí, nemanipuluje s ním, aby jakkoli podpořil svůj pohled.
Vše je přitom, jak je ostatně nabíledni, důsledně provázeno citacemi, podrobným poznámkovým aparátem a také řadou objevných fotografií. Již to bylo řečeno, proč to však nezopakovat: kniha Kafka – Rané roky je nabitá informacemi, zároveň se výtečně čte. Zkrátka ideální životopis.
Reiner Stach: Kafka – Rané roky (1883–1911). Vydalo Argo, 2016.
