Vydání boxu Ultimate Nothing, osmidiskového ohlédnutí za více než čtyřicetiletou dráhou písničkáře Oldřicha Janoty, je provázeno knižním výborem textů Kytara s palmou. Společně pak nabízejí možnost k zamyšlení nad tvorbou písničkáře, který – a to je třeba zdůraznit – nikdy nezapadal. A to ani mezi svými kolegy. V jeho případě je to však jen k dobru věci.
Dobré je dodat, že to přitom nebylo výsledkem nějaké kalkulace či snahy se vědomě odlišovat – ne, Janota prostě takový je, a jinak by asi ani nemohl. A bylo nejspíš jedno – tedy, jemu to bylo jedno –, že si tím vlastně škodil, a to i mezi „svými“. Protože i mezi písničkáři, a tím spíš mezi jejich příznivci, existují různé kliky a vzájemná tolerance nebývá vždy zrovna čítanková.
Oldřich Janota (* 1949), který začal vystupovat počátkem 70. let, prošel různými obdobími. Zpočátku hrával s dalšími písničkáři, v 80. letech dokonce v kapele Mozart K, zvláštní jak obsazením (vedle kytary saxofon, harmonium, sitár, mandolína), tak písněmi, vymykajícími se běžné písničkářské praxi. Janota se ani tehdy nehodlal spokojit s „pouhým“ doprovodem svých básnivých textů, hledal další cesty, ovšem krok, který učinil poté, všechny zaskočil.
Akustický písničkář se totiž spojil s kytaristou Pavlem Richterem a basistou Lubošem Fiedlerem a společně šokovali „kotlíkářské“ publikum svými minimalistickými kompozicemi, leckdy pěkně dlouhými a plnými kytarových efektů, ruchů a podobně. Pravda, publikum je tehdy sice nevypráskalo, chybělo však málo. Přitom při zpětném poslechu, právě tato etapa patří k Janotovým nejhraničnějším. A také nejlepším, lze-li to vůbec v kontextu jeho tvorby nějak rozlišovat, protože, co posluchač Janoty, to vlastní názor na jeho „nej“.
S minimalistickými, cyklicky se opakujícími motivy kytary pak Janota pracoval i později, jeho texty již tehdy začínaly být stále niternější, nedopovězené, neurčité – a přesto, zdánlivě paradoxně, plné obrazů, a tudíž i vypovídající. Byť někdy oklikou, náznakem. „Jsem v mlze kruhem,“ slyšíme jej v jedné písni…
Janota se pak na pár let odmlčel, aby se vrátil s projektem, na němž se podíleli i violoncelisté, manželé Irena a Vojtěch Havlovi – zároveň, společně s komornějším, ztišeným zvukem pokračovalo Janotovo noření se do slov, do jejich skrytých významů a souvislostí. Anebo, chceme-li, jejich zamlžování, kdy je vše jen tušené, a je pak pouze na nás, co si z písničkářova projevu vydobudeme my sami.
Protože Oldřich Janota - jak ukázal jeho další vývoj (tvoří a vystupuje dodnes), kdy se stále více stahoval do sebe, hudebně i textově, jako nějaký zenový mistr, pro nějž není ani tak důležité to, co vydává, jako spíše to, co se děje uvnitř, v něm - nepřestával hledat. Ostatně, v jednom svém textu píše: „To jenom cesty jsou zvyklé ztrácet se v polích.“ Janotova cesta totiž vede stále dál.
A tak například na albu Týden v malovaném domě slyšíme pouze instrumentální, improvizovanou hudbu, jak ji se svými přáteli nahrál v roce 1990 – pro písničkáře stejně odvážný krok, jako když třeba David Bowie zasvětil celou jednu strana alba Low písním beze slov. Janota si ale z toho, že by byl jeho projev o něco – pouze zdánlivě! – ochuzen, zjevně nic nedělá a stáhnutý za svým dílem ponechává vše na posluchači.
Anebo na čtenáři, to pokud sáhneme po výběru jeho textů – i ten je ovšem netypický, jednotlivé texty totiž následují bez jakéhokoli zařazení, můžeme je tak vnímat jako jednu nekončící, celostní výpověď. Stejně jako celé osmidiskové přiblížení tvorby umělce možná ne tak přístupného, o to však osobitějšího a poctivějšího – a to ve všem, především pak k sobě samému. A tím pádem i ke svému posluchači…
