Divadlo pod Palmovkou přichystalo divákům napínavou podívanou. Polský režisér Jan Klata nastudoval se souborem pražské scény progresivní inscenaci, která promlouvá jak shakespearovským, tak soudobým jazykem o moci, korupci, sebehodnotě a tělesnosti.
Ambiciózní záměr zvýraznit ze hry Williama Shakespeara Něco za něco (uváděno také pod tituly Oko za oko, Veta za vetu, Půjčka za oplátku) jen určité postavy a jejich směřování osloví publikum schopné přijmout nesamoúčelnou modernizaci, včetně hlasité popové hudby a nových figur ilustrujících současnou povrchnost (transvestita, plavčík pobřežní hlídky, provozní nočního klubu).
„Autoři jako Aischylos nebo Shakespeare nám dávají možnost všímat si některých nadčasových mechanismů moci, manipulace, která je popsána už dva a půl tisíce let,“ zmiňuje režisér a spoluautor textu Jan Klata. Do Prahy přivezl vlastní inscenační tým – scénografku a kostýmní výtvarnici Justynu Łagowskou a choreografa Maćka Prusaka.
Podmanit si ženu
Absolutní moc v nečistých rukách vede k hluboké morální krizi. Politický systém, který nastoluje nespravedlivá odsouzení, je velmi nebezpečný falešnou morálkou. Strach nad městem (v tomto případě Vídní) posiluje rádoby puritán Angelo (Jan Teplý), všehoschopný zástupce vládnoucího Knížete (hostující a až mrazivě precizní Jan Vlasák). Zavádí nové pořádky a chystá se popravit nevinného Claudia, otce nemanželského dítěte.
„Moc obléká si oslnivý šat,“ tvrdí Angelo a ctnostné Isabele (neokázale hrdá Tereza Dočkalová) předkládá neslušný návrh „něco za něco“. Když se mu oddá, tak prý jejího na smrt odsouzeného bratra Claudia (Jan Hušek) pustí. Hra sleduje linii Angela a Isabely, Kníže v převleku za kněze zpovídá hříšníky, respektive ty, kdo jsou za ně prohlášeni.
Dominantní rekvizity tvoří mučící nástroje, jimiž se hrdinové sami dobrovolně znesvobodňují. Dalšími důležitými doplňky nábytku prosté scény jsou pánské i dámské erotické pomůcky. Vše má logické opodstatnění, za nadbytečné klišé lze označit snad jen zapálenou cigaretu v Isabeliných ústech ve chvíli nervozity.
Dotěrná hra s intimitou
Černá scéna, dvě oprátky, černé ploty. Temnotu ozařují světelné kužele, v nichž se aktéři vyjadřují nejen slovy, ale také nápaditou řečí mimiky či těla, a to je na kusu přitažlivé. Nonverbální monolog vzrušeného Angela o touze, jímž se snaží přesvědčit k modlitbám zaslíbenou Isabelu, hraje Jan Teplý neobyčejně působivě. Skvěle zvládá také samotný milostný akt na forbíně, jehož pojetí nevyznívá trapně (což se na jevišti ne vždy stejně dobře povede).
Jan Klata si s intimitou hraje důstojně, cítíme opravdovost dramaticky časovaného chtíče, společného jmenovatele činění některých zúčastněných osob. Sexuální a politická angažovanost procházejí napříč příběhem, stávají se dotěrnými průvodci temné krajiny knížectví. Shakespearovské podobenství o státní správě svěřené bezcharakterním egoistům nabízí srozumitelný historicky i místopisně přenosný výklad.
Přesvědčit se o tom diváci mohou při nejbližších reprízách 20. a 26. února.
