Výtvarníka, hudebníka a pedagoga Milana Knížáka v pátek na poslední cestě ve Velké obřadní síni krematoria v pražských Strašnicích doprovodily tři čestné salvy a státní hymna. S umělcem mnoha zájmů se přišla rozloučit rodina, bývalí studenti, veřejnost, umělci i politici. Pohřeb, na kterém promluvili ministr kultury Oto Klempíř (za Motoristy) a bývalý prezident Václav Klaus, se uskutečnil se státními poctami. Knížák zemřel v neděli 26. července ve věku 86 let.
Bývalý prezident Klaus během smuteční řeči prohlásil, že Knížák byl pro mnohé symbolem svobody a intelektuálního rebelství. „Nechtěl provokovat, pouze rezolutně a bez zábran říkal, co si myslel,“ řekl.
Podle něj byl také „jednou z předzvěstí svobodné éry a pro mnohé symbolem svobody a intelektuálního rebelství“. „V tom byl naprosto jedinečný a nenahraditelný. Po téměř půlstoletí komunismu právě toto naše země nesmírně potřebovala. Kdo očekával, že jeho rebelství skončí pádem komunismu, ten se mýlil,“ uvedl Klaus, který Knížáka označil za jednoho z českých velikánů a zároveň za svého nejbližšího přítele.
Vyzdvihl jeho renesanční působení v oblasti hudby, výtvarného umění či literatury, stejně jako jeho funkce rektora pražské Akademie výtvarných umění (AVU) a ředitele Národní galerie (NG). V každé oblasti, které se věnoval, zanechal svou nepřehlédnutelnou osobitou stopu, řekl bývalý prezident.
Knížák podle něj bytostně odmítal každou lež, faleš a přetvářku. „Říkal to nemilosrdně a nahlas, tím si získal řadu nepřátel na politické scéně, v médiích i v uměleckém světě,“ prohlásil Klaus. Knížáka to podle něj netěšilo, ale uměl s tím žít a ostře odpovídat. Zároveň byl podle něj laskavým, hodným a nesmírně přátelským člověkem, společně se kterým odešla jedna těžko nahraditelná část světa.
„Chtěl umění zbavit akademičnosti, byl rebelem už za komunistického režimu, ve svém intelektuálním rebelství byl jedinečný a nenahraditelný. Nebyl ctitelem Evropské unie a dnešní pokrokáři ho neměli rádi,“ dodal Klaus.
„Byl uznávaným výtvarníkem, performerem i výrazným ředitelem Národní galerie – žádná funkce jej nedokázala uzavřít do jediné škatulky,“ uvedl ve smuteční řeči ministr kultury Klempíř.
„Jeho svět byl nekonečně široký, jeho svět byl obrovsky svobodný,“ prohlásil. Knížák podle Klempíře celý „život odmítal pohodlnou shodu, provokoval, dráždil, nutil přemýšlet, dokázal lidi rozčílit, ale velice snadno je dokázal nadchnout a spojit“.
Patřil k lidem, kteří dokazovali, že kultura není jen ozdoba společnosti, ale obrovská síla, která má společnost záměrně zneklidňovat a vzrušovat a tím ji proměňovat a posouvat dál, dodal.
Vedle Klempíře a Klause s chotí Livií byli mezi hosty například František Stárek zvaný Čuňas, hudebník Vladimír Franz či výkonný ředitel Institutu Václava Klause Jiří Weigl. Dorazili také ředitel Národního muzea Michal Lukeš, ředitel Vojenského historického ústavu Praha Aleš Knížek, výtvarník Rony Plesl nebo místopředseda TOP 09 Jiří Pospíšil.
„Byl to člověk, který se nikdy nebál, to je asi taková hlavní charakteristika. Vždycky dělal a říkal, co si myslel, což mnohé přivádělo k děsu, měl mnoho nepřátel,“ uvedl Pospíšil. Na klopě saka měl symbol srdce s plameny, které podle svých slov od Knížáka dostal o minulých Vánocích. Stejný symbol zdobil Knížákovo parte.
Během obřadu mimo jiné zazněla Knížákova avantgardní skladba s názvem DHK – Smyčcový kvartet: Antonín Dvořák, Alois Hába, hudebně zprznil Milan Knížák nebo píseň Aby nám sny nezešedly z repertoáru jeho kapely Aktual. František Stárek zvaný Čuňas řekl, že poprvé skupinu Aktual slyšel v roce 1972. Knížákovu zařazování do undergroundu by tak nebránil. „Underground má tolik podob, kolik lidí. Takže i Knížák, když si vysloužil underground, tak byl underground. Fakt je, že nám byl blízký,“ prohlásil.
Obřadní místnost byla zaplněná velkým množstvím věnců, které zaslaly prakticky všechna ministerstva, parlament či Ústav pro studium totalitních režimů. Někteří hosté přišli v neformálním oblečení.
Průkopník českého akčního umění
Knížák od 60. let 20. století patřil k průkopníkům českého akčního umění. Působil v mezinárodním uměleckém hnutí Fluxus, jehož akcí se účastnil při svém pobytu v USA na konci 60. let. Po návratu do Československa čelil trvalému tlaku státní moci. Soud ho tento týden ve středu in memoriam rehabilitoval za jeho vazební stíhání na přelomu let 1974 a 1975.
Knížák stál u zrodu českého undergroundu, ovlivnil generace umělců. Knížákovým odchodem ztrácí česká kultura jednu ze svých nejvýraznějších tváří, shodli se politici. Po sametové revoluci byl Knížák rektorem pražské Akademie výtvarných umění, poté dvanáct let řídil Národní galerii. Jeho názory současně provokovaly a polarizovaly společnost. Často se vyjadřoval k politice a společenskému dění v zemi, podporoval bývalého prezidenta a premiéra Klause, který mu v roce 2010 udělil medaili Za zásluhy.
Pohřeb se státními poctami měl poprvé v roce 2010 bývalý ombudsman Otakar Motejl. Dále státní pocty na podzim 2019 vyprovázely zpěváka Karla Gotta, koncem roku 2023 bývalého ministra zahraničí a někdejšího kancléře prezidenta Václava Havla Karla Schwarzenberga.
