Nehraj na nás, že jsi někdo jinej! Zahraj to znovu, jako bys to byl ty! Zahraj to, ať všichni vidí, že jsi! Tohle je film o nich, o hercích, kteří vystoupili ze svých vypůjčených rolí a vstoupili do svých propůjčených životů. Obyčejný příběh jejich (ne)obyčejného bytí, kterým jdou spolu i každý sám za sebe, nepotřebují kostým ani skříňku s líčidly a budka nápovědy je prázdná, protože když někdo neví, co říci, tak prostě mlčí. Ale to se nestává často. Když někoho něco napadne, řekne to, i když je to kravina (což se vzhledem k tomu, že se tu slušně paří, stává poměrně často).
Základem téhle zdánlivě chaotické hry, hravě oscilující mezi dokumentem a fikcí, je, že hrajete, že nehrajete. A to je hustý nářez, protože být obsazen do vlastního, autentického života je trochu na budku a trochu úchylné, ale také hodně cool, pakliže tenhle život má koule a není to zmarňovaná nuda o ničem.
Tohle herectví nepotřebuje pojebanou Stanislavského metodu a vystačí si s přímočarou sebereflexí: „Hraju jako úchyl – a jsem úchyl“, případně s explicitně pojednanou exhibicionistickou tezí „Nahý jsem přišel na svět – nahý z něj také vysmahnu“. Je to ujeté a originální, je to jejich punková ulička slávy, pojízdný kabaret, ve kterém hlavní protagonisté Pavel Liška, Tomáš Matonoha, Marek Daniel a Josef Polášek naivně i rafinovaně předvádějí, jací byli a jací jsou. Je to jejich žánrově nezařaditelná reality show, která může někoho nepředstavitelně prudit, ale daleko spíše vás v asertivním režijním aranžmá Marka Najbrta nenápadně vtáhne do jejich chaotické hry, osloví svojí přirozeností a dostane čistou spontaneitou.
Nepamatuji se, kdy (či zda vůbec někdy) ocenila Hlavní porota Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech zvláštní cenou týmový herecký výkon. Letos se tak stalo a na slavnostní pódium Velkého sálu hotelu Thermal si pro ni společně přišel ústřední kvartet českého soutěžáku Polski film, jenž možná trochu zmátl i ostřílené porotce. Ti zřejmě cítili potřebu dát najevo, že byli svědky čehosi výjimečného a originálního, na co je třeba upozornit (a co se sluší ocenit), a zároveň tak nestandardního a nejednoznačného, že by bylo přece jen příliš odvážné prohlásit tenhle pseudodokumentární nářez, bezstarostně žonglující s realitou, fikcí a vitální flexibilitou filmového diváka, za vítěze mezinárodního filmového festivalu kategorie A.
A přesto se Polski film stal svým způsobem vítězem, neboť navzdory své netriviální a jakoby nahodilé struktuře, svébytnému česko-polskému koloritu a snaze odehrát toho co nejvíce ve stylu „jedna ku jedné“ (což zejména Pavlovi Liškovi nabízelo slibné možnosti při balení krásné polské kolegyně), dokázal být srozumitelný, oslovující a zábavný i ve vztahu k mezinárodnímu auditoriu. A ta zvláštní týmová herecká cena nebyla až tolik za výjimečně procítěné a sugestivní ztvárnění subtilně prokreslených, charakterních rolí, ale spíše za to, že celý tento rozevlátý happening byl především o nich. O téhle partě spolužáků z brněnské JAMU, kteří odhodili své role a rozhodli se nám riskantně předvést nesnesitelnou lehkost svého (ne)hereckého bytí.
Good Food – Good Acting
A tak se tu sešli, zapařili a zaperlili. Tomáš Matonoha, trochu vedle z dlouhodobého účinkování v prvním kultovním českém sitcomu, takže mezi svými replikami dělá automaticky pauzy na smíchy. Pavel Liška zvaný Lišák, který u logopeda piluje výslovnost (Myju Míšu), aby mu bylo alespoň trochu rozumět, odsouzený bulvárem k rakovině - to cynickému a pragmatickému Matonohovi připadá pro jejich film marketingově zajímavé, a na což ulovil pečovatelsky založenou, ale hlavně atraktivní polskou kolegyni („Tenhle film je experiment, a já bych se do tebe potřeboval zamilovat jedna ku jedný. Jestli někoho máš, tak bych potřeboval, aby ses s ním na dobu natáčení rozešla“).
„Jeho umění spočívá v tom, že dělá idiota. Nikdy nehraje nic jinýho než sebe!“, říká o něm další z party, mistr „snadno zapomenutelných rolí“ herec Marek Daniel (který má období, kdy Lišku evidentně nemusí). Jako Havláta ho slušně živí brněnský televizní AZ Kvíz, ale dříme v něm i ambiciózní (protože permanentně přehlížený) umělec Daniel, kterého není radno dráždit ani vybudit do akce, která bývá explozivní a nekontrolovatelná („Já nejsem žádnej televizní kašpárek, abych se tlemil na kdejakého šulína“). Čtvrtým do party je pak moravský originál a příležitostný katolík Josef Polášek, původem silnoproudař, po absolvování JAMU profesionální herec, který ujíždí na kostelích a skulpturách svatých, možná má dvě ženy (a intuitivně ví, že to není dobře).
Naivně radí zdravému nemocnému Lišákovi, vzhledem k diagnóze, necpat se tmavým masem, a sám drží třídenní dietu, aby se už konečně zbavil toho herectví. Ale hlavně hlídá opuštěný objekt bývalého JZD, kam stačí jen plácnout modré pozadí a můžete tu točit cokoli, na kterémkoli místě na světě. Ideální místo, absolutní tvůrčí svoboda a nejsnadnější způsob, jak skomírající film dokončit, na čemž tento ale začne ve své závěrečné fázi také tak trochu ujíždět. Neboť stínový režisér filmu Jan Budař (který sice není spolužák, ale má stejnou krevní skupinu) a původně si chtěl zahrát zpočátku stávkujícího Marka Daniela, pustí všechny džiny z lahve, neboť je přesvědčen, že je toho v nich víc, než předvádějí, a tak to z nich chce dostat.
Tohle jsou samonosné pilíře celého projektu, samorosti, kterým Marek Najbrt citlivě nechal hodně volnou ruku a oni mu to vrátili i s úroky. Poté, co producent Matonoha (oceňující, že se může z titulu této pozice obsadit do role, která ho bude bavit) ocitne na hranici bankrotu, vyjde polský grant, projekt je (načas) zachráněn, štáb se stěhuje zpod Špilberka pod krakovskou Wawelskou katedrálu a do týmu přichází polský producent, který chce zcela prozaicky za polské peníze polský humor („Herec, který paroduje sám sebe – tohle by Polák nevymyslel“). Ale hlavně tuhle pánskou jízdu oživí krásná Katarzyna Zawadska, o které většina z nich tvrdí, že není jejich typ, ale kdyby nebylo zbytí, asi by jí dali, válcující sympatickou Janu Plodkovou už tak zpruzenou, že na rozdíl od ostatních nehraje sebe, ale produkční, která kvůli osudové nemoci ze soucitu jednou udělá Lišku (na což si tento nemůže vůbec vzpomenout a má oprávněný pocit, že by měl, pakliže se tak opravdu stalo). A takhle to jde pořád…
Takže tenhle pocit s ním možná budete sdílet, neboť Polski film vám neulehčuje identifikaci reality a fikce, jež se v něm svobodně prolínají jako dvě strany jedné mince. Nedělá to se zlým úmyslem (aby vás zmátl a dostal na lopatky), ale spíš proto, aby vás od tohoto mapování odradil, jako od plonkové činnosti, která tu vlastně nemá valný smysl a odvádí vaši pozornost k nepodstatnému.
Dělej to jako v reále!
Marek Najbrt je nepřehlédnutelný filmový tvůrce, inteligentní a kreativní režisér, který si dokáže počkat na své téma, neopakovatelně ho uchopit a vtisknout mu osobitou dikci a tvar. Platí to o jeho celovečerní prvotině Mistři (2004), smutné grotesce z jejich i našeho malého života („Jsme mistři, vole, jsme mistři!“), do které již tehdy obsadil Jana Budaře, Tomáše Matonohu a Josefa Poláška – a pojistil to originálním, stylovým a autorsky vyzrálým dobovým Protektorem (2009), ve kterém byli k vidění pro změnu Jan Budař a Marek Daniel. A Polski film je vlastně očekávaným pokračováním netriviální umělecké cesty filmaře, který nám vždy přinese neočekávané, ve kterém se výše jmenovaní všichni společně (a evidentně rádi) sešli.
Muselo to být zpočátku trochu adrenalinové dobrodružství (a to i ze strany České televize jako koproducenta, který se nebál podpořit něco, co tady ještě nebylo), pustit se do projektu, mimoběžně a jakoby nekontrolovatelně vyvřelého mimo etablované a vyzkoušené koncepty. A bylo nepochybně jen obtížně odhadnutelné, do jaké míry (či zda vůbec) se podaří zaujmout a „ulovit“ filmového diváka, přivyklého na standardní formy filmové narace, která je tu radostně a s vitální chutí destruována a bezuzdně bořena. Základem této bezstarostné a zdánlivě nekoordinované jízdy je ovšem pevný půdorys scénáře, který by si možná zasloužil obdobné ocenění jako herecký týmový výkon. Je totiž neméně týmovým artefaktem, pod nímž (kromě nikoli nepodstatného podílu hlavních protagonistů) je podepsána sehraná trojka Najbrt, Tuček a Geisler, a který by nikdy nemohl vzniknout, kdyby mezi všemi zúčastněnými nefungovala chemie obdobné životní zkušenosti, smyslu pro tento typ humoru, absurdní metaforu a nevypočitatelnou mystifikaci.
Zvláštním způsobem se v tomto zvláštním snímku pak (jakoby v druhém plánu) zrcadlí něco jako obraz pravdy o každém z těch, kteří tu (ne)hrají sami sebe, ale nechtějí to prvoplánově přiznat („To, že hraju sám sebe, ještě neznamená, že jsem to já!“). A zvolený komediální rámec se tak stává jejich existenciálním prostorem, který obsahuje zřetelně více, nežli jen samoúčelné, naivní a nezávazné žertování. Tak třeba v Somálsku umírá hodně dětí a možná, že je vám to jedno. Opravdový průšvih ovšem nastává, když je vám jedno, že je vám to jedno…
Ale ať již touhle zdánlivě nedějovou koláží procházejí jakkoli kostrbatě a s jakýmikoli šrámy, jedno je patrné, že si tohle natáčení užívali, že toho chtěli hodně říci především o sobě a že jim při tom bylo dobře. Je to pocit stejně nakažlivý jako osvěžující. A i když reakce na tuhle laskavou provokaci, ve které je hodně upřímnosti, spousta energie a možná i nějaká ta katarze, nemusí být nutně jednoznačné, nebojte se nechat nakazit jejich reálným žitím. Jsou totiž mnohem horší konce, nežli se (spolu s nimi) nechat ztratit ve filmu. Nemyslíte?
POLSKI FILM
ČR/Polsko 2012, 113 min., od 12 let, 8 kopií + 2D. Režie: Marek Najbrt. Scénář: Benjamin Tuček, Robert Geisler, Marek Najbrt. Kamera: Miloslav Holman. Hudba: Midi Lidi.
Hrají:Pavel Liška, Tomáš Matonoha, Marek Daniel, Josef Polášek, Jan Budař (režisér), Jana Plodková (produkční), Katarzyna Zawadska.
/V kinech od 12. července 2012/
