Praha - Jak zněla sedmdesátá léta? A jakou měla barvu? Režisér Jan Mikulášek a dramaturgyně Dora Viceníková odpovídají Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho. Nový tým Divadla Na Zábradlí dnes večer uvede svou první premiéru určenou přímo pro přední českou scénu.
Ve svém předchozím působišti, brněnské Redutě, tým Viceníková - Mikulášek začal mapovat nedávná desetiletí domácí historie. Pod ironickým názvem Zlatá šedesátá adaptovali deník filmového režiséra a scenáristy Pavla Juráčka. „Považovali jsme jej za vyčerpávající studii šedesátých let,“ říká ředitel Divadla Na zábradlí Petr Štědroň, který také přišel z Reduty. Všichni tři se narodili v druhé polovině sedmdesátých let.
Sedmdesátá léta charakterizuje utužení režimu, výrazně omezení svobody a vystřízlivění po nadějeplných šedesátkách. Předobrazem inscenace není jediný konkrétní text a představení se svérázně člení na dvě části, z nichž ta první je zcela beze slov. Mikulášek k tomu říká, že sedmdesátá léta byla zaplněna slovy, která však byla zcela vyprázdněna.
Druhá část inscenace se opírá o příběh Olgy Hepnarové, která v Praze najela s nákladním vozem do lidí na tramvajovém ostrůvku s úmyslem co nejvíce jich zabít; byla poslední ženou odsouzenou v Československu k trestu smrti. Autoři čerpali i z dostupných výpovědí a dopisů vražedkyně, kterou k jejímu činu vedl nešťastný život.
Podívejte se na rozhovor s Janem Mikuláškem:
„Doba vypadala jako bezčasí, byla beztvará, šedivá, tohle byl jeden z mála dramatických činů. Je plný bolesti, ať už její, nebo jejích obětí,“ uvažuje Mikulášek. Tvůrci nechtěli danou dobu ukazovat skrze politiky nebo disidenty, kteří jsou dostatečně známí. Naopak strhující příběh Hepnarové podle nich obecně známý není.
Autorem scény a kostýmů je Marek Cpin; hrají Kristina Beranová, Petr Jeništa, Miloslav König, Ivan Lupták, Stanislav Majer, Leoš Noha, Magdaléna Sidonová a Marie Spurná.
Podrobnosti hledejte na stránkách divadla.
