Orchestr BERG se probral z hibernace s rozšířenými zornicemi a Romitelliho skladbou Professor Bad Trip Lessons I–III. Ta si bere za své to nejradikálnější z psychedelické muziky a posluchače uvrhne doprostřed víru místy značně zběsilé kakofonie. Výsledný prožitek je překvapivý, skladba sice neotvírá „brány vnímání“, ale v atonalitě si lze skvěle odpočinout.
„Zkoumání vnímání halucinogenních stavů se proměnilo v prostředek, jak proniknout do opravdového světa, který není možné zredukovat na klaustrofobní formalismus současné hudby. Nebo v prostředek, jak utéct daleko od ideálu kultivovaného, vycizelovaného zvuku plného významů, kterému ale chybí tělo, maso a krev.“
Tak popsal italský hudební skladatel Fausto Romitelli (1963–2004) svůj vztah k psychotropním látkám a světům, jež otevírají. Ostatně, triadickou skladbu, kterou si nejvýznamnější český orchestr pečující o soudobou hudbu a její posluchače vybral k zahájení své již 16. sezony, pojmenoval podle undergroundového muzikanta a výtvarníka Gianlucy Lericiho, pro nějž byl Profesor Bad Trip spíše alteregem než pouhou přezdívkou.
Při „výletech“ na větším než malém množství halucinogenních drog dochází u intoxikovaných k řadě zvláštností ve vnímání a prožívání reality, z nichž jednu je zapotřebí jmenovat – proměnu až úplný rozklad pojmového myšlení. Právě tuto zkušenost lze když ne přímo zakusit, tak alespoň zahlédnout v Romitelliho Lekcích.
Ve sporu s rozumem
Nejdříve se však posluchač musí vyrovnat s dráždivými, pro mnohé zajisté nepříjemnými pocity, které kakofonní smršť kvílících tónů přivodí, podobně, jako je zapotřebí přivyknout si na ostré světlo po dlouhém pobytu ve tmě.
Disharmonická a zdánlivě kontingentní skladba bez jasné struktury jen s několika málo krátce se opakujícími rytmickými vzorci, v níž nemá být možné se konkrétně orientovat, pak skutečně slouží jako analogie k bad tripu – čím více se na ni člověk soustředí a snaží se ji racionálně analyzovat, tím je otravnější a nepochopitelnější. Při poslechu je naopak záhodno oprostit se od pojmového chápání hudby a přistoupit na hru, kterou jako vždy skvěle hrající BERG vedený dirigentem Peterem Vrábelem zvolil.
Je fascinující, jak rychle je možné zbavit se harmonické a melodické sedliny, s níž jsme zvyklí k hudbě přistupovat, aniž by zároveň její zakoušení bylo prosté emocí. Ty jsou jen vyvolány jinými prostředky – dynamikou, barvou zvuku, zkoumáním mezí nahodilostí a nepravidelností a především dialektickou hrou s napětím a uvolněním.
První dvě Lekce mají jasně sinusoidní průběh, jakýsi „nájezd“ a „dojezd“ typický pro opojení některými zakázanými látkami. Zároveň může skladba posluchače překvapit výbuchem exaltovanosti v podstatě kdykoliv, i při zmírání v dlouhém postupném decrescendu.
Tato akustická masáž má nakonec překvapivý efekt. Je jím pocit vyprázdnění, jakési meditativní relaxace. Pobyt v atonalitě spíše, než aby otevíral Blakeovy a Huxleyho „brány vnímání“, nabízí odpočinek od zažitých hudebních postupů a vzorů, které nás neustále pronásledují, ať chceme, nebo nechceme, a určují, co se nám líbí a co nás esteticky odpuzuje.
Na stupnici psychedelické zkušenosti, kterou definoval spisovatel, experimentátor s LSD a guru generace hippies Timothy Leary, by Romitelliho muzika (při poslechu zastřízliva) určitě nepřekročila první úroveň. Přesto se jedná o intenzivní a ojedinělý hudební zážitek, který nutí vypátrat vlastní způsob, jak se k němu vlastně vůbec vztahovat. Ostatně, takové koncerty orchestru BERG bývají, milovníci hledání neotřelé muziky si tak mohou gratulovat, že 16. sezona konečně začala.
