A v nejlepším se přece nemá přestávat. Je jim osmnáct a chtějí dělat něco, co je baví, něco za sebe v bláhové víře, že se třeba cosi změní v té nudné šedi jejich mladých a už tolik ošoupaných životů, kde je (téměř) všem (téměř) všechno úplně jedno. Žijí v České socialistické republice, která je podle místních dobových, ale hlavně brutálně, po „boratovsku“ zmanipulovaných statistik jednou z nejvyspělejších zemí na světě, jež zajišťuje šťastný život pro patnáct milionů svých obyvatel. Ale ne pro ně! Ne pro tyhle kluky, Dejvida, Mikiho, Mártyho, Viktora a Inžu, kteří milují jen špatné vzory, jako je britská punkrocková kapela The Clash, a chtěji se stát také takhle špatnými. A vyřvat svůj vzdor v ohuleném mixu punkrocku, reggae, ska, rockabilly a rokenrolu, stát se také takovou jedinou kapelou, na které opravdu záleží. A tak zaníceně poslouchají kultovní London Calling, šetří na bicí a kytaru Tornádo a přepravkami od vajíček vylepšují akustiku omlácené garáže, ve které se zrodila jejich kapela Emile Buisson, nazvaná podle slavného francouzského vraha, který se s tím také nepáral. Tak jako oni, kteří si to chtějí užít, dokud na to mají, dokud to jde, dokud se z nich nestanou takoví fotrové, jako jsou dnes jejich fotříci…
Tenhle příběh se stal v době, kdy jedenáctka jezdila kolem Národního divadla, ovocné víno bylo za dvanáct, všechny tuzemské elektrické kytary vyráběla Jolana Hořovice a slušná deska s punkrockovou palbou byla k sehnání jen u jugošských překupníků na burze, kteří (když jste si nedávali bacha) s vámi pěkně vyjebali. Psal se bezbarvý, šedivý a normalizační rok 1983 a skupiny Extempore, Visací zámek či Plexis hlasitě potvrzovaly, že punk, navzdory všem bezpečnostním opatřením, dorazil i do tehdejšího Československa. A s ním provokace, odpor a vzdor a také zaťaté odhodlání jít svojí vlastní generační cestou, neboť punk, to nebyl jenom hudební, ale také (a někdy možná i především) životní styl.
Tenhle rok je poznamenal. A i když se v něm nestalo zas nic tak světoborného, nic, co by bylo nutné zaznamenat do dobové kroniky, nebude už pro ně jejich zmarňovaný život dál stejný jako dřív.
No Future!
Správný pankáč žije v garáži nebo ve zkušebně! Nevadí mu, že propadá z chemie a smrdí jako tchoř, protože to k tomu prostě patří. Stejně jako svobodný pocit, že si může dělat, co chce (rozuměj, co ho baví), na všechno a všechny (včetně vlastní rodiny) se vykašlat, nechat si drsně propíchnout ucho pro cool náušnici a lhát si do vlastní kapsy, že dál se dá žít už jenom takhle. A problematický středoškolák Miki, bytelně podporovaný nejlepším kamarádem Dejvidem (takto majitelem prvního, hrdě vztyčeného číra v Praze), je takový správný pankáč, protože tohle všechno prožil.
Ale stálo to za to, protože jejich drsná punkrocková kapela Emile Buisson, kterou právě založili, dovede nadělat pěkný mazec, má našlápnuto, je ostrá jako břitva a oni poprvé zažívají očistný pocit, že něco jako budoucnost pro ně možná přece jen existuje. Miki pro tenhle pocit málem opustil svoji dobou semletou rodinu i přítelkyni Pavlu, která chce být s někým, komu není jedno, s kým je. S někým, kdo neboří místní kulturáky, neprovokuje krvavé konflikty na venkovských hasičských zábavách a nežije s vědomím, že v téhle branži o povolné a namnoze sjeté buchty pro hvězdy z punkového pódia nouze nikdy nebude.
Potkali se i minuli v tomhle podivném roce, na který nikdy nezapomenou. Drsňák Dejvid, jehož číro zplihlo poté, co dostal povolávací rozkaz, což ho postavilo před alternativu buď zdrhnout, nebo to uhrát na pakárnu, hezoun Miki, který si tak nějak v poklidu odbyl svůj protest a vrátil se tam, odkud vyšel, Inža, kterého nikdo moc nemusel, ale jehož dvěstěwattový booster tvrdil jejich muziku, manažer Márty, jenž opustil loď, hned když se začala potápět, a Viktor, který se jednou na své motorce rozjel vstříc nekonečnu.
Jejich tvrdý Emile Buisson, který se s tím nemazal, tak dlouho nepřežil a dostál tak svému jménu. Ostatně pomalu to balila i jejich obdivovaná skupina The Clash. Žádná škoda, protože to, co ke konci hráli, už stejně nebyl ten správný punk rock, při kterém se o pódium rozbíjejí basovky a svobodná duše se tetelí v dunivém rauši vše pohlcujících decibelů.
Hrát, řvát, balit holky, dát si lajnu…
DonT Stop je autorský hudební retro debut kameramana Richarda Řeřichy, který nás ve stylu „jací jsme tehdy byli“ vrací do nedávné, totalitní minulosti, reflektované očima teenagerů, kteří chtěli udělat něco tady a teď, aby měli pocit, že tady jsou, že tu dokáží zanechat svoji stopu. Jeho pohled není primárně politický, ale generační a přináší vcelku plastické a kredibilní svědectví o tom, jak se žilo teenagerům v první polovině osmdesátých let. Neměli žádný ideový koncept a program, chtěli prostě žít jenom jinak než rezignovaní a preventivně ohnutí dospělí, které viděli doma a kolem sebe, a tak trochu se vlastně i báli, že se takovými jednou stanou. A punk byl lákavou platformou nepřeslechnutelného protestu proti autoritám, pokrytecké morálce a normativním pokynům, co je třeba chápat jako nevkusné a nepřijatelné, na které se dokázali scházet vykořenění samorosti, přeběhlíci z takzvaně spořádaných rodin i ratolesti tehdejších totalitních papalášů.
Richard Řeřicha si pro sebe napsal slušně vystavěný scénář, zacílený do oblasti nelegálního punkového boomu na počátku osmdesátých let, který zatím pozornosti filmařů unikal. Ve spolupráci se slovenským kameramanem Martinem Žiaranem (který je podepsaný i pod výrazným vizuálem nedávno uvedeného Meruňkového ostrova) vytvořil sugestivní portrét zašpiněné a zašlé doby tak nedávno minulé, že mezi diváky bude nepochybně i řada pamětníků. Navzdory tomu vzbuzuje autentická generační upřímnost DonT Stopu pocit, že by mohla oslovit i současné teenagery, kteří se sice narodili do zcela jiných podmínek, což ovšem neznamená, že nemají stejně intenzivní potřebu potvrzovat hlasitě svoji generační svébytnost a identitu.
Jsme tu, abychom si to užili!
V hereckém ansámblu dominuje ústřední tandem hudební skupiny i celého filmu, který tvoří „manekýn“ s kytarou Patrik Děrgel (představitel sympaťáka, jemuž jde všechno docela snadno a nic moc ho to nestojí) a bubeník s čírem Lukáš Reichel (poněkud egocentricky žijící hlavně v této jedinečné chvíli, kterou chce beze zbytku a většinou hlavně pro sebe maximálně využít). Své si ale odehrají i postavy z druhého sledu, u kterých je patrná snaha scenáristy a režiséra Richarda Řehoře o vytváření typických figur a figurek tehdejší doby, balancujících na tenké hraně mezi seberealizací a sebedestrukcí, jež k sobě v jejich divném světě mají někdy proklatě blízko. Výmluvnou složkou snímku je hudba, jíž pro fajnšmekry dominují dvě skladby vzpomínané skupiny The Clash, rámované punkovými skladbami současných českých kapel, jako jsou The Prostitutes, Dead Popes Company či Barockers.
DonT Stop nenabízí velký a sofistikovaný příběh s detailně prokreslenými charaktery a stravujícím dramatickým nábojem. Je to jednoduchá, spíše pocitová story, která má slušnou dobovou atmosféru, byť místy klouže jen po povrchu, někdy je jakoby zjednodušená a jen nahrubo naskicovaná (viz vztah Mikiho a jeho rodiny) – ale přesto právě tímto přímočarým a nekomplikovaným obsahem srozumitelná, přístupná a oslovující. Tenhle lehkou rukou natočený hudební retro snímek vás dokáže oslovit a vy si ho můžete užít, aniž byste byli doboví pamětníci nebo bytostní rockeři či návštěvníci právě startujícího turné DonT Stop Tour.
A také je to mravní imperativ neustále dorůstajících rebelů (dřív než se z nich stanou konformisté a metrosexuálové). A vlastně je to i takové nenaplnitelé přání, kterým se někdy pokoušíme odbrzdit život, ve kterém ale navzdory těmto snahám všechno, co nám přihraje, někdy nenávratně skončí. Ale kdoví, budeme-li si non stop říkat DonT stop, třeba s tím trochu pohneme!
DONT STOP. Česko/Slovensko 2012, 98 min, od 12 let, 2D. Námět, scénář a režie: Richard Řeřicha. Kamera: Martin Žiaran. Hudba: Michal Pajdiak, Roman Helcl, Richard Řeřicha. Hrají: Patrik Děrgel (Miki), Lukáš Reichl (Dejvid), Jiří Kocman (Márty), Jakub Zedníček (Viktor), Oliver Cox (Inža), Viola Černodrinská (Pavla), Klára Trojanová (matka Mikiho), Jiří Štrébl (otec Mikiho). V kinech od 14. června 2012.
