Varšavská smlouva měla být protiváhou rozšiřující se Severoatlantické aliance, ale také mocným diplomatickým nástrojem. Svůj účel nakonec nesplnila – ani jako jazýček na negociačních vahách, ani jako obrana před ofenzivou NATO, která nikdy nepřišla. Vojenský pakt pod sovětským velením plánoval proti západním mocnostem použít jaderné zbraně. Nakonec ale bez jejich užití jediná ofenziva mířila proti vlastnímu členu – v srpnu 1968 vojska Varšavské smlouvy vstoupila do Československa. Od podpisu vojenského paktu uplynulo ve čtvrtek 65 let.
„Smluvní strany, (…) v zájmu dalšího upevnění a rozvoje přátelství, spolupráce a vzájemné pomoci v souladu se zásadou respektování nezávislosti a svrchovanosti států, jakož i zásadou nevměšování do jejich vnitřních věcí, rozhodly se uzavřít tuto smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci,“ píše se v preambuli dokumentu, který 14. května 1955 podepsalo devět zástupců zemí východního bloku.
Varšavský pakt byl přímou reakcí na přizvání západního Německa do Severoatlantické aliance, přičemž země zároveň získala právo vytvořit armádu o dvanácti divizích. „Sovětský svaz se snažil tomuto vývoji do poslední chvíle zabránit. Jeho představitelé si byli velmi dobře vědomi, že posílení NATO bude znamenat počátek konce sovětské vojenské převahy v Evropě a také konec sovětských snah o sjednocení Německa pod svým vlivem,“ píše historik Vojenského historického ústavu Jaroslav Láník.
Západní Německo ve strukturách NATO znamenalo také, že hranice zemí západní aliance se poprvé od rozdělení Evropy na dva mocenské bloky dotkly hranic sovětských satelitů a sféry vlivu Moskvy.
Sama varšavská úmluva tuto motivaci hned ve svém úvodu přiznává, když zdůvodňuje vlastní existenci: „(…) přihlížejíce zároveň k situaci, která vznikla v Evropě v důsledku ratifikace pařížských dohod předvídajících vytvoření nového vojenského západního Německa a jeho zapojení do Severoatlantického bloku, což zvyšuje nebezpečí nové války a ohrožuje národní bezpečnost mírumilovných států.“
Pohoršení nad přijetím západního Německa do NATO vyjádřil v té době i hlasatel pořadu Československé televize Kronika našeho života: „Tím západní mocnosti pošlapaly své vlastní podpisy na Postupimské dohodě. Socialistické země je včas varovaly, že budou nuceny podniknout opatření v zájmu posílení vlastní obranyschopnosti.“
„Bývalí spojenci z protifašistické koalice, spojenci Sovětského svazu, začali vyzbrojovat Spolkovou republiku Německo. A to narušovalo některé z přijatých zásad,“ připustil v roce 2007 v pořadu Historie.cs generál a bývalý ministr národní obrany Miroslav Vacek.
Hotovo za 25 minut
Varšavská smlouva vznikla díky iniciativě sovětského lídra Nikity Chruščova, idea vojenské spolupráce mezi zeměmi v sovětské sféře vlivu ale nebyla nová. Vůdci SSSR se inspirací stal československý návrh na vytvoření bezpečnostního paktu mezi Československem, Polskem a východním Německem.
Právě tato myšlenka Chruščovovi posloužila jako východisko pro rozšířenou formu spolupráce a 14. května roku 1955 se lídři a zástupci zemí východního bloku sjeli do Varšavy, aby v paláci, v němž kdysi sídlili ruští místodržící, podepsali dokument o vzniku protiváhy Severoatlantické aliance.
Podle historika Matěje Bílého zabralo jednání v rámci varšavské konference necelou půlhodinu a zástupci sovětských satelitů nevznesli proti předkládané úmluvě jedinou závažnější připomínku. Pouze Polsko před samotným jednáním navrhovalo, aby Varšavská smlouva požadovala odstranění amerických základen v západní Evropě. Moskva ale takovou možnost odmítla, jelikož by tím podkopala vlastní argumenty pro sovětskou přítomnost na Východě.
Československo tehdy ve Varšavě reprezentoval předseda vlády Viliam Široký, jenž od počátku stál za ideou vojenské spolupráce – nejdříve v rámci střední Evropy, posléze v rozšířené podobě. Při obhajobě dokumentu v parlamentu Široký mluvil o jedné z nejvýznamnějších dohod v historii daných národů, která má rozhodující význam pro bezpečnost Československa.
Oko za oko, aliance za alianci
Varšavská smlouva ale ve svém zárodku nebyla ani tak vojenským, jako spíše diplomatickým nástrojem. Podle historika Vojenského historického ústavu Michala Buriana byl vznik vojenského paktu především velice chytrým kalkulem sovětského vůdce. Burian v Historii.cs upozornil, že Sovětský svaz kontroloval armády svých spojenců již před podpisem smlouvy prostřednictvím rozsáhlé sítě poradců, úmluva mu tudíž nepřinesla větší hegemonii ve východním bloku.
Chruščov podle historika usiloval o vznik kolektivní organizace, která by nahradila jak v té době již etablované NATO, tak čerstvě vznikající Varšavskou smlouvu. „Sovětský svaz si uvědomoval, že NATO začíná ohrožovat jeho vojenskou převahu v Evropě. Varianta vytvořit nový vojenský svazek a zároveň ho obětovat za cenu současné likvidace NATO by byl velice chytrý moment,“ míní Burian.
Takový scénář nastiňuje i samotná Varšavská smlouva v článku jedenáct: „Bude-li v Evropě vytvořen systém kolektivní bezpečnosti a za tím účelem uzavřena Celoevropská smlouva o kolektivní bezpečnosti, o což budou Smluvní strany vytrvale usilovat, pozbude tato Smlouva platnosti dnem, kdy vstoupí v platnost Celoevropská smlouva.“
Už v červenci 1955 se naskytla příležitost pro realizaci Chruščovových plánů. Sovětský premiér Nikola Bulganin na konferenci vrcholných představitelů světových velmocí – SSSR, USA, Francie a Británie – v Ženevě vystoupil s návrhem vytvoření výše zmíněného kolektivního orgánu, zástupci zemí NATO ale takový scénář odmítli.
V opačném gardu se Bulganininova delegace postavila návrhu amerického prezidenta Dwighta Eisenhowera na takzvané otevřené nebe, tedy možnost vzájemného monitorování vojenské činnosti. Takový scénář by vyloučil překvapivý útok, protože obě strany „studeného konfliktu“ by leteckými snímky mohly sledovat nepřítele.
I přes krach ženevských jednání je tehdejší tisk přivítal jako vidinu nové éry. Naděje na uvolnění v „duchu Ženevy“ měla ale jen krátkého trvání. „Že šlo o klam a podlehnutí přehnanému optimismu, dokázala jednání ministrů zahraničních věcí čtyř velmocí na podzim roku 1955 opět v Ženevě, jež opět nepřinesla konkrétní výsledek. Duch Ženevy stejně jako sovětská mírová ofenziva byly pouze klamem ve světové politice a ve své podstatě nepřinesly očekávané zlepšení vztahů mezi velmocemi,“ konstatuje historik Jan Šach z Vojenského historického ústavu.
Sovětská dominance
Diplomatický tah se vzájemnou destrukcí Varšavské smlouvy a Severoatlantické aliance tedy sovětskému vedení nevyšel a dohoda zemí východního bloku žila nadále, byť s velmi nejasnou strukturou. Do čela vojenských ozbrojených sil se postavil sovětský maršál Ivan Koněv.
Vedle toho vznikl Štáb spojených ozbrojených sil, v něm ale každou členskou zemi reprezentoval pouze jeden zástupce – i když orgán měl čtyřicet členů. „Zbytek představovali příslušníci sovětské armády,“ podotkl v Historii.cs historik Vojenského ústředního archivu Pavel Minařík. Tím se formálně stvrdila dominance Moskvy nad celým svazkem.
Polský ministr národní obrany Marian Spychalski přitom navrhoval, aby se ve funkci velitele střídali představitelé z různých zemí podobně, jako tomu bylo v Severoatlantické alianci. Maršál Koněv ale tento nápad nepřijal s radostí: „Vy si myslíte, že z toho uděláme nějaké NATO?“ reagoval.
Formalita se projevila i v dalších aspektech – například v tom, že za první tři roky svého fungování se Politický poradní výbor, nejvyšší politický orgán úmluvy, sešel dvakrát, i když jednat měl každých šest měsíců. V praxi zkrátka štáb a velení vojsk Varšavské smlouvy řídil výhradně Kreml. Ostatně velení paktu sídlilo v Moskvě a v jeho čele stáli pouze sovětští vojenští představitelé, přičemž zástupci dalších spojeneckých zemí sloužili jako styční důstojníci, kteří pouze předávali instrukce.
Spory o organizaci provázely celé fungování varšavského paktu. Proti nepravidelným schůzkám vedení i nejasné struktuře spojenecké aliance postupně řada států vznášela námitky. „Řada z nich se dostávala na hranici vystoupení z Varšavské smlouvy, nebo z ní i vystoupila,“ připomíná historik Burian.
Často se proti fungování společenství stavěla Albánie, která se na činnosti paktu přestala podílet už v roce 1962. O šest let později na protest proti intervenci v Československu oficiálně Varšavskou smlouvu opustila. Navzdory své neposlušnosti se nestala obětí internacionální pomoci jako ČSSR – nejspíš i proto, že nesousedila s žádným členským státem paktu.
Šedivý: V armádě panovala nedůvěra
Bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý loni v rozhovoru pro ČT24 popisoval velení armády za dob Varšavské smlouvy. Veškeré rozhodování se podle něj odehrávalo v Moskvě. „Jak mají vypadat vojska, jak mají být vycvičená, jaké jsou cíle, a dokonce i operační úkoly, to vše bylo posíláno do států Varšavské smlouvy a ty to potom musely realizovat,“ konstatoval.
Kreml Československu diktoval i počty tanků či letadel, nikoliv pouze strategické cíle. „Přicházelo strašlivé množství úkolů a československá politická reprezentace na ně neměla žádný moc velký vliv,“ doplnil Šedivý.
Bývalý náčelník generálního štábu také vzpomínal, že v armádě za komunismu panovala nedůvěra mezi mužstvem a veliteli. „Praporčíci a podobně byli nátlakovým způsobem přesvědčeni, nebo někdy až donuceni, aby šli do armády. To byla často velmi nešťastná řešení, kdy ti lidé ze sebe dělali hlupáky, blázny, dokonce docházelo k sebepoškozování. Byli postihováni na celý život i poté, co se z armády dostali. V tom situace nebyla dobrá. I když můžete vojáka k něčemu donutit, tak v bojové situaci potřebujete mít důvěru mezi vojákem a velitelem,“ líčil.
Za osm dnů v Lyonu…
Strategické plány Varšavské smlouvy měly podle Minaříka v 50. letech obrannou a útočnou fázi. Ta by v případě potřeby měla pomoci obnovit suverenitu republiky a dosáhnout státní hranice, případně ji dokonce překročit. „Hranici bychom překročili o vzdálenost několika desítek, případně sto sto dvacet kilometrů a tam bychom se zastavili,“ popisuje.
V roce 1960 už ale plány hovoří odlišně, upozorňuje Minařík. Stále se sice předpokládá nejprve útok ze strany NATO, nicméně v plánech neexistuje obranná fáze. „Hned poté, co zlikvidujeme protivníka, který překročil státní hranici, se z pohraničí vydáváme směrem na západ,“ konstatuje historik s tím, že plány počítaly s postupem k Rýnu či až na území Francie.
„Varšavská smlouva se připravovala na masivní ofenzivní operaci v západní Evropě. Smyslem operace bylo obsadit ji během několika týdnů. To je kardinální rozdíl proti tomu, jak si případný konflikt představovala Severoatlantická aliance, která se soustředila na obranu svého teritoria a nikdy neplánovala pozemní operace na území protivníka,“ zdůraznil pro Historii.cs historik Petr Luňák.
Podle něj ale plány Varšavské smlouvy nebyly realistické – byť to neznamená, že by se je pakt nechtěl snažit naplňovat. „Samotná představa, že československá lidová armáda, která se měla vypořádat s velice kvalitními americkými vojsky v jižní části Spolkové republiky Německo, může během osmi dnů obsazovat Lyon, je úplně absurdní,“ domnívá se Luňák.
… nebo přes noc v Československu
„Dokumenty jsou dokumenty. Při odražení útoku jsme měli být čtrnáctý až šestnáctý den na Rýnu,“ oponuje generál Vacek, který v 70. a 80. letech stoupal v armádní hierarchii až na post zástupce velitele Západního vojenského okruhu.
Strategické plány Varšavské smlouvy se později v průběhu času měnily. „V 80. letech už Varšavská smlouva fungovala na úplně jiných principech než v letech 50. nebo 60. Dokonce i plány na bojové použití naší armády poprvé od 60. let vychází vyloženě z obrany,“ konstatuje Burian.
Na útok ze strany NATO nikdy nedošlo a vojska Varšavské smlouvy nikdy nevpadla do západní Evropy. Jedinou společnou vojenskou operací se nakonec stalo potlačení pražského jara v srpnu 1968. Operace s krycím názvem Dunaj měla překazit údajnou kontrarevoluci a účastnila se jí vojska Sovětského svazu, Polska, Maďarska a Bulharska.
„Zrada společné myšlenky míru“
S odstupem bezmála 23 let od invaze do Československa – 1. července 1991 – celý vojenský pakt zanikl. Symbolicky k tomu došlo v Černínském paláci v Praze, jelikož Československo v té době bylo takzvanou předsedající zemí Varšavské smlouvy.
Tehdejší ministr obrany Luboš Dobrovský v rozhovoru pro server iDNES vzpomínal, jak ho sovětský ministr obrany Dmitrij Jazov při té příležitosti objal: „Se slzami v očích mi řekl, jak je mu líto, že i my jsme zradili tu společnou myšlenku, jejímž cílem bylo ve světě zachovat mír.“
„V té době už jsem ovšem znal operační plány Varšavské smlouvy. Nepochybně on je znal daleko důkladněji a daleko dříve. A přesto ten člověk mluvil o míru. Plán předpokládal, že i my použijeme během útoku na Západ i několik desítek jaderných výstřelů a že v určitém prostoru západní Evropy naše armáda zkrátka přestane existovat. Budou takové ztráty, které budou nenahraditelné, ale bude to v okamžiku, který bude moci být nazván vítězstvím Varšavské smlouvy nad kapitalistickým nepřítelem,“ doplnil Dobrovský.
