V srpnu 1968 vstoupily do Československa stovky tisíc vojáků z pěti zemí Varšavské smlouvy. Velel jim ostřílený generál Ivan Pavlovskij, který si za dobře splněný úkol vysloužil nejvyšší vyznamenání a místo v Ústředním výboru strany. Když ale o 11 let později odmítl invazi do Afghánistánu, tak musel z kola ven.
Operace Dunaj pohřbila pražské jaro. Její velitel věděl, že je nezvaný host
Ivan Grigorjevič Pavlovskij se narodil se v roce 1909 ve vesnici Teremkivcy na západní Ukrajině. V ruské říši vládl tuhý carismus a v podsvětí se schylovalo k revoluci. V pěti letech Pavlovského zastihl začátek první světové války, v devíti dvojí revoluce a do jedenácti byl svědkem bojů s Poláky a občanské války.
Po všech těchto hrůzách se začal vzdělávat v zemědělství. Kariéru zahájil v roce 1929 jako agronom v kolchozu v Kamjanci Podolském.
V roce 1931 nastoupil do armády a začal rychle stoupat ve vojenské hierarchii. Po prvním roce služby velel kulometné četě, pak rotě a ještě ve třicátých letech praporu v moldavském městě Ribnica.
V roce 1939 vstoupil do komunistické strany SSSR, jejímž členem zůstal až do jejího rozpuštění v roce 1991. Bez politického angažmá nemohl stoupat výš a možná že leninskému učení i sám věřil. Těsně před Velkou vlasteneckou válkou, jak je v Rusku znám konflikt mezi SSSR a Německem v letech 1941–1945, strávil rok na Frunzeho vojenské akademii v Moskvě.
Válku zahájil jako velitel 962. střeleckého pluku na jižní frontě. Poté velel brigádě na Kavkaze a od června 1943 střelecké divizi. S ní z Kavkazu došel přes Donbas, Bělorusko a Polsko až do Berlína. Podílel se na bojích o Varšavu i Berlín, kde jeho jednotky dokončily obklíčení nacistů ve městě. Za vítězství v mnoha bitvách si vysloužil celkem sedm vojenských řádů.
Slibná kariéra
Po válce se Pavlovskij věnoval dalšímu studiu na vojenské akademii a stoupal stále výš na velitelském žebříčku. Od roku 1961 měl na starosti celý Povolžský vojenský okruh a o dva roky později ho převeleli do čela vojsk na dálném východě. Vedení SSSR mu tamní jednotky svěřilo zrovna v době, kdy se zostřovaly vztahy s Čínou.
V roce 1967 se Pavlovskij dostal na vrchol své vojenské kariéry. Stal se náměstkem ministra obrany a především velitelem pozemních vojsk celého svazu, jímž byl až do roku 1980.
Vojenská kariéra se u něj proplétala s politickou. V roce 1966 se stal členem Centrální kontrolní komise komunistické strany a téměř celá 70. léta byl členem Ústředního výboru strany, který sdružoval několik set vedoucích komunistů. V letech 1962 až 1984 byl také poslancem Nejvyššího sovětu.
Invaze
Dne 16. srpna 1968 si ministr obrany Andrej Grečko pozval Pavlovského, aby ho jmenoval velitelem spojených vojsk zemí Varšavské smlouvy, která se připravovala na invazi do Československa. Dohromady to bylo 28 divizí čítajících téměř čtyři sta tisíc vojáků, asi šest tisíc tanků a dvanáct set letadel. O jejich vstupu do Československa rozhodlo nejvyšší vedení SSSR o dva dny později.
Pavlovskij se vydal do polské Legnice, kde sídlilo velitelství sovětských vojsk sever. Odtud hned po začátku invaze 21. srpna v pět hodin ráno přilétl na ruzyňské letiště v Praze a okamžitě odjel do generálního štábu. Tam se setkal s ministrem národní obrany Martinem Dzúrem, se kterým jednal o odzbrojení československé armády. Dzúr to však odmítl.
O den později se Pavlovskij setkal s prezidentem Ludvíkem Svobodou, na kterého naléhal, aby přispěl k zajištění klidu v zemi. Svoboda se chtěl projet po Praze, aby viděl, co se ve městě děje. „Pavlovskij jej s úsměvem odbyl, že pro obavy o jeho bezpečnost k tomu nemají z Moskvy souhlas,“ píše historik Daniel Povolný.
Dne 22. srpna vydal Pavlovskij invazním vojskům následující rozkaz: „1. Neodzbrojovat útvary ČSLA, které nekladou odpor. 2. V kasárnách ČSLA nerozmísťovat naše vojska. 3. Mít ve městech a obcích jednotky pro udržení pořádku, hlídkování a ochranu objektů. Hlavní síly rozmísťovat mimo hranice obcí a ve městech – na prázdných prostranstvích, stadionech, v parcích a jiných volných prostorech. 4. Nežádat od velitelů útvarů a náčelníků posádek ČSLA dodávky pohonných hmot, potraviny atd. 5. Zásobování vojsk provádět z vlastních skladů.“ O den později se Pavlovskij s velením přesunul na základnu v Milovicích.
Ve školním atlase se ruské děti dozvídají, že SSSR poskytl vojenskou pomoc politickým hnutím například v ČSR 1968, Maďarsku 1956, NDR 1961 nebo Afghánistánu 1979-1989.
Armáda postupně obsazovala zemi, která se skoro nebránila. Na vojenské úrovni šlo hlavně o to, udržet celou situaci co nejklidnější, což se Pavlovskému dařilo. „Vojensky byla operace provedena bezvadně a získala si prý uznání i mezi generalitou NATO,“ hodnotí výkon Pavlovského velení historik Jan Křen. To hlavní se odehrávalo mezi politiky.
30. srpna jednali velitelé invazních vojsk s prezidentem Svobodou na Pražském hradě. Pavlovský ho ne zcela pravdivě informoval o ztrátách na životech sovětských vojáků. Dále mu sdělil, že „Sověti jsou rozhodnuti okamžitě stáhnout vojska ze všech měst, kde bude zabezpečen pořádek, a doporučil nevyhrocovat spory ze strany československých vojáků,“ píše Povolný. Linie důrazu na klid a pořádek pokračovala.
Brzy bylo jasné, že invaze splnila svůj účel a operace Dunaj oficiálně skončila 15. listopadu 1968. Pavlovskij na své angažmá později vzpomínal: „Upřímně řečeno, obyvatelstvo se k nám nechovalo přátelsky. Asi sami pochopíte, že když k vám domů přijde nezvaný host a začne vám rozkazovat, tak se vám to moc líbit nebude.“
Osudný afghánský nesouhlas
Dne 21. února 1969 udělilo prezidium Nejvyššího sovětu Pavlovskému nejvyšší státní vyznamenání – hrdina Sovětského svazu. I když bylo jasné, že si ho vysloužil dobře zorganizovanou okupací Československa, oficiální odůvodnění znělo: „za statečnost a odvahu projevené v obraně Sovětského svazu a za zásluhy při budování a posilování ozbrojených sil SSSR“.
Na Pavlovského čekal ještě jeden významný úkol. V srpnu 1979, kdy už mu bylo 70 let, odjel do Afghánistánu jako člen mise vrcholných představitelů SSSR. Jeho oficiálním posláním bylo pomáhat při budování tamních ozbrojených sil po revoluci, která vynesla k moci prosovětskou vládu. Neoficiálním úkolem pak bylo získat informace potřebné pro invazi sovětských vojsk.
Z nasbíraných informací usoudil, že Sovětský svaz by armádu do Afghánistánu v žádném případě neměl posílat. V tomto smyslu informoval i ministra obrany Ustinova a náčelníka generálního štábu Ogarkova.
„Každá afghánská domácnost i každý kočovník má pušku, ze které umí perfektně střílet muži, ženy i děti starší deseti let. Když se k nějaké vesnici přiblíží armáda věrná Kábulu, všichni obyvatelé odejdou a vrátí se poté, co armáda zmizí. Rozmístit vojsko ve všech městech a vesnicích ve všech provinciích prostě není možné,“ popsal Pavlovskij realitu středoasijské země.
Varoval před nespolehlivostí afghánské armády, před otevřeností hranic a možnostmi protivníků nového kábulského režimu snadno podnikat ozbrojené výpady ze sousedních zemí. Jak se ukázalo v příštích deseti letech, nemožnost plně ovládnout Afghánistán vojenskou silou odhadl přesně.
Pavlovskij se snažil apelovat i na ideologické základy komunistického režimu. „Bodáky pravidelné armády a samopaly výsadkářů není možné provést revoluci v jiné zemi. Je jasné, že vedení komunistické strany SSSR zapomnělo na teorii Vladimira Iljiče Lenina o tom, že revoluci nelze vyvážet do jiné země vojenskou silou,“ napsal o afghánské invazi Pavlovskij těsně před smrtí v roce 1999.
Odpor k invazi ukončil o rok později jeho kariéru v nejvyšších patrech armády i politiky. Generál, který oslavil 71. narozeniny, byl převelen do ústraní na generální inspektorát ministerstva obrany. Tam už nemohl ovlivňovat nic významného a v dobrém zdraví na inspektorátu dosloužil až do zániku SSSR v roce 1991. Poté odešel do důchodu a v roce 1999 ve věku devadesáti let zemřel.
V současnosti se po Pavlovském jmenuje putovní cena, kterou každoročně získává nejlepší velitel motostřeleckého praporu. To je společně s pamětní tabulkou na budově hlavního velitelství ruských pozemních vojsk umístěné v roce 2006 jedna z mála vzpomínek na generála, na jehož zbraních vyšplhali k moci normalizační českoslovenští politici.