Jedna za druhou kráčí dívky kinosálem v pražském sídle gestapa. Vedle sebe vedou kolo. Za okénkem kabiny ukryté dvě ženy. Mají poznat, která to byla. Děvčat jsou desítky, gestapácké divadlo nekonečné a čtrnáctiletá Jindřiška Nováková má přijít na řadu až ke konci. Ta dívka to však zvládla. Nehroutí se. Nepláče. To ona uklidila z ulice zkrvavený Kubišův bicykl, když parašutista hodil bombu na Heydricha, ujel do Libně a ukryl se u Nováků doma. Teď Jindřiška vede kolo sálem a nedává gestapákům šanci.
Před pětasedmdesáti lety, 27. května 1942, zaútočili parašutisté Josef Gabčík a Jan Kubiš na Reinharda Heydricha. O půl jedenácté dopoledne vjíždí zastupující říšský protektor s řidičem Kleinem do zatáčky v Libni. Sebevědomý Heydrich sedí na předním sedadle otevřeného mercedesu, bez obav, že by se mohlo něco stát. V tom útočí dva muži. Gabčíkův samopal selhal, Kubišova bomba nikoli. Roztrhla dveře vozu, zranila Heydricha, jedna střepina zalila krví také Kubišovu tvář…
Snad každý detail, který s útokem na Heydricha souvisí, už historikové podrobně prozkoumali. Vycházejí knihy, rodí se filmy dokumentární i hrané. Scéna z libeňské zatáčky, muži v baloňácích, zaseknutý samopal, raněný Heydrich. Slavný výjev z české historie. Jen málokdo ho nezná. „Příběhy obyčejných civilistů, bez nichž by operace Anthropoid neměla šanci, však často veřejnosti unikají,“ říká historik Jiří Padevět.
Spisovatel a šéf nakladatelství Academia patří k předním znalcům období heydrichiády a jeho poslední přednáška je k dispozici v následujícím záznamu. „Celovečerní filmy nestačí. Příběhy těch statečných lidí si zaslouží seriál o dvaceti dílech,“ říká Jiří Padevět.
Jindřiška to zvládla, Karel Čurda ne
„Krvácející Jan Kubiš se na bicyklu řítí ulicemi Libně. Opře kolo u prodejny Baťa a míří do nedalekého bytu Novákových. Doma je matka Marie a dcera Jindřiška. Kubiš líčí, kde kolo zanechal a matka pro ně Jindřišku posílá.“ Tak popisují příběh Jindřišky Novákové a její rodiny autoři knihy „Atentát na Heydricha, sedmdesát příběhů paměti národa“. Knihu vydala společnost Post Bellum sbírající svědectví pamětníků moderních českých dějin.
„Celkem tři ženy popisují na gestapu dívku svěžího, zdravého vzhledu, hezkého plného obličeje se zakrváceným kolem. Pro gestapo je to v tu chvíli hlavní stopa k možnému dopadení atentátníků. Část Libně je neprodyšně uzavřena, do sídla gestapa v Petschkově paláci je předvedeno více než 250 mladých dívek. Mezi zadrženými je i Jindřiška.“
V kinosále přinutili gestapáci děvčata, aby v chůzi vedla kolo. Svědkyně za okýnkem promítací kabiny měly mezi nimi Jindřišku identifikovat. Pátrací akce však skončila pro gestapo neúspěchem. Jindřiška Nováková nedala na sobě nic znát, svědkyně z libeňské ulice ji buď nepoznaly, nebo záměrně nevyzradily. „Jen si představte, co všechno to děvče prožívalo. Byla na řadě asi až desátá od konce. Celou dobu tam musela čekat a pod dohledem gestapáků prožívat ten děs. Nevím, jak bych to sám zvládl, asi bych hrůzou omdlel,“ vypráví historik Padevět.
Zkrvavený bicykl nacisty k útočníkům na Heydricha nepřivedl. Ovšem 16. června 1942 vyzradil výsadkář Karel Čurda gestapu vše, co věděl. O dva dny později zahynou Josef Gabčík i Jan Kubiš ve slavné bitvě, ukryti v pravoslavném kostele v Resslově ulici a s nimi pět dalších výsadkářů. Byli to Josef Bublík, Adolf Opálka, Josef Valčík, Karel Svoboda a Jan Hrubý.
Gestapo postupně zatýká stovky lidí, často celé rodiny. Novákovi byli popraveni 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Mezi třemi sty zmasakrovanými vlastenci zavraždili nacisté také dívku „hezkého plného obličeje“ Jindřišku Novákovou. Jako všichni ostatní přistoupila k díře ve zdi, ze které ji kat střelil do týlu.
Popravy generálů, Heydrichovo peklo
Reinhard Heydrich patřil v nomenklatuře nacistického Německa k absolutní špičce. Historik Jiří Padevět označuje architekta holocaustu za druhého muže říše a možného Hitlerova nástupce v případě, že by vůdce zemřel.
„Byl autorem konečného řešení židovské otázky, technologem moci, manažerem zabíjení,“ říká Jiří Padevět. „Bylo lhostejné, jestli byl Hitlerem jmenován protektorem v Čechách a na Moravě, nebo někde jinde. Ochotně by zabíjel Poláky, Francouze, Holanďany, stejně jako Čechy. Zabíjel by všude, kam by přišel.“
Heydrich nastoupil do Prahy v září 1941 a okamžitě rozpoutal obrovskou vlnu represí. Nechal zatknout předsedu protektorátní vlády generála Aloise Eliáše a byl to jediný případ z okupované Evropy, kdy nacisté zatkli a popravili předsedu vlády. Historik Padevět připomíná, že Eliáš byl symbol. Prvorepublikový vysoký důstojník, legionář a také spolupracovník odboje.
Krátce po svém nástupu nechal Heydrich popravit rovněž nově zatčené, nebo už dříve vězněné generály. Řada historiků proto zastává názor, že právě poprava generálů a důstojníků armády bývalé Československé republiky mohla být hlavním impulzem k plánování útoku na Heydricha. „Je možné, že se jednalo také o vojenskou pomstu. Vy jste nám zabili vysoké důstojníky, my zabijeme Heydricha,“ vysvětluje Jiří Padevět.
„Žádný atentát, útok to byl“
Armádní historik Eduard Stehlík uvádí, že v současné době mají vojáci speciálních jednotek nesrovnatelně dlouhou dubu na přípravu k akci. Josef Gabčík s Janem Kubišem měli čas pouze na čtrnáctidenní kurz útočného boje a absolvovali šest cvičných seskoků. Čtyři ve dne, dva v noci.
„Výcvik začínal ve Skotsku, kde byl fyzický trénink, střelba, ukrývání. Odtud se přesunuli do Manchesteru. Tam cvičili někdy po 2. říjnu 1941, kdy pravděpodobně padlo definitivní rozhodnutí o výsadku parašutistických skupin do protektorátu a následném útoku na Heydricha,“ uvádí Eduard Stehlík.
Přestože byl výcvik krátký, šlo o přípravu s nejlepšími specialisty. Byli při tom kapitáni William Ewart Fairbairn a Eric Anthony Sykes, kteří jsou dodnes legendami. „Původně to byli městští policisté v Šanghaji, kde bojovali proti gangům. Později zakládali policejní SWAT týmy,“ říká historik Stehlík. Specializovali se na boj zblízka, na útoky pistolemi v městském prostředí.
Po speciálním výcviku, v prosinci 1941, seskočili Josef Gabčík a Jan Kubiš s dalšími výsadkáři na území okupované vlasti. A také vzhledem k těmto okolnostem upozorňuje Jiří Padevět na všeobecně vžitý výraz „atentát na Heydricha“. Odmítá ho a vytrvale zdůrazňuje, že šlo o předem organizovanou vojenskou akci v době války a důsledně proto používá slovo „útok.“
„Samozřejmě, podle definice slova atentát na Wikipedii se dozvíme, že je to ozbrojený útok většinou na politickou osobu za účelem nějakého politického nebo vojenského zisku,“ sdělil historik v rozhovoru pro Český rozhlas v roce 2016.
„Nicméně operace Anthropoid byla vojenská akce, byla nařízená vojenským rozkazem. Gabčík s Kubišem byli příslušníky pravidelné armády a provedli podle mého názoru vojenský útok. Výraz provedli atentát začala používat nacistická propaganda, která se rozjela okamžitě po akci. Je příznačné, že komunistická propaganda to takhle převzala. Bohužel se ten výraz používá dodnes,“ říká Jiří Padevět.
Také výsadkář Karel Čurda, který své kolegy zradil, ve svém udavačském dopise použil stejná slova. „Zastavte pátrání po útočnících, zastavte vraždění nevinných lidí, ježto atentát provedli Gabčík a Kubiš. Gabčík pochází ze Slovenska a Kubiš má na Moravě bratra řezníkem,“ cituje publikace Paměti národa z Čurdova udavačského dopisu.
Čtyři stovky „obyčejných“ Čechů
Přestože šlo o vojenskou akci, účast civilních obyvatel na ní byla obrovská. „Kdyby Gabčík s Kubišem byli sami, útok na Heydricha by se zřejmě nepodařil. Pomoc asi čtyř set vlastenců, kteří se zapojili do plánování a logistické podpory je naprosto zářným příkladem toho, že Češi se nevzdávají, že bojují,“ říká historik Padevět. „Byť bojovali třeba tím, že parašutisty schovali a prali jim košili. Ta zdánlivě obyčejná občanská účast byla nesmírně důležitá.“
- Atentát měl zásadní vliv na české a slovenské novodobé dějiny. Anglie a Francie po něm zrušily platnost Mnichovské smlouvy. Československá republika se tak v roce 1945 mohla vrátit do svých předválečných hranic.
Část domácích odbojářů s útokem na Heydricha sice nesouhlasila, přesto byl útok proveden po plánování a s podporou domácího odboje. Jedním z téměř zapomenutých odbojářů je František Šafařík. „Byl to úplně obyčejný údržbář z Pražského hradu. Žádný intelektuál, normální dělník. Pravidelně informoval, jak často Heydrich jezdí, kudy přesně jezdí a zřejmě dokonce ukázal Gabčíkovi s Kubišem protektorův mercedes zaparkovaný na hradě,“ vypráví Padevět.
Při práci na své knize „Průvodce protektorátní Prahou“ našel Jiří Padevět v archivu Pražského hradu seznam zaměstnanců hradu, které manželka protektora Wilhelma Fricka zvala v roce 1943 na vánoční besídku. „A na tom seznamu je František Šafařík se svou jedenáctiletou dcerou. Kdyby paní Fricková tušila, koho si zve do domu, tak by ho jistě nezvala.“ František Šafařík jako jeden z mála podporovatelů Anthropoidu okupaci přežil a zemřel až někdy v 70. letech, aniž by historikové stoprocentně vytěžili všechno, o čem mohl vyprávět.
„Ona se dala mučiti, slova neřekla“
Také středoškolský profesor Josef Ogoun nacistické běsnění přežil a podal svědectví o hrdinství lidí, kteří se postavili zlu, nepodlehli a v boji proti tyranii položili život. Byl učitelem jedné ze dvou dcer odbojáře Petra Fafka. Josef Gabčík a Jan Kubiš se určitý čas před útokem v bytě Fafkových ukrývali. Dcery Liboslava a Rela doprovázely oba vojáky při pochůzkách Prahou, aby nebyli samotní muži nápadní.
„Petr Fafek, legionář, českobratrského vyznání, choval v úctě Husa, Chelčického, Komenského. Pomoc vojákům považoval za čest a povinnost. O jejich úmyslech věděl. Pracoval jako vrchní účetní v ústředí Českého červeného kříže, odkud se znal s odbojáři, kteří se starali o parašutisty,“ píší autoři publikace „Atentát na Heydricha, sedmdesát příběhů Paměti národa“.
„V únoru 1942 se Petr Fafek obrátil s prosbou o pomoc při ukrývání parašutistů na svého přítele, učitele jeho dcery, penzionovaného středoškolského učitele Josefa Ogouna. Slovo dalo slovo a Gabčík s Kubišem se ocitli u Ogounových v dejvické Václavkově ulici. Že jsou vojáci u Ogounových, věděli prý jen Fafkovi a odbojář Jan Zelenka-Hajský, který spáchal sebevraždu,“ stojí v publikaci.
Celá rodina Fafkových, otec, matka i obě dcery, byla zatčena 22. června 1942. Gestapo je nevýslovně mučilo a 24. října byli Fafkovi postříleni při hromadné popravě v Mauthausenu. Existují zápisky na Pankráci vězněné herečky Boženy Půlpánové: „Paní Fafkovou nechali tři dny a noci stát na chodbě bez jídla, aby prozradila další ubytovatele. Ona se dala mučiti a slova neřekla! To je hrdinství hodné Českých bratří!“
Také Josef Ogoun ve svých pamětech píše: „Že byli všichni mnohokrát mučeni, aby prozradili další pomahače, dá se lehce souditi. Avšak z faktu, že jsem zůstal nezrazen, plyne, že nikdo z nich ani nemukl, ale raději všichni podstoupili smrt, než by vyzradili. Taková byla rodina legionáře Petra Fafka!“
Slovák Gabčík generálem, Kubiš v Česku plukovník
Jedinečných příběhů statečnosti a odvahy lidí, kteří s útokem na Heydricha pomáhali a za obranu vlasti položili život, jsou stovky. „Dostat ty příběhy do veřejného prostoru, seznámit s nimi českou společnost, to je teď náš hlavní úkol,“ říká historik Jiří Padevět. „Často o sobě prohlašujeme, že jsme národ zbabělců a kolaborantů. Není to pravda. Jsme na tom úplně stejně, jako jiné národy. Češi jsou slabí i stateční. Jen si málo váží svých hrdinů.“
A jeho slova teď čerstvě dokládá aktuální příběh ze Slovenska. Den před 75. výročím útoku na Heydricha povýšil prezident Andrej Kiska slovenského rodáka Josefa Gabčíka do hodnosti generálmajora in memoriam.
„Rozhodnutí Josefa Gabčíka a jeho skutky vedly nepochybně ušlechtilé vlastnosti našich lidských povah. Odvaha, nebojácnost, obětavost. Svědomitost a přičinlivost. Rozhodoval se správně, a rozhodoval se proti nejvlastnějšímu z lidských pudů, kterým je instinkt přežít,“ uvedl ve svém proslovu na slavnostním ceremoniálu Andrej Kiska. „Jeho jméno je neodmyslitelnou součástí národních, vojenských a politických dějin Slovenska,“ zdůraznil slovenský prezident.
Generálmajor je na Slovensku třetí nejvyšší vojenská hodnost. Prezident Kiska už předloni jmenoval Gabčíka brigádním generálem in memoriam. Gabčíkův nejbližší spolubojovník, rodák z Dolních Vilémovic na Třebíčsku Jan Kubiš, byl v roce 2002 povýšen do hodnosti plukovníka. A ta mu zůstává dodnes.
