Stíhačka Hawker Hurricane nebyla modernější, rychlejší nebo snad lépe vyzbrojená než slavnější Supermarine Spitfire. Přesto však hurricany s plátěným potahem sehrály hlavní roli v obraně před německými nálety během roku 1940 a jejich piloti se asi nejvíc zasloužili o vítězství v bitvě o Británii.
První exempláře letadla, jež vzniklo tak trochu navzdory počátečnímu nezájmu jeho velení, začalo britské Královské letectvo (RAF) přebírat 25. prosince 1937.
Továrna Hawker, patřící proslulému leteckému konstruktérovi z první světové války Thomasi Sopwithovi, svůj jednoplošník zpočátku vyvíjela na „vlastní pěst“. Na počátku 30. let 20. století ještě vládly nebi velmi obratné dvouplošníky s pevným podvozkem – a konzervativně založení představitelé armády o novinky příliš nestáli. Konstruktér Sidney Camm byl ale jiného názoru a díky podpoře továrny mohl i přes odtažitý postoj vlády vyvíjet stroj, který by lépe vyhovoval nové době.
Napjatá mezinárodní situace i úspěšné zahraniční projekty jednoplošných stíhaček (už létající sovětský Polikarpov I-16 nebo právě vyvíjený Messerschmitt Bf 109) ale vedly ministerstvo letectví ke změně názoru. V rámci snahy o rychlou modernizaci RAF tak na podzim 1934 si úředníci na základě Cammova snažení objednali nový stíhací jednoplošník. Specifikace téměř přesně odpovídaly již vyvíjenému letounu, jen kulometů měl Hawkerův stroj zpočátku jen čtyři místo požadovaných osmi.
A zrodila se stíhačka…
Ještě bezejmenné letadlo bylo hotové v srpnu 1935, poté jej mechanici rozložili, převezli na letiště v Brooklands a opět sestavili. Po týdnech pozemních zkoušek pak 6. listopadu 1935 usedl do pilotní kabiny stříbrného stroje s typickou britskou kokardou a označením K5083 zkušený šéfpilot firmy Hawker George Bulman a řízen jeho zkušenýma rukama a nohama se poprvé vznesl do vzduchu. V rychlém sledu následovaly další zkušební lety a brzy bylo jasné, že se zrodila povedená stíhačka.
Královské letectvo si výrobu své první stíhačku moderní koncepce objednalo v červnu 1936 a o měsíc později jí pak král Eduard VIII. oficiálně pokřtil jménem Hurricane. Do výzbroje RAF byly první hurricany zařazeny zhruba o rok dříve než slavnější spitfiry. Za těmi sice zaostávaly výkonem, na druhou stranu ale nabízela tradičnější konstrukce Hawkeru Huricane i řadu výhod. Výroba byla podstatně jednodušší a také rychlejší, což bylo v nadcházející válce velké plus.
Češi a hurikány
Před vypuknutím bitvy o Británii tak britské letectvo disponovalo 29 perutěmi hurricanů (létali na nich i příslušníci československé 310. perutě) a jen 19 letkami spitfirů. Hurricany navíc snesly rozsáhlé poškození, z mnoha střetů vyvázly i díky tomu, že jejich plátěným potahem granát německé stíhačky jen neškodně prolétl, místo aby explodoval. A když už byl stroj poškozen, šel snadno opravit, dvě třetiny z havarovaných či prostřílených hurricanů se vrátily zpět do vzduchu.
Hurricany a spitfiry se během bitvy o Británii vhodně doplňovaly – zatímco spitfiry bojovaly hlavně s rychlými a obratnými Messerschmitty Bf 109, hurricany ničily bombardéry. I díky tomu Hawkery Hurricane během bitvy o Británii sestřelily více nepřátelských strojů než spitfiry, poměr byl zhruba tři ku dvěma ve prospěch plátnem potažených stíhaček. S postupem války a stále větším počtem vyrobených spitfirů ale hurricany postupně opouštěly službu v první linii.
Dobře se ale uplatnily na méně exponovaných bojištích, třeba nejúspěšnější pilot hurricanů Marmaduke Pattle dosáhl svých 35 sestřelů na tomto stroji během roku 1941 v Řecku. Hurricany létaly i v Africe či Barmě, námořní varianta Sea Hurricane pak sloužila na letadlových lodích. Díky odolné konstrukci hurricany také nalezly uplatnění také v roli bitevníků. Do roku 1944 se jich celkem vyrobilo 14 500, kromě Británie létaly i v řadě dalších zemí od Jižní Ameriky přes Afriku až po Asii.
