Podobným lidem odvaha vzhledem k jejich osobnímu příběhu nikdy nechyběla. Generál Emil Boček – poslední žijící Čech, který v RAF létal s legendárním Spitfirem – se právě díky kuráži dostal do kabiny elitního letadla. Pár facek, které dal seržantovi anglického letectva, ho oklikou přes vězení přivedlo do pilotní školy. Že nic z odvahy ani jistoty ve válečném kokpitu neztratil, Boček prokázal už minulý týden – některé příběhy ale stojí za to znovu připomínat.
Váleční kamarádi, které od sebe odřízla Železná opona. 93letý generál českého letectva Emil Boček a jen o něco mladší stíhací letoun Spitfire. Po více než sedmdesáti letech se minulý týden společně vrátili na britskou oblohu. Aby si podobné dobrodružství kdysi mohl prožít, musel se Emil Boček spoléhat sám na sebe. S krátkou připomínkou pocitů z doby před 70 lety mu nyní pomohlo hned několik sdružení.
Když mu bylo teprve 16, doma řekl, že jde lyžovat. Ve skutečnosti Emil Boček vyrazil na útěk z protektorátu. Na Slovensku prchal přes pole před střílícím kulometem, v Maďarsku dokonce prošel čtyřikrát vězením. Přesto se dostal až do Bejrútu, nechal se naverbovat do cizinecké legie, československé zahraniční armády ve Francii a v Británii jako mechanik do RAF.
„Byli jsme v restauraci, kde byly dva obslužné pulty, já si šel objednat pití a u toho druhého pultu byl Angličan – Flight Sergeant. Já jsem jenom zaslechl 'Bloody Czechs', tak jsem odnesl pití na náš stůl, obešel jsem to, chytl jsem ho za ty klopy a povídám mu: 'Cos říkal?' Tak jsem ho lískl z jedné strany, z druhé strany a šel jsem si sednout,“ vzpomíná Boček na den, který určil jeho budoucí angažmá.
„Říkal jsem si, že to je vyřízený, ale on zavolal empíky (Military Police – vojenská policie), sebrali mě, odvezli na letiště, ráno byl polní soud a dali mi 168 hodin detention (vězení). Za týden jsem přišel na letiště do hangáru a řekl jsem velitelovi, že já už tam chodit nebudu – buďto ať mě pošle do pilotky, nebo do Glasgow do kriminálu, že já to do konce války vydržím,“ říká veterán.
Ve Spitfiru vzlétl proti nacistům celkem 26krát. Když mu jednou vysadil motor, navedl stroj na riskantní nouzové přistání.
Na Spitfire ale nezanevřel. V osvobozeném Československu do něj ale směl usednout už jen jednou, i když na rozdíl od velké části kamarádů ušel komunistickým perzekucím. Dnes je to poslední v Česku žijící stíhač, který za války na Spitfiru létal.
A když neobyčejně vitální veterán projevil touhu vrátit se ve svém milovaném stroji na nebe, začali na jeho nápadu pracovat nadšenci z Českého Spitfire klubu. Podpořila ho i Česká mincovna – ostatně hlavní překážkou byly právě peníze. Půlhodina ve Spitfiru stojí okolo 100 tisíc korun.
Nápad podpořilo i české letectvo. Poprvé se tak generál Boček podíval do kokpitu už cestou do Británie – na palubě armádního letounu CASA. Čeští křížovníci, další z organizací, která pomohla generálu Bočkovi jeho sen splnit, věnovala kapli v Biggin Hillu (základna RAF, odkud velení královského letectva řídilo bitvu o Británii) kopii pražského jezulátka, kterou na místě předal kardinál Dominik Duka.
Kdo další se ve službách Britského královského letectva za války proslavil?
„Generál nebe“ František Peřina se narodil 8. dubna 1911 v Morkůvkách u Břeclavi. Roku 1939 uprchl do Francie, kde se přidal k Cizinecké legii. Během bitvy o Francii si na své konto připsal jedenáct jistých a dva pravděpodobné sestřely.
Na začátku června 1940 byl sestřelen a vážně zraněn, i tak se mu ale podařilo utéct z hroutící se Francie do Alžíru, odkud se přesunul do Británie. Díky svému mimořádnému leteckému umění strávil zbytek války jako letecký instruktor RAF. Po komunistickém převratu odešel do emigrace, do rodné vlasti se vrátil až v roce 1993. Zemřel 6. května 2006 v Praze.
Narodil se 20. srpna 1912 v Doníně na Lounsku. Absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích, poté sloužil jako poručík letectva u 2. leteckého pluku. V červnu 1939 utekl přes Polsko do Francie, po její kapitulaci v roce 1940 odešel do Británie a stal se pilotem RAF. Zúčastnil se slavné bitvy o Británii a jako první Čechoslovák se stal velitelem britských pilotů.
V květnu 1942 byl nad Francií sestřelen, přes Francii, Španělsko a Gibraltar se vrátil zpět na Britské ostrovy. Po návratu působil na letecké základně na Orknejích a v roce 1944 byl převelen do Sovětského svazu. Téhož roku se zúčastnil Slovenského národního povstání. Po komunistickém převratu byl propuštěn z armády a rok a půl vězněn v pracovním táboře na Mírově. Zemřel 4. října 2006 v Praze.
Jeden z nejúspěšnějších letců v bitvě o Británii se narodil 7. října 1914 v Otaslavicích na Prostějovsku. Ve svých 22 letech se stal členem československého letectva, po vyhlášení protektorátu odešel do Polska, kde bojoval proti Němcům a později i Sovětům. Po pádu Polska se dostal do Francie a odtud do Spojeného království.
V britských barvách dosáhl 17 ověřených sestřelů. Jeho nedisciplinovanost se mu ale stala osudnou, když při běžném hlídkovém letu 8. října 1940, den po svých šestadvacátých narozeninách, havaroval a na místě zemřel. Příčiny neštěstí se nikdy nepodařilo objasnit.
Alois Vašátko se narodil 25. srpna 1908 v Čelákovicích. Původně působil jako učitel v Litoměřicích, po absolvování vojenské služby se ale rozhodl pro dráhu vojáka z povolání a stal se pilotem. Nehodlal se smířit s obsazením Československa a uprchl do Francie, kde se přidal k francouzskému letectvu.
S bilancí 12 jistých a dvou pravděpodobných sestřelů se stal nejúspěšnějším československým stíhačem ve Francii. Porážka Francie ho zavedla do Walesu, kde společně s Františkem Peřinou sloužil u 312. čs. stíhací perutě a v květnu 1942 se stal jejím velitelem. Zemřel 23. června 1942 při srážce s německým letounem nad Lamanšským průlivem.
Rodák z Olešnice na Blanensku nastoupil v roce 1935 na Vojenské letecké učiliště v Prostějově, po dvou letech složil přísahu jako pilot. V roce 1939 odešel do Polska a poté přes Sovětský svaz do Velké Británie, kde vstoupil do služeb u 310. perutě RAF. V únoru 1942 musel kvůli závadě na letounu seskočit nad kanálem La Manche. Zachránili ho němečtí námořníci, válka tak pro něj pokračovala po zajateckých táborech. Na jejím konci se ocitl v tisícikilometrovém pochodu smrti.
Po válce získal hodnost štábního kapitána letectva, stal se velitelem 8. leteckého pluku a velitelem výcvikové letky Vojenské letecké akademie. V roce 1950 ho režim z politických důvodů propustil z armádních služeb, pracoval jako horník. Medaili Za hrdinství dostal v roce 1997, o tři roky později byl jmenován brigádním generálem. Byl rovněž držitelem řady válečných vyznamenání. V roce 2007 se stal také čestným občanem Ostravy. Zemřel před třemi lety.
