Ukrajina je po delší době opět centrem světové pozornosti. Probírají se národnostní i jazykové variace pestré země i různé interpretace jejích dějin. Mnoho se hovoří o rozdělení na proruský východ a proevropský západ. To je však daleko složitější, než by se mohlo zdát. Rozhodně neplatí, že ukrajinský občan mluvící rusky se vždy hlásí také k ruské národnosti nebo dokonce touží po spojení s Ruskem. Spletitost vyplývající z tamního terénu i bouřlivé historie pomůže alespoň trochu rozplést pohled na některé mapy.
Mapy ukážou pestrost Ukrajiny i složitost jejích dělicích linií
Ukrajina je z většiny lehce zvlněnou rovinou. Na východě kolem Doněcku dosahují kopce nejvýš 367 metrů nad mořem, na západě kolem Lvova zhruba o sto metrů výš. Výjimky tvoří dvoutisícové vrcholy Karpat na hranicích Zakarpatské oblasti a patnáctistovky na jihu Krymu. Žádný horský masiv tak netvoří přirozenou hranici na drtivé většině území státu ani v jeho bezprostředním okolí ve většině směrů.
Jih a jihovýchod Ukrajiny je navíc pokryt holou stepí. Po staletí tak tento terén nedával vzniknout trvalým hranicím a byl prostorem neustálého pohybu kmenů, říší i států. Lesnatý sever skýtal tomuto pohybu o něco horší podmínky, trvalejší hraniční čáry v něm však také přirozeně nevznikaly.
Slované
Hlavně v lesnaté části na severu a západě dnešní Ukrajiny, na území Běloruska a v asi dvou až třísetkilometrovém přiléhajícím pásu v Rusku žili před formováním prvních států v 9. století východní Slované. Z jihu včetně Krymu, jihovýchodní Ukrajiny a jižního Ruska sousedili s turkickými Chazary, z východu a severu s uralskými národy.
Osídlení východní Evropy v 9. století
Do oblasti osídlené východními Slovany pronikali nordičtí vikingové, kteří se tudy dostávali z Baltu po dobře splavných řekách Západní Dvině a Dněpru do Černého moře a dál, kde obchodovali s vyspělou Byzancí. Právě oni dali oblasti jméno (byli nazýváni Rusy), stát Kyjevskou Rus i dynastii Rurikovců. Sami se ke Slovanům asimilovali.
Kyjev
„Kyjevská Rus ani v době své maximální moci nebyla jednotným a pevným státním útvarem. Kyjev (sídlo velkého knížete), byl spíše uznávaným centrem federace knížectví s panovníky, které navzájem spojoval společný původ jako potomků legendárního Rurika,“ píší autoři encyklopedie Evropa v proměnách staletí. Jádro státu leželo v Bělorusku, na západě Ruska a na severozápadě Ukrajiny, podléhala mu však i malá oblast na jihu Krymu.
Kyjevská Rus na přelomu 10. a 11. století
Po rozmachu se Rus rozdrobila a její rozpad dokonal nájezd Mongolů ve 13. století. Po nich na území dnešní Ukrajiny a velké části evropského Ruska zbyl nástupnický státní útvar Zlatá horda, ta v této oblasti však nevydržela dlouho.
„Od roku 1362 se větší část území Kyjevské Rusi stala součástí Litevského velkoknížectví, zatímco centrem sjednocovacího procesu nového státního útvaru se stala okrajová oblast Kyjevské Rusi,“ uvádí Evropa v proměnách staletí. V této oblasti, tedy Rostovsko-Suzdalském knížectví vyznačeném na mapě výše žlutou barvou, se postupně dominantní silou stala Moskva. Přemístila se tam z Kyjeva po různých peripetiích dynastie Rurikovců i metropolita ruské pravoslavné církve.
Car, král a sultán
Vznikly tak dvě entity, které si nárokovaly dědictví Kyjevské Rusi. První byla Moskva, která později přijala jako název řeckou formu slova Rus, z níž vzniklo české Rusko. V nároku se opírala o základ dynastický a náboženský. „Kyjev je matka ruských měst. Stará Rus je náš společný původ,“ prohlásil ostatně Vladimir Putin v řeči k anexi Krymu 18. března 2014.
Ani v samotném Rusku však na tomto není naprostá shoda. Po celé jeho dějiny vedou historici, filozofové i další intelektuálové spor, zda je Moskva následníkem Kyjeva či spíše Mongolů, jak vyčerpávajícím způsobem přibližuje kniha diplomata a politologa Jaroslava Kurfürsta Příběh ruské geopolitiky.
Druhým útvarem nárokujícím si dědictví Kyjeva byla Litva později ovládnutá Polskem. Ta stavěla na základě toho, že ovládla velkou část území staré Rusi včetně samotného Kyjeva, jak ukazuje mapa níže z roku 1619. Polští diplomaté vždy trvali na rozlišování slov Rus a Rusko.
Třetím významným hráčem na území současné Ukrajiny po pádu Mongolů byla Osmanská říše a její vazalský stát Krymský chanát. Jak je už patrné z názvu, jeho jádro bylo na Krymu, říše pak ovládala za největšího rozmachu celé pobřeží Azovského a Černého moře.
Červeně Polsko-litevská unie roku 1619 na pozadí současných hranic, zeleně Osmanská říše roku 1672
GALERIE
Polsko-litevská unie v době největšího rozmachu roku 1619 na pozadí současných hranic
Věčný mír
Na části území ovládaného Polskem postupně rostl odpor proti sílícímu vlivu polské šlechty, polonizaci a katolizaci východoslovanského pravoslavného obyvatelstva. Na dolním Dněpru proto vznikla do značné míry nezávislá kozácká „republika“ vedená volenými hejtmany nazvaná Záporožská Sič.
Ta pod vedením Bohdana Chmelnyckého roku 1648 povstala, což „vyústilo v pokus zformovat ukrajinský stát“, píše se v Evropě v proměnách staletí. Kozáci však nebyli dost silní, a proto se obrátili na ruského cara spřízněného vírou. S jeho pomocí Poláky porazili a přijali poddanství Moskvě se slibem velké autonomie. Vláda moskevského státu se tak poprvé výrazně dostala na území Ukrajiny, hranici mezi Ruskem a Polskem podle „věčného míru“ z roku 1686 tvořil Dněpr, Kyjev připadl Rusku.
Ruské zisky na Polsku (růžově) v důsledku věčného míru 1686
Trojí dělení a Krym
Autonomie záporožských kozáků dlouho nevydržela. Už roku 1709 ji omezil ruský car Petr I. a o půlstoletí později ji zlikvidovala carevna Kateřina II.
Za její vlády zažilo území dnešní Ukrajiny nejpřekotnější změny. Nejprve v několika kampaních v druhé polovině 18. století vyvrátila Krymský chanát a poprvé získala pro Rusko azovské a černomořské pobřeží včetně Krymu.
Vzápětí si s Rakušany a Prusy rozdělila Polsko. Rusko tak poprvé ovládlo téměř celé území současné Ukrajiny. Nedosáhlo pouze na západní oblasti Halič, Volyň a Zakarpatí, které se dostaly pod správu Habsburků.
Červeně data, kdy oblast přešla pod ruskou vládu
Tato rusko-rakouská hranice zanechala na Ukrajině nejhlubší stopy. Důvodem je především to, že zatímco v habsburské monarchii se relativně svobodně rozvíjelo ukrajinské národní hnutí včetně jazyka a literatury, v ruské říši bylo cílem tvrdých represí. Roku 1863 car zakázal ukrajinštinu ve školách a v tisku.
Krvavé země
První světová válka, rozpad říší a komunistická revoluce opět Ukrajinou otřásly. Na jejím území vznikaly nejrůznější státní útvary a divoce se pohybovaly fronty světové, ruské občanské i polsko-ruské války. Obrovský posun té poslední za pouhé dva měsíce mezi červnem a srpnem 1920 ilustruje, jak snadný terén pro dobývání Ukrajina i sousední Bělorusko nabízí.
GALERIE
Posun fronty polsko-sovětské války mezi červnem a srpnem 1920
Meziválečná hranice mezi Polskem a Sovětským svazem se nakonec na ukrajinském území ustálila na podobné linii jako ta mezi Rakouskem a Ruskem. Sovětská Ukrajina zažila pod Stalinem brutální bolševický teror i hladomor považovaný řadou historiků za cílenou genocidu Ukrajinců.
Pokles počtu obyvatel v důsledku hladomoru 1929 až 1933
Část Ukrajinců tak vítala vpád Adolfa Hitlera roku 1941 jako možnost zbavit se nenáviděného Stalina. Většinou pod náporem brutálního nacistického vyvražďování brzy vystřízlivěli. Historik Timothy Snyder o tomto období bolševického a nacistického násilí na Ukrajině, v Bělorusku, východním Polsku, Pobaltí i západním Rusku napsal originální knihu s přiléhavým názvem Krvavé země.
Konec druhé světové války přinesl další územní změny. Sověti zabrali východní Polsko, československé Podkarpatsko (pohledem z východu Zakarpatsko) a části Rumunska.
Definitivní podobu Ukrajina získala roku 1954. Sovětský vládce Nikita Chruščov jí tehdy věnoval Krym, který byl do té doby součástí Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Symbolickým přesunem v rámci jednoho státu, jemuž tehdy nikdo nepřikládal jiný než symbolický význam, chtěl oslavit třísetleté výročí Chmelnyckého žádosti o pomoc ruského cara.
Územní vývoj Ukrajiny 1922 až 1954
Sovětské dědictví
Sověti Ukrajinu významně rusifikovali. Zatímco při sčítání lidu roku 1926 se 80 procent jejích obyvatel hlásilo k ukrajinské národnosti a devět procent k ruské, roku 1989 už byl poměr 73 procent Ukrajinců ku 22 procentům Rusů. Do velké míry na to měla vliv migrace. Na slunečný, úrodný, nerostným bohatstvím oplývající a průmyslově vyspělý jihovýchod Ukrajiny přicházelo velké množství ruských vojáků, inženýrů i dalších obyvatel Ruska.
Přesto pocit ukrajinské specifičnosti přetrval. V referendu roku 1991 se ve všech oblastech většina vyjádřila pro nezávislou Ukrajinu. Nejsilnější hlas proti zazněl na Krymu, i tam to však byla mírná menšina. V nejrusifikovanějších oblastech Doněcké, Luhanské, Charkovské a Oděské bylo proti ukrajinské nezávislosti v jejích sovětských hranicích jen něco přes desetinu obyvatel.
Podíl hlasů proti Deklaraci ukrajinské nezávislosti v referendu roku 1991
Z Krymu se na počátku devadesátých let stále ozývaly hlasy nespokojenosti s kyjevskou vládou. Ty se však podařilo utišit, když poloostrov získal rozsáhlou autonomii. Politické síly volající otevřeně po spojení s Ruskem tam od té doby byly jen okrajové.
Rozdělená země?
V celé zemi se postupně objevoval spor mezi těmi, kdo si přál proevropskou nebo naopak proruskou orientaci země. Pod těmito zjednodušenými označeními se skrývá komplexní představa o vlastní identitě, o roli státu a místě občana v něm, o interpretaci dějin a vztahu k sovětskému dědictví, jak píše například historik Andrew Wilson v knize Ukraine’s Orange Revolution z roku 2005.
Nelze jednoduše říci, že etničtí Rusové či rusky hovořící obyvatelé se automaticky hlásí k prorusky orientovaným politikům a naopak že Ukrajinci se vždy hlásí k proevropskému směřování. Je také nutné zdůraznit, že ani proruští politici nikdy nehovořili o připojení k Rusku, pouze o integraci v rámci Společenství nezávislých států nebo Eurasijské ekonomické unie.
Národnost a jazyk
Ostatně sama otázka národnosti a jazyka je hluboce nejednoznačná. Poslední sčítání lidu se na Ukrajině konalo roku 2001 a v něm se 78 procent obyvatel přihlásilo k ukrajinské a 17 procent k ruské národnosti.
Celých 5,5 milionu z 38 milionů lidí, kteří označili národnost ukrajinskou, se rozhodlo vyplnit jako mateřský jazyk ruštinu. Asi 300 tisíc z více než osmi milionů lidí cítících se Rusy zase vybralo jako mateřskou ukrajinštinu. Vše ještě komplikuje fakt, že v několikasetkilometrovém pásmu na obou stranách ukrajinsko-ruského pomezí jazyk prostřednictvím dialektů a jakéhosi mezijazyka zvaného suržyk dost pozvolna přechází z jednoho do druhého.
GALERIE
Podíl těch, kdo ve sčítání lidu 2001 uvedli ukrajinskou národnost
Oranžová revoluce
Přes tuto mnohovrstevnatost a nejednoznačnost nutily dějiny Ukrajince jednoznačněji si vybrat. Poprvé se spor o směřování na západ či východ vyhrotil při oranžové revoluci roku 2004. Symbolicky ho reprezentovali proruští politici v čele s Viktorem Janukovyčem falšující volby a prozápadní politici v čele s Viktorem Juščenkem stavící na pouličním protestu občanské společnosti.
V obou táborech byly zastoupeny oba národy i jazyky. Regionální vzorec ve volbách, které k oranžové revoluci vedly, byl jasně patrný. Je však nutné si uvědomit, že ve většině oblastí existovala čtvrtinová až třetinová menšina s opačným názorem. O jednotné pozici východu proti jednotnému západu Ukrajiny tak nelze hovořit.
O šest let později byla situace velmi podobná, jen tentokrát těsně převážil kandidát proruských sil Janukovyč.
Výsledky druhého kola prezidentských voleb 2004 (modře Janukovyč, oranžově Juščenko) a 2010 (modře Janukovyč, růžově Tymošenková)
GALERIE
Výsledky druhého kola prezidentských voleb 2004
Tváří v tvář agresi
Daleko dramatičtější okolnosti provázely demonstrace ukončené střelbou, útěkem prezidenta a jmenováním nové vlády zvané euromajdan z přelomu let 2013 a 2014 a následnou ruskou vojenskou agresi, která vyústila v okupaci Krymu a části Donbasu. Sny kremelských jestřábů o tom, že návrat k matičce Rusi přivítá většina obyvatel širokého jihovýchodu země se nenaplnily.
Ve volbách roku 2014 provázených pocitem křivdy ze ztráty Krymu a hrůzou z války zuřící na východě regionální specifika jasně ustoupila. Představitel euromajdanu s tvrdě protiruskou pozicí jasně zvítězil ve všech oblastech, které měla Ukrajina pod svou kontrolou, a to i v té části Doněcké a Luhanské oblasti, kde se volilo.
Výsledky prvního kola prezidentských voleb 2014
Ani nejrusifikovanější Donbas (zkratka slov Doněckij bassejn – Doněcká pánev) netoužil po vládě Vladimira Putina tak, jak si v Moskvě mnozí představovali.
Válka na východě Ukrajiny přinesla ještě jeden ukazatel, který dobře ilustruje vztah tamního obyvatelstva k tomu, který ze států považují za vlast. Před boji podle dat OSN do července 2015 uteklo 2,34 milionu lidí. Z toho 1,41 milionu převážně ruskojazyčných Donbasanů zamířilo na území pod kontrolou euromajdanské vlády v Kyjevě líčené ruskými státními médii jako fašistická rusofobní junta. Zbylých 926 tisíc zvolilo útěk do Ruska.
Donbas byl ostatně vždy specifický a panoval v něm odpor ke Kyjevu i k Moskvě, k jakékoli vládě zvenčí, píše americký historik Hiroaki Kuromiya v knize Freedom And Terror in The Donbas. Upozorňuje, že regionu vládla atmosféra anarchické svobody, která je utečenecká a vyděděnecká spíše než tvůrčí. Svoboda od něčeho spíše než svoboda pro něco. A ukrajinská demokracie přes všechny své nedostatky nabízí takové svobody nesrovnatelně víc, než čím dál autoritářštější Rusko.
Střed sílí
Zatím poslední volby roku 2019 přinesly nový fenomén: Volodymyr Zelenskyj vedl poctivě bilingvní kampaň, zaměřoval se na všechny vrstvy společnosti a sliboval vstřícný přístup k Západu i Rusku. Dokázal v prvním kole získat nejvíc hlasů všude kromě samotných okrajů země.
Výsledky prvního kola prezidentských voleb 2019
I Zelenskyj však musel pod tlakem ruské vojenské i informační agrese a domácího společenského odporu k ní zaujmout dost tvrdě protiputinovskou pozici. A podle průzkumů před dalšími parlamentními i prezidentskými volbami, v nichž jednoznačně vedou prozápadní síly, se zdá, že se Kremlu podařilo po léta rozdělenou Ukrajinu sjednotit.