Děti vědí, kterých zvuků střelby se nemusí bát, říká o Donbase režisérka oceněného dokumentu

U donbaské fronty stále umírají lidé a nikdo neví, kdy něco přiletí. Přesto tam mnozí nedokázali opustit své domy. Chodí na školní besídky svých dětí a snaží se nějak přežít. Jejich realitu zaznamenává režisérka Iryna Cilyk, která za dokument Země je modrá jako pomeranč získala cenu na festivalu Sundance. Pojednává o jedné z tamních rodin, která natáčí film o svém prožívání nejtěžšího období začátku války. Do Prahy ho přivezl Jeden svět.

Iryna Cilyk
Zdroj: ČT24 Autor: Matěj Sviták

Hlavní hrdinka vašeho dokumentu říká, že zůstala v Krasnohorivce, protože někdo musí město znovu postavit. Jaké další motivace mají lidé, kteří stále žijí v blízkosti fronty?

Je to velmi různé. Během cest na Donbas jsem pro sebe tamní obyvatele rozdělila do tří skupin. Jedni koukají na Rusko a chtěli by žít s ním. Ale z různých důvodů zůstali. Druzí jsou proukrajinsky naladění. Velká třetí část čeká, kam se otočí korouhvička.

V Krasnohorivce žilo do války patnáct tisíc lidí. Během prvního roku bojů většina odjela a zůstaly tři tisíce. Z různých důvodů. Opustit svůj dům není tak lehké, jak se může zdát. Mají také třeba staré rodiče a příbuzné. Další důvod je, že je jinde nikdo nečeká.

Na mých hrdinech se mi líbí, že jsou silně připoutáni ke svému městu. Tomu velmi dobře rozumím, nemohu si představit, že bych opustila Kyjev. Myslím, že dokud se člověk nedostane do jejich situace, nemůže pochopit to rozhodování.

Doufám, že mou hrdinku neodsoudí za to, že zůstala s dětmi. Nějak se musela rozhodnout a není si tím jistá. Trápí se tím, ale takový je život a lidé dělají to, co považují za nutné.

Protagonisté vašeho filmu se snaží žít plný život. Je to pro oblast typické?

Nemyslím si. Nejsou totiž příliš podobní dalším, které jsem tam potkala. Proto mě taky tak chytli za srdce.

Lidé ve válečné zóně ale mají něco společného. Smějí se tomu, co nám k smíchu vůbec nepřijde. Tomu, co by lidi mělo spíš lekat. My tam přijíždíme s čerstvou hlavou, jsme jacísi turisté. Je nám jasné, že jsou určitá pravidla, že třeba nesmíme někam chodit, protože tam mohou být miny nebo odstřelovači. A když se jich na to ptám, tak se smějí a berou to na lehkou váhu.

Nebo třeba zvuky. Když tam přijede nováček, tak ho děsí. Skoro každé ráno a večer je slyšet ostřelování. A místní včetně malých dětí umí velmi dobře rozlišit, které zvuky jsou nebezpečné a při kterých se není třeba vůbec znepokojovat.

Zpočátku mě fascinovalo vidět děti, které se dívají na animáky a ignorují zvuky střelby venku. Když však přijíždíte znovu a znovu, tak si taky zvyknete. Na jednu stranu si na tohle přece zvykat nejde. Na druhou nejde celý život pozastavit. Není jasné, kdy válka skončí. A lidé mají děti, ty chodí do školy, mají besídky a tak.

Právě o tom spojení nespojitelného jsem chtěla vyprávět. O těch paralelních realitách na jednom místě, které společně vypadají divoce.

Kde jsou muži

Jak se lidé vyrovnávají s nedostatkem? Zachytila jste třeba své hrdiny, jak natáčejí scénu, v níž žena prosí vojáky o léky. Je tohle u fronty běžné?

Rekonstruovali pro svůj film to, co se stalo jim. V prvních dvou letech války byli ve velmi těžké situaci. Několik měsíců spali každou noc ve sklepě, neměli elektřinu, museli složitě získávat vodu a potraviny. Jednou malý syn těžce onemocněl. Neměli peníze ani léky a máma obíhala vojáky jako v té scéně.

Teď už je to daleko klidnější. Lidé žijí víceméně obyčejně. Bezpečí je tam ale stejně taková loterie. Nikdo neví, odkud co přiletí a co se může stát. V mém filmu je třeba scéna, kdy sousední dům zasáhne minomet. Natočili ji kolegové první noc, kdy tam přijeli.

V těch chvílích vám dojde, že tam sice už není tak nebezpečno jako dřív, ale stejně nikdo neví, co bude zítra. Před dvěma lety jedné noci rozbombardovali nemocnici a školu. Válka pokračuje.

„U nás v zemi vychovávají děti jen mámy a ne tátové,“ říká ve filmu jedna z obyvatelek. Chybějícího mužského elementu v rodině si všímá i slovenský autor knihy Donbas Tomáš Forró. Vnímáte to jako téma? Jak ovlivňuje atmosféru v oblasti?

To je poselství té hrdinky, ne moje. Já na to mám jiný pohled. Kolem sebe vidím, že se muži začali chovat novým způsobem, jako dobří tátové. V naší generaci vidím spoustu skvělých tátů, na rozdíl od mého dětství. U všech mých kamarádů to byly mámy, kdo se o všechno staral. A tátové byli zničení přestavbou a devadesátými lety.

Můj film ukazuje ženskou sílu, ale to je proto, že ta rodina je taková. Nechtěla jsem se na to soustředit. Prostě tam je máma sama, její sestra je sama a jejich máma je také sama, protože otec umřel.

Z celé Krasnohorivky jsem měla pocit, že je to město žen a dětí. Mužský element je tam zastoupen pouze vojáky a ti žijí v jakémsi paralelním světě. S lidmi se skoro neznají. Jsou tam vedle sebe, ale málokdy se dostanou do běžného lidského kontaktu.

Nevím, kde jsou mužové všech těch žen. Možná bojují, možná někde zmizeli.

Armáda

Točila jste i o lidech, kteří se přímo účastní bojů. Co pohání nejčastěji je?

To, co se děje posledních šest let s Ukrajinou, v nás všech změnilo mnohé. Všichni vnímají život jako rozdělený na před a po. Významně posílila aktivní občanská společnost, dobrovolnictví.

Uvědomuji si ale, že v mé společenské bublině jsou hlavně aktivní lidé, kteří se snaží něco změnit. Za jejími hranicemi je většina lidí válkou unavená a vadí jim. Jistěže nám vadí všem. Ale nemáme na výběr.

Já sama jsem posledních šest let dělala všechno nějak spojené s tímto tématem. Nedaří se mi přepnout, protože se to děje tady a teď a nejde na to nereagovat. Hodně jsem jezdila na Donbas, který jsem pro sebe objevila. Předtím jsem tam nikdy nebyla.

Můj muž je spisovatel a v ukrajinské armádě strávil rok a půl od roku 2015. Byl i v první linii. Otázku, jestli má do války jít, si vůbec nekladl. Bylo samozřejmé, že půjde. Říká, že do toho šel v růžových brýlích.

Co říkal o zkušenosti s armádou?

Popsal to v knize Bod nula, která letos vyjde i česky. Nese si pořád postsovětské dědictví. V mnohém se samozřejmě změnila. Zpočátku byli všichni nazí a bosí, ve všem byl zoufalý nepořádek. Za těch šest let se strašně moc změnilo, ale problémů je ještě hodně. Armáda je obrovský kolos, který nejde předělat rychle.

Celkově se mi zdá, že s sebou táhneme postkoloniální dědictví. Prošlo už mnoho let, žijeme sami už léta jako nezávislá Ukrajina, ale dost se toho pořád nepovedlo vybudovat tak, jak by to bylo potřeba.

Země je rozkývaná. Vždycky jsme byli na křižovatce různých vlivů z různých stran. Dosud se nedaří vybudovat harmonickou společnost.

Dostala jste se i na okupovaná území?

Ne. I kdybych chtěla, tak tam nemůžu. Jsou lidé, kteří tam v žádném případě nemohou. Ti aktivní, kteří jasně ukazují svoji pozici. Kdybych tam jela, tak mě nejspíš zatknou, jako se to takovým lidem obyčejně stává.

A ani se mi tam moc nechce. Samozřejmě je důležité vidět věci vlastníma očima. Dokumentaristé mají tuto touhu obecně, ale nemohu si to dovolit.

Nový prezident

Loni vystřídal prezidenta Petra Porošenka zastávajícího tvrdou pozici Volodymyr Zelenskyj slibující vstřícnější přístup a větší ohledy na obyvatele. Poměry se stejně změnily i v parlamentu. Projevilo se to nějak na životě lidí u fronty?

Já to rozhodně nemohu hodnotit objektivně. Od začátku jsem v opozici vůči novému prezidentovi. Velmi se mi nelíbí tahle nová volba. Ne že bych byla bezvýhradnou příznivkyní Porošenka, mám k jeho politice řadu výhrad, ale líbilo se mi, kam nasměroval naši zemi. Zdálo se mi, že v zásadě jdeme správnou cestou.

Posílila třeba armáda. V kulturní sféře, která je mi blízká, se událo mnohé. Film roztáhl křídla, literatura, nové festivaly, nové instituce… po výměně moci na mě padá pesimismus.

Každý den umírají lidé. Dnes (10. března) ráno zemřeli dva. Přitom prezident přijal takovou podivnou pozici, že to je zamrzlý konflikt. Ale válka pokračuje, o žádném míru nemůže být řeč.

Co se změnilo v kultuře?

Státní podpora kinematografie posledních pěti let začala přinášet ovoce. Natočilo se hodně silných filmů, které se dostávají na nejprestižnější festivaly. Získávají ocenění, lidé chodí víc do kin. Ukrajinský film se skutečně obrodil.

A teď se změnil prezident a začal nepořádek. Všechna státní podpora filmu je v jakémsi zmraženém režimu. Zařízli mnoho projektů, které vyhrály v konkurzu. Všichni jsou zmatení, nikdo neví, co bude dál.

Státní fond kinematografie nemá šéfa. Byla na něj soutěž, jeden člověk došel čestně do finále a pak ho prostě vyhodili. Vybrali nějakou naprosto neznámou postavu, která nikdy nepracovala v oboru. Teď se chopila funkce a nikdo neví, co čekat.

Jistěže všechno najednou neskončí. Ale pokud stálá podpora zmizí, začne se to pomalu rozpadat. A k tomu teď všechno směřuje.

Informační válka

Jak lidé u fronty získávají informace o válce?

Zdá se mi, že místní jsou tak blízko epicentru dění, že nemohou být objektivní. Jedna žena mi vysvětlovala, že když sedí ve sklepě, tak neví, kdo na koho střílí.

Další věc je informační blokáda. Hrdinové mého filmu v Krasnohorivce nemají dosud ukrajinskou televizi. Je to území Ukrajiny a v televizi běží jen ruské kanály. Tak se vůbec nedívají. Je to pro ně způsob vnitřní emigrace. Koukají jen na stažené filmy a zprávy sledují na internetu.

Je to hrozné. Zdaleka ne všichni lidé u fronty jsou připravení hledat různé zdroje. Často proto vidím silně pokřivené vnímání situace. Ani já jistě nemám objektivní pohled.

Zdá se mi, že informační válka je v současném světě nejdůležitější. A myslím, že ji s Ruskem prohráváme. Vídám mnoho obyčejných lidí na Donbasu, které oklamali. Mnozí to sami říkají. Jezdí na okupovaná území třeba za příbuznými a vyprávějí, kolik je tam rozčarovaných lidí. Slibovali jim mnoho.

Na začátku války všechno vypadalo černobíle a čím dál víc se vyjevují odstíny šedi. I když některé otázky pro mě zůstaly černobílé. Nepochybuju o tom, kdo je nepřítel. Jsem si jistá, že pokud by Rusko neposkytovalo svoje síly, peníze a lidi, válka by byla dávno skončila a místní by se lidsky dohodli. O tom, že Rusko je nepřítel, vůbec nepochybuji. Stejně jako o tom, že nejvíc trpí obyčejní lidé.

Mnozí místní šli sami k „referendům“ (o nezávislosti takzvané doněcké a luhanské republiky – poznámka redakce), hlasovali a pak toho litovali. Potkala jsem spoustu lidí, kteří o tom otevřeně mluví. Do značné míry si místní válku přivodili vlastníma rukama. A to je hrozné hlavně proto, že nikdo neví, jak s tím dál nakládat.

Říkala jste, že za nepřítele považujete Rusko. Máte tím na mysli celou zemi nebo režim Vladimira Putina? Je to pro vás rozdíl?

Jasně, formulace jsou v současnosti velmi důležité. Mluvím samozřejmě o putinském Rusku. Ale jestli mám mluvit úplně otevřeně, odřízla jsem se od všeho spojeného s Ruskem. Stalo se to pro mě cizí.

Nebudu se vyhýbat člověkovi, protože je Rus. Potkávám se s mnohými Rusy, kteří používají stejné metody jako já v boji proti putinskému režimu. Ale musím se přiznat, že v posledních šesti letech jsem se úplně přestala zajímat o ruskou kulturní scénu. Zpřetrhala jsem všechny nitky a ukázalo se, že jsem je k ničemu nepotřebovala. Je to asi nějaká sebeobrana.

Dřív jsme byli velmi silně propojení včetně kultury. V poslední době je mi daleko příjemněji a samozřejměji s evropskými kolegy, se západním světem. Je mi to bližší. Najednou je mi úplně jedno, co si o nás Rusové myslí. Nevidím už nic, co bychom měli společného.

Dialog je důležitý, ale konkrétně já na něj asi ještě nejsem připravená. Neúčastním se s tímto filmem třeba žádných ruských festivalů. Nevím, jestli jsem se rozhodla dobře. Je mi jasné, že i filmy jsou součástí informační války a chápu, že návštěvníci těchto festivalů mohou naslouchat. Ale dokud se válčí, nejsem připravená na žádné kontakty, ani kulturní.

Účastnila jste se Euromajdanu v Kyjevě. Jaké vaše tehdejší očekávání se splnilo a jaké naopak ne?

Nemyslím si, že jsem očekávala něco konkrétního. Když se to dělo, nešlo se toho neúčastnit. I tehdy i teď to považuji za obrovsky významné.

Zároveň to byla velmi traumatizující zkušenost. Obzvlášť ty tři dny, když se střílelo do lidí. Nic podobného jsem si nikdy nedokázala představit. Když pak začala válka, tak jsme si na to postupně zvykli, což je hrozná lidská vlastnost. Ale tehdy jsme nebyli ani náhodou připravení na skutečné oběti v centru svého města.

Toho 18., 19. a 20. února 2014, když se střílelo, jsem pracovala jako dobrovolnice v nemocnici, kam přiváželi velké množství raněných. Poprvé v životě jsem na vlastní oči viděla bojová zranění, zmatené chirurgy, kteří se s takovým typem ran nikdy nesetkali.

Majdan je asi nejsilnější událost mého života ve špatném i dobrém smyslu. Takovou pospolitost lidí jsem nikdy neviděla. Dosud mám problémy to objektivně ocenit. Všimla jsem si ve svém okolí, že máme pořád problémy o tom mluvit a psát. Pár filmů a knih o tom vzniklo, ale zároveň mám pocit, že pohled s odstupem na to, co se tehdy stalo, zatím neexistuje.

A jestli jsem z něčeho rozčarovaná? Nejvíc mě zasáhl poslední rok. Nehledě na válku a všechno strašné, co se s Ukrajinou dělo, jsem měla pocit, že se hýbeme správným směrem k evropským demokratickým hodnotám, k silné Ukrajině se silnou armádou a silnými pravidly hry. Současný vývoj rozčaroval mnoho lidí, hlavně v kulturní sféře. Máme pocit, že k moci se dostaly ne přímo proruské síly, ale slabý prezident. Není připraven vést nás správným směrem. A ta proruská síla za ním je cítit.