Obyvatelka Norimberku se po skoro osmdesáti letech dopisem omluvila muži, který přišel za druhé světové války o dům. Z archivů totiž zjistila, že její rodina získala vilu po Židech, kteří před nacisty v roce 1939 utekli do Spojených států. Právě tam původní majitele našla a zkontaktovala.
Nacisté jim za války vzali dům. Vnučka nových majitelů se po 80 letech židovské rodině omluvila
Horizont ČT24: Němka se po 80 letech omluvila židovské rodině za ztrátu domu (zdroj: ČT24)
„Když jsem začal číst, vyhrkly mi slzy do očí, protože to byl velmi osobní dopis,“ říká dvaadevadesátiletý židovský uprchlík z nacistického Německa Peter Hirschmann.
Na třech stranách ručně psaného textu mu Doris Schott-Neuseová vysvětluje, jakým způsobem její předci dům se zahradou před druhou světovou válkou získali. Doma jí tvrdili, že budova v dobré čtvrti dřív patřila židovské rodině, které prarodiče pomohli utéct ze země. Až teď šestačtyřicetiletá žena zjistila, že všechno bylo jinak, popisuje redaktor ČT Jakub Nettl.
„Účelem dopisu bylo omluvit se za to, co se nám stalo. Přesněji za to, že její rodina využila výdobytků nacistického režimu. Dům nám sebrali a dali jejímu dědečkovi. Ať už za něj zaplatil, nebo ne,“ říká Hirschmann, který nyní žije v New Jersey.
Dopis od Doris Schott-Neuseové
Doris se v dopise stydí za to, co Němci Židům, a Hirschmannovým zvlášť, udělali. Žádá ho o odpuštění za utrpení, jaké si sama ani nedokáže představit. Do obálky přiložila tehdejší Peterovy rodinné fotografie. „Minulost se nedá jen tak přejít, nesou si ji s sebou i další generace. Proto pro mě bylo důležité napsat,“ říká Doris Schott-Neuseová.
V Peterovi tím oživila už skoro vymizelé vzpomínky na život na severovýchodním předměstí Norimberka. Na dobu, kdy si jeho otec Julius jako úspěšný podnikatel mohl patrovou vilu pořídit. Na to, jak se sourozenci pěstovali květiny, ovoce a zeleninu.
I na druhou polovinu třicátých let, kdy začaly v Německu platit protižidovské zákony, které jim zakazovaly mimo jiné chodit do kina nebo bazénu. Rodiče jim proto pořídili na zahradu aspoň postřikovače. „Na tehdejší dobu to byl jeden z nejhezčích domů v okolí,“ vzpomíná Hirschmann.
Peter Hirschmann nad fotkami z dětství
Na rozdíl od něj má autorka dopisu na vilu jen mlhavé vzpomínky. Nikdy v ní totiž trvale nežila. Vybavuje si hledání velikonočních vajec a černobílou televizi. Po smrti prarodičů budovu zdědila její teta. Prodala ji, když Doris bylo pět. „Celou dobu se mi hlavou honila otázka, jak moje rodina k tak úžasnému domu s velkou zahradou přišla. Prostě jsem to chtěla zjistit,“ říká.
Pečlivě prošla záznamy na katastru. Našla důkazy, jak nacisté Hirschmannovým úředně dům zabavili. Její dědeček Willi Muhr v záznamech jako vlastník figuruje od roku 1941. Doris předpokládá, že musel mít blízké vazby na nejvyšší nacistické kruhy. „Cítila jsem velkou potřebu se omluvit za to, co se tady stalo,“ uvedla Doris Schott-Neuseová.
Dopisují si pravidelně
Peter Hirschmann se do Evropy vrátil ještě během války – už jako příslušník americké armády. Po bitvě v Ardenách upadl do německého zajetí. Přežil jen díky tomu, že se nepřišlo na jeho židovský původ. Jeho rodina získala v roce 1946 odškodné, ale jen desetinu hodnoty domu.
Omluvu přesto okamžitě přijal. „Dal jsem jí nějaké rady do budoucna. Hlavně aby se necítila pronásledovaná minulostí,“ říká Hirschmann. Od prvního červnového dopisu si Peter s Doris píší pravidelně. Osobní setkání ale zatím neplánují. Na to jsou možná vzpomínky a pocity viny pořád ještě příliš živé, dodává Nettl.