Tamatave- RN5, tedy národní silnice číslo 5, silnicí v našem evropském slova smyslu vlastně ani není, na valné většině trasy jí k tomu chybí nejen asfaltový povrch, ale třeba také mosty přes řeky a mořské zálivy. Pro řadu obyvatel Madagaskaru je tak RN5 noční můrou, zatímco průvodce Lonely planet ji řadí mezi 10 nejlepších zážitků na Madagaskaru. Což podle mě svědčí o tom, že autoři průvodce mají značný smysl pro ironii; cesta po RN5 je totiž zážitkem sice neuvěřitelně silným, místy ale také dost náročným a nepohodlným. Krása okolní krajiny vám to ovšem vynahradí a navíc, kde jinde se vám stane, že mořskou zátoku přejíždíte na bambusovém voru nejen vy sami, ale i vaše auto. Na RN5 totiž víc než kde jinde platí, že i cesta může být cíl….
RN5, cestou necestou za krásami Madagaskaru
RN5 přitom není žádnou lokální silničkou, naopak alespoň prozatím je to hlavní dopravní tepna madagaskarského severovýchodu. Proto se tu také Francouzi, jejichž kolonií Madagaskar dříve byl, snažili vybudovat hlavní silnici. Nedošlo ale nejen na pevný povrch a většinu mostů, drobným zádrhelem je také to, že silnice končí doslova uprostřed ničeho a ve městě Maroansetra plynule přechází v cestičku schůdnou pouze pro pěší, vedoucí přímo do pralesa. Plány na dostavbu, která by propojila obloukem celý sever ostrova, sice existují, ale vzhledem k tomu, že Malgaši momentálně příliš nezvládají údržbu silnic už existujících, je to spíše pohádka pro vzdálenou budoucnost.
A tak tu stále zůstává RN5, nejhorší silnice na Madagaskaru nebo nejlepší autokros na světě.Výmoly jsou často tak hluboké, že by se do nich hravě schoval člověk. Jediným dopravním prostředkem, který je cestu schopný zdolat, je tak džíp s pohonem na všechna čtyři kola. A tak je místní hromadná doprava dopravou opravdu hromadnou, cestuje se totiž na korbičce auta, kde sedačky nahrazují pytle přepravovaného materiálu a do prostoru ne většího než běžné osobní auto patří podle místních „norem“ alespoň 12 lidí, bez ohledu na to, že Evropané jsou o pořádný kus větší než Malgaši. S místními tak máte možnost se seznámit opravdu zblízka. Ti jsou přitom na tento způsob cestování zvyklí, omezený prostor jim očividně nevadí, stejně jako jsou ochotní se auta přidržovat zvenku za jakýkoli vhodný výstupek.
GALERIE
RN5
Cesta probíhá spíše pozvolna, minimální doba pro zdolání zhruba tří set kilometrů z přístavu Tamatave k pralesnímu poloostrovu Cap Est jsou dva dny, nám tato trasa trvala dny tři a za horšího počasí může zabrat klidně týden. Důvod k zastavení se přitom vždycky najde. Před nejnáročnějšími úseky je třeba vysadit cestující, lehčí auto pak díru nebo blátivý kopec snáz zdolá a rozlámaní a výfukovými plny přiotrávení cestující procházku také ocení, obzvlášť pokud vede po krásném pobřeží. Staví se ale i na jídlo, na přenocování, když přijde tma, nebo pokud je potřeba poopravit auto. A to je vzhledem ke stáří vozů a náročnosti silnice téměř kdykoliv. Malgaši jsou ale naštěstí nesmírně schopní mechanici a za pomoci velkého a malého kladiva, klíče a šroubováku jsou schopní vyměnit snad i celý motor.
GALERIE
RN5
Nejčastější a také nejzajímavější zdržení ale tvořily chybějící mosty, nahrazené přívozy všeho druhu. Jelikož je RN5 silnicí pobřežní, kromě řek musí často překonávat i mořské zálivy. Část cesty tak probíhala krátkými přesuny od přívozu k přívozu, následovalo delší či kratší čekání na písečné pláži, více či méně dramatický převoz auta i pasažérů a za chvilku znovu to samé. Na většině míst přitom přívoz tvoří velké motorové plošiny, a zádrhelem tak bylo spíš čekání, než se přívoz naplní, případně nedostatek paliva, jenž ale vyřešili řidiči přepravovaných aut, kteří se buďto podělili o své zásoby, nebo spolu s cestujícími za pomoci provazu celý přívoz ručně přetáhli.
To pravé dobrodružství ale začalo tam, kde auta přes zátoku dopravoval vor vyrobený z bambusových tyčí, který vypadal, že sotva uveze polovinu cestujících, rozhodně ale ne plně naložený džíp. Naštěstí bambus plave opravdu dobře a navíc zátoky nejsou příliš hluboké, takže kam nedopluje vor, tam si auto cestu probrodí samo. A tak se nám všechny nástrahy RN5 podařilo šťastně překonat a cesta kolem Madagaskaru mohla pokračovat…
RN5 (zdroj: ČT24)
Doprava na Madagaskaru se řídí dvěma základními hesly: nikam nespěchat a dostat do dopravního prostředku co nejvíc cestujících. V praxi to vypadá tak, že se už během dopoledne na autobusové zastávce/ nádraží / před stánkem dopravní společnosti nebo prostě tam, odkud autobusy běžně odjíždí, začnou srocovat lidé. Ať je doba odjezdu udaná jakákoli, větší aktivitu můžete očekávat až během odpoledne, kdy skupinka lidí většinou značně převyšuje počet míst v autě. V tuto chvíli začíná několikahodinové divadlo, během kterého řidič a jeho pomocníci jednak shání další cestující a jednak pečlivě upevňuje, přidává a několikrát přivazuje náklad, který podle madagaskarského způsobu zásadně cestuje na střeše dopravního prostředku. Tím přitom na lepších cestách bývá něco mezi dodávkou upravenou pro cestující a minibusem, na cestách horších pak džíp, na němž však pro cestující slouží nejen kabina, ale také nákladový prostor. S přicházejícím večerem, když už skupinka cestujících připadá očím Evropana úměrná zhruba pro dva vozy a na střeše je dokonale přivázán stejně nadrozměrný balík nákladu, se může vyrazit.
Pro náklad přitom platí třetí důležité pravidlo: převážet lze cokoli. A tak není nijak výjimečné, když je na střeše auta přivázaná kompletní výbava kuchyně včetně stolu a židlí a zároveň také motocykl. Převážení ovoce je zcela běžné, včetně volně přivázaných trsů banánů. Stejně tak je normální, že si některý z cestujících u cesty koupí pytel dřevěného uhlí - přiváže se přece na střechu. Samostatnou kapitolou pak je převoz slepic – ty jsou pro Malgaše komoditou naprosto zásadní, a tak je vozí s sebou téměř všude – jedné slepici stačí svázat nohy a uchopit ji jako kabelku, pro převoz většího množství drůbeže mají ale Malgaši speciální přenosné kurníky - pletené tašky s velkými oky, které stačí přivázat na střechu auta nebo na nosič kola a slepice mohou cestovat kamkoli.
GALERIE
RN5