„Náš pes štěkal a škrábal na dveře každou noc. Dělal to celé dny, tak jsem si sedl k němu, abych zjistil proč. Když začal znovu štěkat, vyfotil jsem s bleskem zadní dveře. Buďte venku velmi opatrní, protože tohle nevypadá normálně,“ tak začíná vlákno příspěvků na síti X.com uživatele Archesuchus, které doposud vidělo přes 40 milionů lidí. I když po přečtení dalších pár příspěvků je jasné, že se jedná o smyšlený příběh opravdu zručného modeláře, prvotní reakce přiměly autora se k fikci přiznat. Podobné příběhy baví a děsí internet prakticky od jeho vzniku. Množství z nich inspirovalo filmy i knihy, některé povídky zakořenily ve společnosti jako možná pravda.
Od Blair Witch po dinosaury v Chicagu. Strašidelné příběhy se od táboráků přesunuly na internet
Před několika dny se na sociální síti X.com objevila fotografie podivného tvora s hrůzostrašným popiskem. Obrázek se začal šířit napříč sítěmi a lidé se v reakcích pod příspěvkem předháněli v tipech, co by to mohlo být za zvíře. Zatímco se náhodní uživatelé děsili, lidé znalí autora a komunity si užívali příběh, který právě stvořitel bestie přikrmoval ve vlákně.
Ke svému vyprávění používal zručný modelář na internetu známý jako Archesuchus nejen makety zvířete, ale i šikovný storytelling doplněný mnohem jednoduššími rekvizitami. V jednom z prvních příspěvků ve vlákně byla i fiktivní kresba dítěte ze sousedství, která podle popisku měla čtenáře přesvědčit, že záhadného živočicha vidělo dítě také.
Vypravěč též přidával kusá videa a jiná média, na kterých zachycoval projevy tvorů, kteří podle příběhu žili poblíže jeho domu na předměstí Chicaga. Šlo například o zvuky, které se nesly nocí, nebo rozházené peří na prahu jeho dveří.
Příběh se postupem času stal virálním. A byla otázka času, kdy se v komentářích začali objevovat první popírači. „Na jednu stranu je to první médium, které úspěšně zasadilo realisticky vypadajícího dinosaura (narážka na opeření – pozn. red.) do hororového příběhu. Na druhou stranu se najdou idioti, kteří si myslí, že je to skutečné,“ napsal na adresu příspěvku uživatel X.com DoDaDew. A reakcí přibývalo. Jak těch podporujících, tak těch spekulujících.
„Na sociálních sítích obecně, tedy mimo specificky zaměřené komunity, skutečně existuje jisté implicitní očekávání, že obsah příspěvku bude pravdivý, respektive že se nejedná o literární fikci. Když příspěvek čteme, nepředpokládáme, že čteme román ani povídku, ale něčí zážitek, myšlenku, názor. Toho hororové i jiné fiktivní příspěvky pochopitelně mohou využívat, protože text v obou případech čteme úplně jinak, a dosáhnout tak většího účinku,“ zdůvodňuje některé reakce pod podobnými příspěvky Jakub Sedláček, který se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK) věnuje studiu nových médií a působí také v Národním institutu SYRI.
Autor uvedených příspěvků Archesuchus později nápor přispěvatelů, kteří jeho příběh v komentářích buď vyvraceli, nebo mu až příliš věřili, nevydržel a k podle jeho slov očividné fikci se přiznal. V příběhu však dále pokračoval.
Začalo to e-maily
Na začátku hororu na internetu byly podle youtubera Lukáše „Medojeda“ Jakeše, zabývajícího se mimo jiné různými druhy příběhů a vyprávění, hromadné e-maily. Ty v té době detailně popisovaly, co se adresátovi stane, pokud jej nepřepošle dalším třem uživatelům. Internet byl tehdy ještě v plenkách, ale děsivé příběhy si jej našly téměř okamžitě. Tehdy se samozřejmě jednalo o spam, nevyžádanou poštu, i tak ale spousta lidí raději zprávy posílala dál. A jak se internet vyvíjel, nezůstával ani horor pozadu.
„Tehdy (rok 1999 – pozn. red.) vyšla Záhada Blair Witch, která měla webovou stránku s extra fotkami z místa činu a dalšími falešnými materiály. Ty měly všechny přesvědčit, že film je vlastně záznam skutečných událostí. Zhruba ve stejné době začaly vznikat i první creepypasty, což je vlastně taková internetová verze strašidelných historek k táboráku,“ popisuje začátky děsivých příběhů na síti Lukáš Jakeš.
Stránka o projektu Blair Witch s falešnými důkazy o fiktivním příběhu
Podle něj se pak podobné příběhy šířily především přes sociální sítě jako Reddit, kde si sub-žánr upevnil fanouškovskou základnu až do současnosti, web Creepypasta Wiki, což je stránka vytvořená a spravovaná komunitou, až k vyprávění na masovějším YouTube.
Fikce na internetu v době častých dezinformací
Podle Jakuba Sedláčka z FF UK a Národního institutu SYRI může problém s fikcí, která se tváří jako pravda, nastat v momentě, kdy je příběh blízko realitě a operuje se skutečnými reáliemi či osobami. Tam vidí vyšší riziko než u děsivých historek.
„Pokud se chceme bavit o dezinformacích, mohou ve světě fikce určitě být nebezpečnější i třeba takové satirické účty parodující politiky, které typicky používají skutečné jméno politika, jeho skutečnou fotku a lehce pozměněné uživatelské jméno, na první pohled podobné účtu oficiálnímu,“ dodává Sedláček.
Oba typy fiktivních příspěvků mohou profitovat z faktu, že je v prvních minutách většina uživatelů považuje za pravdivé. Jak Jakeš, tak i Sedláček se shodují, že to ale v případě hororových povídaček je mnohem menší problém než například s politickými dezinformacemi.
„Pokud bude příspěvek přitahovat pozornost a lidé ho budou číst a interagovat s ním, algoritmus ho ukáže dalším, tak viralita na sítích samozřejmě funguje. Šokující fikce pozornost nejspíš přitáhne lépe než nudná realita, a spíš nám ji tedy algoritmus ukáže. Důležité je zapojit kritické myšlení a nějakou základní mediální gramotnost,“ vysvětluje Sedláček.
Od zdání reality a úmyslu poškodit by mohla, podle Sedláčka, pomoci dobrá vůle autora: „Pokud se tedy příběh cíleně pohybuje v mezích možného, bylo by fér aplikovat podobná pravidla, jako například pro reklamní spolupráce influencerů se značkami a fikci přiznat alespoň hashtagem. Nevím ale o tom, že by to podmínky užívání některé ze služeb vyžadovaly, a nedovedu si představit, kdo a jak by nad něčím takovým dohlížel. Jelikož zde nejde o reklamu, a tedy peníze, dozajista k tomu nebudou žádné stanovisko zaujímat ani dohledem nad ní pověřené orgány. Pokud se daný účet potom fikci věnuje pravidelně, bylo by fajn, kdyby na takovou skutečnost upozornil v biu nebo jiném popisku profilu. Ale těžko ho (autora – pozn. red.) k tomu někdo donutí, pokud sám nebude chtít.“
Na sítích je možné ověřit, jak bude publikum reagovat
Na začátku tisíciletí měly městské legendy a děsivé příběhy z webu povětšinou literární podobu, protože možnosti nahrávání multimediálního obsahu na internet v té době byly omezené, myslí si youtuber Jakeš. Že by ale nyní díky možnosti přidávat k vyprávění i například fotografie a videa mohly psanému slovu konkurovat, nepředpokládá. Spíše by jej mohla doplňovat.
„Na některých knihách můžete vidět nálepky Znáte z Tik Toku a podobně. Hra Alien: Isolation zase vytvořila účet na X.com pro fiktivní postavu Mika Tanaku, pasažéra lodi, kterou ve hře napadl vetřelec. Nedávno jsem také v jedné knize viděl QR kódy, které vedly k písničkám, co poslouchaly postavy. Tyhle věci se podle mě spíš doplňují, než že by jedna mohla druhou úplně nahradit,“ připomíná již existující kooperaci různých médií Jakeš.
„Internetové platformy jsou dnes suverénně nejvhodnější místo pro sdílení jakéhokoli obsahu, od kterého si slibujeme dosah. I kdybych byl autor hororového románu, nepochybně bych se snažil pozornost k němu přitáhnout přes zajímavý obsah na sítích. Obecně se lépe hodí platformy s veřejnými profily, kde není šíření limitováno na úzký okruh přátel. Záleží pochopitelně i na formě zpracování příběhu – textu se bude dařit na Twitteru, obrázkům na Instagramu, kratšímu videu na TikToku, v Instagram Reels, případně YouTube Shorts a delší video si nejlépe povede na YouTube. Pokud vím, má horor určitou tradici ve všech zmíněných podobách,“ dodává sociolog a expert na nová média Jakub Sedláček.
Zpracování příběhů na sociálních sítích přináší autorovi i jiné možnosti než jen propagaci. Youtuber Jakeš tvrdí, že na nich lze též efektivně vyzkoušet, jak bude publikum na vyprávění a další obsah reagovat. Tento postup aplikují například tvůrci komiksů, mangy či anime.
„Dodnes slýchám o tom, že se něco podobného stalo.“
Podle youtubera „Medojeda“ Jakeše přicházejí lidé do styku s výše uvedenými příběhy především v dětském věku. A díky přesvědčivým materiálům, které některé příběhy obsahují, mohou takové obecenstvo zmást.
„Speciálně slavný Ruský spánkový experiment (creepypasta, tedy fiktivní příběh, o nepovedeném vědeckém pokusu, kdy ruští vědci koncem 40. let měli udržovat pět lidí v bdělém stavu po dobu patnácti dnů. Pokus se podle povídky šíleně zvrhl.) zmátl hodně lidí, a dodnes slýchám o tom, že se něco podobného stalo. Tady, mám pocit, nešlo o záměr tvůrců, ale spíš o práci různých internetových uživatelů, kteří sdíleli kousky téhle creepypasty jako záznam historických událostí. Velice autenticky také působí krátký film na YouTube,“ vzpomíná „Medojed“ Jakeš na fenomén z počátku milénia.
Video z YouTube, které fikci o údajném ruském spánkovém experimentu popisuje, jako by šlo o skutečnou událost.
Ti „zasvěcení“, tedy komunity, které podobný obsah na sítích vyhledávají, si právě prožitek přesahující do reality velmi užívají. „Když jste u vzniku podobného internetového fenoménu, tak máte nejen vzpomínky na příběh, který jste četli, ale i na události, které se děly kolem. Nejste jenom konzument, ale vlastně se aktivně podílíte na celém dění tím, že příběh sdílíte, teoretizujete s komunitou, kam to celé bude směřovat. Díky tomu, jak blízko máte k autorovi příspěvku na sociální síti, je výrazně pravděpodobnější, že ovlivníte, kam se příběh bude dál odvíjet,“ dodává youtuber.
