Film lesů, vod a strání. Taky sedláků, myslivců a radikálních vegetariánek. Zvířátek živých, mrtvých a digitálních. Cesta dovedla režiséra Tomáše Vorla před dvanácti lety z města do vesnice a odtud nyní pokračuje do lesa.
Cesta do lesa: Kdo se bojí, nesmí na houby
Cesta z města (2000) skončila nejednoznačně. Závěrečná scéna mohla být jen fantazie (dojem skeptického diváka) stejně dobře jako happy end (dojem romantického diváka). Pokračování definitivně potvrdilo, že správně je za bé. Honza Marák (Tomáš Hanák), uhoněný zaměstnanec softwarové společnosti, přeprogramoval raději svůj život: Odstěhoval se na vesnici za přírodní dívkou Markétou (Bára Schlesinger) a i se svými dvěma dětmi Sayenem (Vojtěch Vovesný) a Anynou (Anna Linhartová) žíjí daleko od kravaťáků, počítačů a mobilních telefonů. Potud idyla.
Komerčním světem nedotčená Markéta je bylinkářkou a léčitelkou, příležitostnou organizátorkou houbičkových seancí. Malý Sayen si sice občas posteskne, že by raději než do ohně koukal večer na televizi, ovšem čtrnáctiletá Anyna se v přístupu k přírodě a okolnímu světu pomamila. Její výchova probíhá spíš samospádem, nikdo jí nenutí jíst nebo chodit do školy, pokud nechce, ani jí nezakazuje, aby se v noci netoulala po lese.
GALERIE
Cesta do lesa / Anna Linhartová zdroj: Aerofilms
V radikálnosti svého mládí se divoženka Anyna pokouší zachránit přírodu před jejími ničiteli - vlastním tělem brání stromy před kácením, houby před rozšmelcováním pod koly traktoru a ohnivě vysvětluje mladému adjunktovi Ludvovi (Tomáš Vorel jr.), že střílení škodné, neřkuli guláš z ní, není opravdu dobrá věc.
Ludva a Anyna jsou vlastně hlavními hrdiny Cesty do lesa. Oba dva les zastupují, i když každý trochu jiným způsobem - Anyna by nejraději nechala všechno žít a růst bez nejmenšího zásahu, i myslivec Ludva přírodu miluje (jinak by těžko bydlel v hájence bez vody a elektřiny), ale chránit holt znamená i zasáhnout.
Reportáž Petra Meškána (zdroj: ČT24)
Byla-li Cesta z města konfliktem mezi městem a vesnicí, je její pokračování konfliktem mezi vesnicí a lesem, přesněji přírodou a lidskými zásahy do ní - ať už lesnickými, nebo zemědělskými. Vorel tento střet ztvárnil lyricky a ještě více obrazově (paradoxně většina zvířat vznikla digitálně, protože zachytit ty skutečné bylo tuze pracné, ne-li nemožné) než v Cestě z města. Tu divák Cesty do lesa znát nemusí, ale zná-li ji, několik propojení vystopuje.
Opuštění městského shonu není idylou bez výhrad, ukazuje se. Vesnice je komunita, v níž žijí různí lidé s různými názory jako kdekoli jinde, a má-li být člověk součástí společenství, nesmí příliš vybočovat, nebo aspoň ne způsobem, který by ostatní iritoval. Jakkoli si Markéta nemyslí, že lysohlávkový večírek je proti přírodě, nemění to nic na tom, že ji policie může podezřívat z distribuce drog. Honza Marák oproti své ženě z romantického naivismu života v přírodě vystřízlivěl o něco více. Pracuje tam, kde se práce namane - pomůže v lese nebo něco vyspraví ve vesnici, a když mu někdo zavře kohoutek, protože má se způsobem života jeho rodiny problém, je to malér.
GALERIE
Cesta do lesa / Bolek Polívka, Eva Holubová zdroj: Aerofilms
Nejvíc Marákovi pijou krev konzervativnímu lesníku Cvrkovi (Jiří Schmitzer), nemalou roli v nesympatiích hraje i to, že Cvrk by rád svou dceru Lídu (Marie Štípková) dal dohromady s Ludvou, jenže ten pošilhává po Marákovic Anyně (a aby toho nebylo málo - Lída je Anynina učitelka). Naopak zastání najdou Marákovi u adjunktových rodičů, Papušů (Bolek Polívka a Eva Holubová), jejichž letité manželství prochází řádnou krizí (kdo viděl Cestu z města si ale vzpomene, že i tehdá měl jejich vztah do harmonie daleko). Cesta z ní vede, dá se říct, přes les.
Cesta do lesa trvá po dobu jednoho roku. Příběhy, které se během čtyř ročních období odehrají, odvisí povětšinou od zmíněného konfliktu mezi vesnicí a přírodou, což není konflikt nijak černobílý, protože životy postav jsou propleteny s obojím.
Cesta z města a Cesta do lesa podle režiséra Tomáše Vorla (který tentokrát stál i za kamerou a je také autorem scénáře spolu s Bárou Schlesinger) tak nějak vyplynuly z toho, s čím se potkával on. Situace, které jsou ve filmu zachyceny, ať jsou sebeabsurdnější, vycházejí prý ze skutečnosti. Vorlovská poetika jim dodala, chcete-li, trochu snový nádech, pod nímž mohou diváci vidět romantický příběh i zelenou agitku nebo film o „návratu tam, odkud jsme vzešli a kam se jednou vrátíme“.
Vydáno pod