Jako každé léto, i letos připravil divadelní soubor Continuo speciální projekt, tentokráte již po dvacáté. Představení, nazvané Loď je brilantním, zároveň však nepříliš optimistickým pohledem na plavbu, jež se podobá zlému snu. Na rozdíl od něj však nikdy nekončí.
Continuo se v posledních letech věnovalo při svých letních projektech především připomínání událostí let těsně předválečných, válečných a těsně poválečných. Režisér Pavel Štourač i jeho mezinárodní herecký soubor – sestavený vždy pouze pro tento letní projekt – vycházeli ze vzpomínek lidí, žijících v okolí jihočeských Malovic, tedy místa, v němž Continuo působí. Tentokráte udělal režisér Štourač zásadní řez, a obrátil se jiným směrem.
Není to ostatně poprvé, již dříve je poté, co měl pocit, že určitou cestu či téma dostatečně prozkoumal a nasvětlil, opustil. Jistá jednotící linie by se přesto v jeho hledání načrtnout dala – je jí člověk v mezní situaci, člověk, možná zmítaný osudem, přesto však stojící před možností volby. Což samozřejmě neznamená, že ji využije, že se nenechá vláčet osudem.
Zní to možná nadneseně, literárně, na scéně to však působí až příliš živě. A není k tomu potřeba ani příliš velkých prostředků, plně postačí černá fólie a pár rekvizit. Černá, tedy paluba, ale možná i podpalubí.
S podobnými náznaky přitom Continuo pracuje celý večer, režisér nic nepředkládá hotové, ale nabízí sled scén, silně asociativních, a interpretaci ponechává na divákovi – nic zde tak není primárně popisné, byť se to tak mohlo jevit. Protože vidíme, jak loď zaplní uvolnění pasažéři, lodníci vytáhnou plachty, loď vypluje, poté do ní začne téct a všichni utonou. Tečka, konec.
Tak jednoduché to ovšem u Continua nikdy není, jak již bylo řečeno, vždy pracuje s asociacemi, symboly. A tak například, když na samém počátku vidíme jakéhosi dobromyslného chlapíka, sedícího na židli a labužnicky pojídajícího jednoho utopence za druhým, které tahá z lahve od okurek, možná se již naznačuje jeden z dramatických bodů večera. A přestože mu asistuje zjevně přitroublý pomocník, komedie z toho rozhodně nebude. Spíš naopak.
Podobně příchod cestujících, kteří jsou rozdělováni, nalevo, napravo – jistě, do kajut, ale nemůže to také být, chceme-li, rozřaďování na osvětimské rampě? Asociacím těžko poručit. A když čtyři anonymní muži v černých gumácích vytahují plachty – vlastně, žádné plachty, jsme opět svědky záměrné mnohoznačnosti, ve skutečnosti tahají za volně visící řetězy, na které se pak postupně všichni zavěsí a různě pohupují. Místo plachet, které mají pohánět, řetězy, asociující poutání, svazování.
Do kovového skřípění vrátků přitom zní výrazně perkusivní hudba, jež mechaničnost celého děje ještě víc podtrhuje. Stejně jako při podivném tanci, kdy se za zvuků zpočátku falešného jazzu pasažéři spíše míjejí, než by se dotýkali, hledají se a zároveň sobě vyhýbají. A hudba je stále ostřejší, agresivnější, stejně jako interakce na scéně.
Celé dění se přitom, i díky citlivému nasvícení, stále pohybuje někde mezi snem a realitou, takže když si všichni, muži i ženy, zpola svléknou vršky šatů, vidíme přízračná polonahá torsa, skutečná i neskutečná zároveň. Což ještě podtrhuje litanie, zpívaná ženskou postavou v černém, v nesrozumitelném jazyce, litanie, upomínající – a předjímající – nářek nad mrtvými. Anebo šílený sen.
Což by, vzhledem k tomu, co stále více, scénu za scénou, obrazem za obrazem, graduje, bylo možná příjemnější variantou, protože ze snu se přeci můžeme probudit, z reality již ovšem ne.
A tak se pasažéři motají jako v transu, nebo zhypnotizovaní, nevšímají si ani předzvěstí litanií „šílené“ zpěvačky, ani pokynů kapitána, v něhož se proměnil onen původně dobromyslný chlapík, kapitána, silně asociujícího Melvillova Achaba. Kapitána lodi odsouzené k záhubě, čímž ovšem nic nekončí – a tak i jeho cestující čeká další plavba, další kolo nekončícího cyklu zrození a umírání, a kapitán se pak pokaždé znovu zeptá: OK?
Byla již řeč o jisté jednotící linii Štouračovy práce – proč ještě nezmínit, jak při zpětném pohledu překvapí, v kolika continuovských letních projektech hrála roli voda (a nemohu si přitom odpustit asociaci na filmy Andreje Tarkovského). Ať již to bylo ve vodním příkopě zámku Kratochvíle, ve sklepeních staré písecké sladovny, či nyní v Malovicích samotných, vždy narazíme na vodu. A budeme-li se i nadále držet asociací, tedy na vodu, z níž život vychází, ale v níž také může – jako v Lodi – skončit. A opět se obrodit…
Celému vyznění představení pomáhá výtečná scénická hudba, nemluvě o profesionálních výkonech všech herců – což není samozřejmostí, připomeňme ještě jednou, že jde o soubor sestavený pouze pro tento konkrétní projekt, který se přitom v budoucnu již nikdy neopakuje. Projekt, který přitom, jako je tomu u Štourače ostatně vždy, klade na herce značné požadavky.
