Po 84 letech uvedlo Národní divadlo oblíbenou operu Gioacchina Rossiniho Popelka. Ve Stavovském divadle potěšila mladičká zpěvačka Lena Belkinová, krásu bel canta dává na odiv také basista František Zahradníček. Moderní režijní pojetí bohužel hudební složku kazí, nenabízí nic než povrchní, nevkusnou a lacinou legraci.
„Dnešní mládež, ale vlastně už děti, chtějí být vlivem okolí slavné – mít profil na Facebooku, posílat své fotografie na Instagram. Dívky touží být v časopisech, mít krásné šaty a být známé. Už velmi brzy se začnou líčit, lakovat si nehty a barvit vlasy. Ráda bych v této inscenaci ukázala, že tato prostá Popelka se svou jedinečnou identitou dokáže být úspěšná a nepotřebuje na sobě dělat všelijaké proměny. Je kreativní, ale nepřetvařuje se, nekopíruje a svou krásu nehledá v lesklých časopisech.“
Tak vysvětlila uznávaná maďarská herečka a divadelní režisérka Enikö Eszenyiová své pojetí Popelčina příběhu. Z naivní a humorné pohádky o vítězství laskavosti se tak stává situační komedie s ostnem společenské satiry. Přesněji řečeno, pokus o ni.
Popelka totiž žije v kontejneru, a pokud se nenechává šikanovat nevlastním příbuzenstvem, hraje si s Rubikovou kostkou. Její sestry, jedna s vypasovaným pozadím, druhá popředím, se pitvoří scénou, hyenický otčím v dresu s českou vlajkou a hokejkou jako atributem se po jevišti pohybuje na kolečkových bruslích stříleje pukem. Došlo i na „vtip“ s rozepnutým poklopcem.
Na ples hlavní postava přijede bílou limuzínou velikosti středně urostlé velryby a se slovy „Pohrdám dary rozmarné štěstěny!“ proleze střešním okýnkem. V závěrečné scéně je oděna do obří svítící fialové sukně, v níž by mohla dekorovat korunu vánočního stromku na Staroměstském náměstí. Zkrátka, jako z lesklého časopisu…
Brava Belkina!
Nepodařená, lascivními legráckami se podbízející inscenace je naštěstí vyvážena dobrým hudebním nastudováním dirigenta Jana Kučery. Ten se taktovky v Národním divadle ujal potřetí, kromě své vlastní skladby Rudá Marie řídil také opery Dmitrije Šostakoviče Orango a Antiformalistický jarmark. „Zkoušku klasikou“ zvládl obstojně, orchestr hrál čistě, energicky a lehce, jednotně, byť s několika drobnými rytmickými neshodami s pěvci. Zvukový objem a dynamika byly umírněné, pročež se podařilo sólisty nepřehlučit.
Do ústřední dvojice byli obsazeni mladí pěvci, krymská rodačka Lena Belkinová Rossiniho Popelku ztvárnila už v úspěšném filmovém zpracování a je s ní zcela sžitá. „Popelka měla těžký život, v tom je mi blízká. Mně zemřel tatínek, když mi bylo dvanáct, a sestra se ke mně nechovala hezky. Navíc nejsem z bohatých poměrů. O to tvrději jsem musela pracovat,“ svěřila se během zkoušek hudebnímu kritikovi Franku Kuznikovi.
Belkinová má krásný, na svůj věk neobvykle vyspělý hlas překvapujícího rozsahu, v představení uplatnila především jasné výšky. Titulní postava v podstatě nesleze z pódia, ukrajinská pěvkyně tak prokázala i mohutnou výdrž – v závěrečné těžké koloraturní árii, kterou musí uzpívat po téměř dvou a půl hodinách na jevišti, nepostrádala sil a vypadala, že se ani příliš nenamáhá.
Skvěle propracovanou má postavu i po herecké stránce. Režisérka jí naštěstí ponechala značný prostor, zřejmě musela řešit důležitější otázky, než je psychologie hlavní postavy – například jak na scénu spustit automobil nebo kterak za pomoci nezastavitelných točen neustále proměňovat scénu. Popelka Leny Belkinové je silně melancholická, tklivá a něžná, pokud se zrovna na plese neprochází po červeném koberci. To pak z role vypadne, ovšem ne vlastní vinou.
Její protějšek Don Ramiro v podání řeckého tenoristy Vassilise Kavayase se jí pokoušel sekundovat. Nemá právě průbojný hlas, ale zpívá celkem čistě, citlivě a měkce. Bohužel se mu nevydařila těžká árie v druhé scéně druhého jednání, neporadil si s výškami. Kdyby většinu času nekomíhal jevištěm v tričku s nápisem „Limo driver“, ocenil by divák i jeho výkon herecký.
Magnificentní Zahradníček
Suverénní byl otec Magnifico Františka Zahradníčka. Jak jeho árie „sklepmistra“, tak výstup na začátku druhého jednání byly jediným závanem skutečného belcantového mistrovství. Balanc udržel i při bruslařské eskapádě v prvním dějství. Jako jediný z komických postav nepůsobil i přes režisérské nástrahy nepatřičně. Operní pěvec, který při zpěvu odhazuje vůkol čínské hůlky a kousky suši a nevypadá při tom úplně trapně – k tomu je zapotřebí silné charisma, kterým pan Zahradníček disponuje.
Dobře sezpívané bylo duo Yukiko Šrejmové Kinjo a Dorothea Spilger. Je-li možné za něco inscenaci pochválit, pak právě za Popelčiny sestřičky, které jsou skutečně nesnesitelné. Dandini Jiřího Hájka upoutal především sportovním úborem, v němž se na pódiu oddával joggingu, Aliodoro Pavla Švingra byl nepřesvědčivý. Árii o nebeském mystériu zazpíval nevýrazně a bez vnitřního napětí. Zato jej na střeše kontejneru zdobila blyštivá andělská křidélka. Ostatně, Aliodoro je přeci filozof.
Skvěle secvičené byly také ansámbly, Rossini nešetřil mnohými sextety a septety hlavních postav, všechny byly čisté a kromě několika málo momentů přesné. Jednotlivé hlasy se krásně doplňovaly, výsledná zvukomalba byla vyvážená. Jak je v Národním zvykem, výtečně byl připraven také sbor vedený sbormistrem Pavlem Vaňkem.
Po hudební stránce je představení dobře nastudované a s citem obsazené. Co se týče režijního pojetí – nutno zdůraznit, že část obecenstva se bavila. Rossiniho La Cenerentola je komickou operou a Eszenyiová se mnohým trefila do vkusu. Humor je věc nevyzpytatelná a subjektivní, diváci premiéru ocenili dlouhým potleskem. Po skončení představení si pak někteří stihli pořídit i nepostradatelné „selfíčko“.
