Jejich chvíle nastává, když není na mobilu ani čárka. To znamená, že právě dorazili do té správné zóny (zapadlé vesnice někde na Vysočině), kde je možné zaútočit na místní hamižné buráky vymyšlenou báchorkou o stavbě vykrývacího vysílače. A pro ten musí dva mladí adrenalinoví recesisti Kája a Filos najít správný pozemek, kde je nejlepší signál, za jehož pronájem bude měsíčně balík „éček“, které se přece každému šiknou. Přijeli si sem užít jen trochu legrace a málem skončili jako chemická reakce v místní čističce, odkud by vytekli jen jako mírně zakalená voda. Protože to, co měla být chytrá recese, se nějak zvrtlo v obyčejnou, i když v našich zeměpisných souřadnicích příznačnou, upocenou úplatkářskou zlodějnu. Skoro sto táců na úplatcích, nějaké zlato, obraz od místního romského umělce a dvacet kubíků dřeva od starosty. S takovou náloží jen tak tiše nevysmahnete, zvlášť když celá vesnice šmíruje každý váš krok. A z místních, za vidinou snadného zisku upachtěných a bezbranných blbců, se rázem stal možný mistr lynč s naládovanou brokovnicí.
Kde není Signál, tam je problém se domluvit
Postmoderní filmová story už dávno ztratila své ostré žánrové kontury, a tak nějak bezstarostně překračuje, propojuje a prolíná různé formáty, jejichž mix podřizuje spíše charakteru příběhu, nikoli striktním kritériím přesně definovaného (a jediného možného) žánrového vzorce. A tak vcelku běžně vznikají filmové opusy, jejichž zařazení do příslušné „přihrádky“ žánrové škály je (více či méně) zjednodušené, pakliže je možné vůbec, a jsou případy (a není jich zrovna málo), kdy je takové zařazení prakticky nemožné a nimrat se v něm je ve své podstatě k ničemu.
Na svět tak přišla zdánlivě paradoxní, nesourodá a ve své podstatě kontradikční označení typu „komedie-drama“, připomínající sice tak trochu „chytrou horákyni“, ale v zásadě odpovídající realitě tak, jak ji představuje třeba nový český film Signál, u kterého se nebudete vždy jenom smát. A to je dobře, protože ani v životě není smích jen čirou ingrediencí, bez trpkých přísad a hořkých kontextů, které ho provázejí a činí věrohodnějším, upřímnějším, a tudíž i vzácnějším.
Možná nám producent divácky vděčných opusů (které to nemají u kritiky vždy jednoduché) Tomáš Hoffman (Ženy v pokušení), oceňovaný scenárista netriviálních látek Marek Epstein (Václav) a nadějně již nějakou dobu rozběhnutý režisér Tomáš Řehořek (Czech Made Man) právě tohle, nebo něco tomu podobného, chtěli sdělit. Anebo jim to možná jen takhle nějak vyšlo a původně spíše komediální látka začala žít svým vlastním životem. To se někdy stává.
„Všichni jsme idioti!“
Nevím, jak je to v okolí Lipnice nad Sázavou s mobilním signálem a jaké je v Zálesí IQ vesničanů, kteří tam žijí. Podle ústředního tandemu malých podvodníčků Káji a Filose má obé zřejmě jen mírně nenulové hodnoty. A tak jdou na věc, kterou mají už slušně zmáknutou a evidentně ji nedělají poprvé. Opomeňme fakt, proč dva mladí kluci tráví čas objížděním zapadlých vesnic na Vysočině a oblbováním jejich obyvatel debilní historkou o stavbě vykrývacího vysílače, na kterém se někdo může pořádně napakovat. Možná bychom na to příšli, kdyby byl tento příběh komponován jako road movie, a my bychom to na několika odehraných případech lépe pochopili. Rozehrávka ale probíhá na půdorysu jediné vesnice, a my jen vzdáleně tušíme, že právě tady se láme chleba a předchozí „nevinné“ recese (kde se, nikdo neví proč, zřejmě nikdy neinkasovalo) najednou nabývají novou, vyhrocenou a dramatickou dimenzi.
A neradostně schematický obraz české vesnice, který je hodně vzdálený v zásadě laskavé dikci Formanovy pyromanské komedie Hoří, má panenko, je dokonán. Místní vesničané jsou totiž nejen patřičně blbí, ale také patřičně hamižní a každý za sebe a po svém vyjedou po nabídnuté fiktivní šanci bezpracně zbohatnout. Alibistický argument obou městských kravaťáků (kteří tohle rozjeli), že tohle je přece místní, a nikoli jejich špína neobstojí. Nikdo tu na nikoho totiž nemůže nic házet, protože…
… všichni jsou tu (skoro) stejní hajzlové
A to je možná zásadní (dramaturgický?) problém Signálu, který to komplikuje zejména takovému divákovi, který potřebuje někomu stranit nejen proto, že jede na stáž do CERNu, zpívá s Nightworkem nebo je prostě jen o něco sympatičtější prevít nežli ti ostatní. Prostoru k tomuto odstínění tu není zrovna málo, neboť jednotlivé figury tu mají své (relativně autonomní) malé příběhy, v nichž se ale obnažují především jejich identické motivace a krystalizují jejich vesměs obdobně nízké (byť na různých epizodách odehrané) charaktery. A to vskutku není komediálně legrační, ale spíše autenticky smutné.
- Signál / Karel Roden a Kateřina Winterová zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3302/330109.jpg
- Signál / Eva Josefíková zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3302/330110.jpg
- Signál / Vojtěch Dyk zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3302/330111.jpg
- Signál / Kryštof Hádek zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3302/330117.jpg
Ať už se jedná o postavu starosty (svoji tradiční šarži odehrávající Norbert Lichý), ošoupaného hospodského, který ví, že s patnácti vytočenými pivy denně hospodu neudrží (překvapivě přitlumený Bolek Polívka, odevzdaně sledující, kam až jeho dcera Verunka bude muset zajít, aby mu pomohla), agresivního rádoby podnikatele a místního hlavouna, z něhož mají všichni tak trochu vítr (robustní a nepřehlédnutelný Karel Roden, jehož scénář vžene ve finále do hodně mezní polohy) či bývalým režimem do země zadupaného geniálního fyzika, který tu nějak uvízl (po delší době na plátně opět Jiří Menzel, močící na bolševické pomníky, což vcelku podivně koreluje s jeho poraženeckou filozofií o nalezení pokory k tomu, co nemůžeme změnit).
To věru není plejáda „troškovsky“ bujarých vesničanů, žijících v koloritu rurálního, pohodového skansenu, ale spíše panoptikum pokřivených figur, k nimž není jednoduché upnout věrohodnou sympatii a držet někomu palce, aby mu to vyšlo. Podle jednoduchého schématu: Když na vesnici, tak hlavně v hospodě, a když vesničani, tak hlavně zemití kreténi, kteří chlapovi v saku spolknou každou návnadu, se odvíjí tenhle v zásadě snadno předpověditelný příběh, v kterém do lehké komediální nadsázky prolínají smutné a dramatické tóny. A to ho činí kredibilnějším, ale i zranitelnějším. Na jedné straně z něj Řehořek dokáže vyždímat scény, které mají atmosféru i „drive“ (rallye „fichtlů“ alias dobových pionýrů k místní zřícenině), na druhé straně je kolorován milostnými mezihrami s vesničankami (z nichž jedna usiluje o poněkud zbytnělý dramatický přesah, který ovšem do kontextu filmu vcelku zapadá).
Zdá se, že tenhle Signál měl potenciálně větší dosah a že tu bylo zaděláno na víc, než kolik bylo nakonec předvedeno (což modelově dokazuje třeba slibně založená, ale pak se do prázdna vytrácející Menzelova figura místního exota, geniálního fyzika Prokeše). Sympatická snaha předvést víc nežli prvoplánovité komediální schéma tak zůstala zčásti jen na úrovni dobrého úmyslu, u kterého se dá slušně relaxovat (což není zas tak málo), nicméně ambice tvůrců (i očekávání, které touhle látkou vzbudili) byly nepochybně větší. Příběh, jenž mohl klidně končit jako masakr brokovnicí v Zálesí nad Sázavou, je nakonec doveden k smířlivé pointě, podšprajcované levitujícím pomníkem před hospodou U Atomu, která dělá z „happy endu“ „open end“ a zároveň dokládá, že Prokeš není žádný vůl a pořád má pod čepicí. A to je, tak nějak, všechno…
SIGNÁL. Česko 2011, 115 min, přístupný, 3 kopie + 2D. Režie: Tomáš Řehořek. Scénář: Marek Epstein. Kamera: Tomáš Sysel. Hudba: Wolfgang Amadeus Soukup, Johan Sebastian Kaláb. Hrají: Filos (Vojtěch Dyk), Kája (Kryštof Hádek), Pilka (Karel Roden), Staněk (Boleslav Polívka), Prokeš (Jiří Menzel), Verunka (Eva Josefíková), Pilková (Kateřina Winterová). V kinech od 16. února 2012.