Parket v původní budově burzy v roce 1938

Ke zrodu pražské burzy pomohl cukr. Teď slaví už 150 let, přežila války i zákaz komunisty

Obilí, líh, řepka, jetelová semena, chmel, ale hlavně cukr. Ten způsobil, že Praha se stala obchodním střediskem pro celé Rakousko-Uhersko a čile se zde obchodovalo se zmíněnými komoditami. A to ještě dříve, než se z nadšení a touhy tehdejších podnikatelů po vlastním trhu cenných papírů a komodit zrodila samotná burza. Byla to pak právě ona, která v druhé polovině 19. století umožnila vzestup českého cukrovarnictví, když se pro své první zájemce 17. dubna 1871 otevřela. A důležitou součástí finančního systému je podle analytiků i dnes, přestože by potřebovala nabízet větší počet titulů, jak zdůrazňují.

 

„Během průmyslové revoluce rychle rostla v celé Evropě poptávka po cukru, spolu s tím, jak se obyvatelstvo stěhovalo do měst a odlučovalo se od venkovské výroby potravin. Do měst bylo potřeba kalorie dovážet a cukr měl vždy vysokou kalorickou hodnotu vzhledem k svému objemu a váze. Zatímco západní Evropa v tomto smyslu často sáhla po koloniích a otroctví, například v Karibiku, česká řepa uvnitř mocnářství ukázala, že to jde i bez něj,“ přiblížil hlavní ekonom investiční skupiny Natland Petr Bartoň jednu z prvních historicky důležitých rolí, které během své už 150leté, byť přerušované, existence burza sehrála. Obchodování bylo totiž přetržené světovými válkami i obdobím komunismu na dlouhých padesát let.

Burzy v dnešním slova smyslu vznikaly v Evropě podle dochovaných zpráv už ve 12. století. V českých zemích se snahy o vlastní burzovní trh datují do doby panování Marie Terezie, za jejíž vlády vznikla v roce 1771 vídeňská burza.

Praha si ale nakonec musela ještě sto let počkat a založení národní burzy pro cenné papíry si vybojovat. Všechny překážky se ale nakonec podařilo zdolat, a to zejména díky nadšencům vedeným uznávaným velkoobchodníkem s cukrem a finančníkem Aloisem Olivou.

Zrod burzy za 29 870 zlatých

Vznik významné hospodářské instituce, která podléhala státnímu dozoru, totiž vyžadoval povolení úřadů. Bylo také nutné dát dohromady kapitál a učinit nezbytné právní kroky. Na provoz burzy se složily firmy i osoby, od pojišťoven přes cukrovary až po kvarteto provozovatelů železnic.

Celkem se tak nakonec sešlo úctyhodných 29 870 zlatých od 389 zakladatelů a burza slavnostně zahájila svou činnost 17. dubna 1871. Pro představu, zmíněných téměř třicet tisíc zlatých by tehdy stačilo na roční mzdu pro zhruba sedmdesát kvalifikovaných zedníků nebo až sto úředníků.

Vůbec první obchodování na „Pražské burze na zboží a cenné papíry“, jak zněl dobový název, se odehrálo v čase 11:30 až 13:00 v ulici Na Příkopě v prostorách, které připomínaly spíše prodejnu zboží. Za členy burzy byli až do vzniku republiky považováni dlouhodobí návštěvníci, kteří měli právo účastnit se obchodů.

Zákon pouze vymezoval, kdo přístup nemá. Například až do vzniku samostatného Československa to byly ženy nebo třeba osoby, které kvůli trestnímu verdiktu nemohly být voleny do obecního zastupitelstva. Zapovězen vstup měli pak i dlužníci v konkurzu nebo osoby, které byly potrestány za zaviněný úpadek – ty na burzu nesměly ještě ani tři roky po dokončení trestu. Organizační řád se mnohokrát upravoval, konečnou podobu dostal až v roce 1924.

„Návrat“ firem a obchodní boom za Rašína

Burza od počátku obchodovala cenné papíry a různé komodity. Časy to byly ale velmi živé, turbulentní a plné nejistot. Doba do vzniku samostatného československého státu byla na pražské burze ve znamení výkyvů. Trh byl nejprve za dva roky své existence zaplaven 59 společnostmi, které slibovaly velký zisk a lákaly ke spekulaci. Došlo k velkému boomu obchodů, který ovšem následně způsobil přehřátí a pokles kurzů. Když se burza nadechla, tak zpravidla vzápětí přišel útlum. A v roce 1914 zastavila její činnost válka.

Tu pravou vzpruhu a vážnost pražské burze přinesl až vznik první republiky. Tehdy se začala těšit silné podpoře ze strany státu a politických představitelů. Zasloužil se o to zejména československý ministr financí Alois Rašín – právě jeho opatření stabilizovala a upevnila hospodářství. „Nejen že projevoval zájem o činnost burzy a podporoval ji, ale také se zasloužil o novou národní měnu, která se stala pevným ostrovem uprostřed okolního poválečného inflačního chaosu,“ připomínají burzovní stránky.

Toto období bylo podle analytika Bartoně druhou významnou periodou existence burzy. „Byl zde tlak, ať už politický, či od spotřebitelů, na české vlastnictví podniků a jejich rozvoj – a burza cenných papírů, akcií toto umožňovala,“ zdůraznil. Vytvořily se tak výborné podmínky pro to, aby mohla plnit svou hlavní roli - dát dohromady investory, kteří chtějí zhodnotit své peníze, a firmy, které chtějí získat nový kapitál.

Díky zmíněným opatřením Rašína tak mohly být vykoupeny ze zahraničí majetkové účasti československých akciových společností, zejména z Vídně, a převedeny do Československé republiky. Nastal obchodní boom, kdy množství obchodovaných akcií bylo tak vysoké, že s nimi nebylo možné obchodovat přímo. Proto byla založena „Pražská súčtovací banka“, která obchody vypořádávala. Umožnila také zavedení derivátových obchodů, které se ale příliš neujaly.

V roce 1920 stála roční vstupenka na burzu pro její stálé členy tisíc zlatých. Zájemce o ni musel požádat a uvést jméno, příjmení, povolání, adresu a stručný životopis, údaje o majetkových poměrech, ale i reference nejméně od dvou pražských bank nebo velkých obchodních domů.

Právě poplatky za vstup na burzu nebo za vybrané místo v obchodním sálu byly jedním z hlavních zdrojů financování chodu burzy. Zájemci si například mohli za 30 zlatých zajistit místo u stolku nebo zábradlí, kde bylo snazší a pohodlnější podat správnou nabídku. Platilo se i za každý záznam akcií, a to 25 zlatých.

Praha tak postupně nabyla významu ve středoevropském peněžnictví, což pomohlo i rozvoji pražské burzy, zejména v jejím zápolení s vídeňskou konkurencí. V meziválečném období předčila i o sto let starší burzu vídeňskou.

Ve vlastní budově až za 53 let, ale jen na pouhý rok

Období první republiky každopádně patřilo k nejúspěšnějším v historii pražské burzy. Vyvrcholením mělo být její přestěhování do nového vlastního sídla. Do té doby sídlila na sedmi různých adresách, ale ani jednu z nemovitostí burza přímo nevlastnila. Například první valná hromada se konala v domě v ulici Na Příkopě 990, ale burza sídlila také v budově Zemské banky na Nekázance nebo v Paláci České banky ve Vodičkově ulici. A i když se snahy o získání vlastní budovy datují do roku 1885, muselo uběhnout dalších 53 let, aby se stavba zrealizovala.

Vlastní prostory burza nakonec získala až v roce 1938, kdy byla dostavěna budova na tehdejší Hooverově třídě, dnešní Wilsonově ulici, na místě současné nové budovy Národního muzea. Architektem burzovního sídla byl Jaroslava Rössler a jen za pozemek – zahradu o výměře 3288 metrů čtverečních – zaplatila burza v roce 1927 přes osm milionů korun.

Nová pražská peněžní burza byla slavnostně otevřena 5.dubna 1938
Zdroj: ČTK
Na burze se v této nové budově ovšem obchodovalo pouze rok. Po obsazení Československa hitlerovským Německem v březnu 1939 byla její činnost postupně utlumována a zastavena. Nikdo tehdy nemohl tušit, že návrat zabere dlouhé desítky let.
Peněžní burza na snímku z roku 1938, postavená podle návhru architekta Jaroslava Rösslera
Zdroj: ČTK
V prvních poválečných letech se sice objevily snahy o obnovu obchodování, ty však vzaly za své s nástupem komunismu. Tehdejší komunistická vláda zcela eliminovala soukromé podnikání a tržní principy ve prospěch centrálního plánování a státního vlastnictví. Obchodování na burze bylo totalitní mocí vykreslováno jako symbol zkaženosti a pokleslosti Západu, a nemělo tedy šanci.

Rozhodnutím Ministerstva financí Československé republiky z dubna 1948 bylo nařízeno, aby pražská burza pro zboží a cenné papíry byla trvale uzavřena – což se i stalo. Její jmění skončilo v likvidaci a budova byla státem vyvlastněna.

Interiér Pražské peněžní burzy na Hooverově třídě (na snímku z 16.3. 1938)
Zdroj: ČTK
Burzovní trh se do Prahy vrátil až v 90. letech dvacátého století. Na jaře 1993 bylo i díky podpoře francouzské vlády a za pomoci lidí z burzy v Lyonu zahájeno obchodování na pražském parketu. Počítače v gotických pronajatých prostorách ulice Na Můstku v ranních hodinách 6. dubna zpracovaly objednávky z přinesených disket, v deset hodin byl jejich příjem uzavřen a systém pro základních sedm emisí určil kurs, který uspokojil největší objem obchodů.

Jejich objem v tento „první“ den dosáhl dvou milionů korun a burza u příležitosti obnovení obchodování čítala celkem 53 členů. Posléze se pak z prostor Na Můstku přestěhovala do nově vybudovaného Burzovního paláce, kde funguje dodnes.

Návrat po zákazu 

A právě v této době, po pádu komunismu, sehrála podle analytika Bartoně burza ještě podstatnější roli, konkrétně v budování průhledného prostředí.

„Účetnictví státních podniků bylo čistě virtuální, absolutně neodpovídalo skutečnosti a byla to spíše taková ‚hra' na účetnictví. Transformované a nově vznikající podniky neměly nutně motivaci otevírat svoje účetnictví veřejnosti, státní kontroly byly samozřejmě vzácné. A také složité a pro stát nákladné – když máte zvenčí pochopit systém v nějaké firmě a zhodnotit jeho legitimitu,“ konstatuje Bartoň s tím, že právě to změnila burza. Podle něj byla velkou motivací pro odkrytí výkazů firem a publikování auditovaných výročních zpráv.

„Všechny burzy světa se snaží o rovný přístup investorů k informacím, aby nevznikaly informační šumy a informační bubliny, o kterých dnes tolik slýcháme v souvislosti se sociálními sítěmi,“ dodává. Nebýt této počáteční „usměrňovací“ úlohy burzy, české podnikatelské prostředí by bývalo bylo podle Bartoně mnohem déle netransparentní a nekultivované.

V současnosti patří pražská burza v evropském měřítku mezi ty menší a je koncentrovaná na několik velkých titulů. Nemůže tak konkurovat zahraničním burzám v Londýně, Frankfurtu či Amsterdamu, které navíc, jak připomíná Bartoň, mají každá nějakou specializaci. Ale svůj význam podle analytiků pražská burza rozhodně má, stejně tak jako své problémy.

Z pohledu aktivity burza každopádně zažila svůj největší boom těsně před globální finanční krizí v roce 2008. Ta totiž uštědřila zájmu o obchodování s akciemi tvrdou ránu. K nárůstu investorské apatie přispěly navíc i některé známé IPO (první veřejné nabídky akcií) typu NWR, tedy firmy New World Resources, producenta černého uhlí ve střední Evropě. Ta, jak připomněl analytik Cyrrus Tomáš Pfeiler, vstoupila na burzu v době vrcholícího komoditního cyklu.

„To znamená, že vysoké ceny komodit ospravedlnily vysokou upisovací cenu. Poté však kurz akcií srazil dolů propad cen uhlí i skutečnost, že firma nadhodnocovala celkovou úroveň svých vytěžitelných zásob,“ přiblížil tehdejší situaci Pfeiler.

Problém je malý počet emitentů, říkají analytici

Aktuálním problémem tuzemské burzy je však podle analytiků především malý počet kvalitních emitentů. Pokud bychom vzali v potaz nejširší možné vymezení v otázce počtu firem, které se na pražské burze obchodují, dostali bychom se na 55 titulů. Tato hodnota by však zahrnovala, jak upozornil Pfeiler, i ty firmy, které se obchodují v režimu takzvaného duálního listingu, a jde tedy o společnosti, jejichž akcie byly uvedeny na jinou burzu, většinou i v jiné měně, avšak pražská burza umožňuje obchodování v korunách.

Pokud by se vzaly v úvahu jen větší firmy, tak index PX je složen ze 13 titulů. Pro srovnání, varšavský index obsahuje 20 akcií, celkově se však na hlavní polské burze obchoduje 432 společností. A například v Německu má nejznámější Frankfurt Stock Exchange dokonce 499 akciových titulů. Německo má z historického vývoje však daleko větší tradici kapitálového trhu a působí na něm několik burz, a tak je situace složitější, jak zdůraznil ředitel komunikace Burzy cenných papírů Praha Jiří Kovařík.

„Pochopitelně český kapitálový trh, co se velikosti týče, je mnohem menší než kapitálový trh Polska nebo Německa. Je to dáno nejen velikostí obou zmíněných zemí a jejich ekonomik, ale i rozdílným vývojem. Polsko je specifické v tom ohledu, že privatizace státních podílů ve významných firmách probíhala postupně a téměř výhradně formou IPO na tamní burze. Tím se tento trh dostal do povědomí významných investičních bank, které se těchto privatizací účastnily a při té příležitosti byly ochotné realizovat i řádově menší transakce než jen ony velké státní privatizace,“ vysvětlil Kovařík.

A proč tak malý počet kvalitních emitentů? „Tuzemské firmy jsou stále poměrně konzervativní, a tak v drtivé většině stále využívají bankovního financování. V uplynulých letech více firem sáhlo k emisi dluhopisů. Prostředí nízkých úroků vede k preferenci dluhového financování oproti akciovému kapitálu. V nedávné minulosti se taktéž vyskytlo několik společností, které na pražskou burzu vstoupily, avšak z hlavního parketu byly brzy opět staženy, a to buď z rozhodnutí stávajících majoritních vlastníků, nebo se našel nový strategický investor, který firmu ovládl,“ vysvětluje důvody Pfeiler.

Právě nedostatek atraktivních titulů a neschopnost nalákat na burzu velké stabilní společnosti udělaly z pražské burzy v západní Evropě spíše „otloukánka“, míní analytik finančních trhů Purple Trading Štěpán Hájek. A dodává, že ani ve východní Evropě nepatří česká burza mezi elitu, o čemž hovoří nedávný neúspěšný pokus o spojení pražské burzy s varšavskou.

„Pražské burze chybí prestiž, kterou má právě varšavská, vídeňská nebo frankfurtská burza. Ublížila jí také neúspěšná kuponová privatizace, která měla zajistit přesun majetku do rukou českých občanů. Mnoho akciových titulů nebylo likvidních a snaha o vyšší efektivitu se nepodařila,“ míní Hájek. Připomněl, že sloučení pražské a varšavské burzy navrhoval v roce 2013 český prezident Miloš Zeman, ale nesetkal se s pozitivní odezvou.

„Chybí dostatek atraktivních titulů, protože velké české firmy jako PPF, Alza nebo Škoda Auto buď na burzu nechtějí, nebo jsou vlastněny zahraničním subjektem,“ doplnil Hájek. Za nedostatek titulů může podle něho částečně i mentalita a síla zvyku.

„Společnosti dlouhodobě raději volí bankovní sektor jako zdroj financování, a jelikož firmy nevidí, že by se trend měnil, vidí ve vstupu na burzu řadu nevýhod. Například Alza nepotřebuje vzhledem ke svému ohromnému volnému cash flow další zdroje financování pro rozvoj a při vstupu na burzu by její hodnotu ovlivňovaly i další faktory, které nemůže firma ovlivnit,“ konkretizuje.

Za nižší atraktivitou posledních let podle něj částečně je i preference bankovní sféry jako zdroje investování, zatímco jinde ve světě je zdrojem financování právě burza.

„Firmy většinou vstupují na burzu, když peníze z bankovního sektoru už nestačí. U některých českých společností dochází častěji k emitaci zahraničních dluhopisů, jelikož jde o levnější financování, diverzifikaci a s pojistkou proti měnovému riziku,“ vysvětluje Hájek.

Přítomnost burzy na trhu přináší transparentnost

Existence burzy je ale podle analytiků nutností v každé rozvinuté ekonomice. A proto se shodují, že česká Burza cenných papírů Praha (BCPP) svůj smysl plní, a to i přesto, že aktuálně nenabízí příliš mnoho titulů. „Má stále své důležité místo v plnění hned několika rolí nejen v rámci domácí ekonomiky, ale i celé společnosti. BCPP je jednou z možností, jak si mohou firmy obstarávat svoje financování, což se v posledních letech prostřednictvím několika projektů potvrzuje,“ uvedl hlavní analytik J&T Banky Milan Vaníček.

Vedle získávání finančních prostředků je to podle něj rovněž místo, kde může docházet k výměně vlastníků společností. „Důkazem je například vystoupení minulých vlastníků z Monety Money Bank a – dnes již můžeme říci – velmi úspěšného IPO (prvotní emise akcií) a následných SPO (druhotné emise akcií), které znamenaly, že téměř většina vlastnictví je veřejná a velmi fragmentovaně rozptýlená,“ doplnil Vaníček.

Přítomnost burzy, respektive společností, které jsou na burze obchodovány, vnáší podle něho na trh dále zejména transparentnost a větší přehled a standard, což je dalším z přínosů její existence. A připomíná, že BCPP je součástí skupiny Wiener Börse, kam patří i ostatní burzy z regionu, a napomáhá tak zlepšit přístup profesionálních zahraničních investorů na český trh.

Podle analytika Patria Finance Martina Cakla česká burza nabízí také několik výhod pro menší investory, kteří obchodují s méně penězi. „Nabízí jim přístup k zavedeným společnostem s dobrým oceněním, a tedy nízkou cenu, které vyplácí vysoké dividendy právě poměrově k nákupní ceně. V tomto ohledu dokonce patří k nejlepším na světě. Dále je pro našince výhoda, že nenesou žádné kurzové riziko,“ vysvětluje. Například investice v sousedním Polsku mají tento rok nižší návratnost právě kvůli oslabení polského zlotého.

„Ač je tedy místní burza malá a nenabízí tolik titulů, věříme, že má velkou přidanou hodnotu pro nejednoho investora. Obecně je pro firmy výhodné působit na trhu, kde je možnost čerpání kapitálu nejenom skrze banky nebo soukromé fondy, ale i skrze úpis akcií na burze. Není to tak dávno, co divize pražské burzy PX Start (určená pro menší společnosti) takto přilákala několik menších firem, zatímco na hlavním trhu přibyla například Česká zbrojovka,“ doplnil.

Pražské burze poslední roky samozřejmě nenahrává klesající objem investic, souhlasí ředitel investičního bankovnictví investiční společnosti Conseq Tomáš Kálal. Nicméně to je podle něj výsledkem přesunu investorů do neregulovaného prostředí a mimo burzy, který lze však sledovat po celém světě. „V loňském roce došlo poprvé od roku 2015 k nárůstu zobchodovaného objemu, což je takový střípek naděje. Návrat k začátku tisíciletí ale nečekám,“ konstatuje.

Těžko lze totiž podle něho očekávat nárůst objemů na úrovně počátku tisíciletí, když vlna zahraničních investorů už Česko míjí a směřuje na jiné trhy.

„Objemům samozřejmě pomůže případná důchodová reforma, ale na tu si musíme ještě počkat. Také je to ale o jednotlivých prvcích trhu, tedy pokud bude nadále růst náročnost regulace a podpora místních bank a obchodníků s cennými papíry bude stále chladnout, může se opravdu stát pražská burza jen místem zaregistrování titulů, nikoliv místem, kde se s nimi obchoduje. A to by byla obrovská škoda,“ dodal Kálal. 

Také podle Martina Kodýdka z investiční společnosti Wood&Company je burza důležitá součást finančního systému, i když pražská podle něho „bohužel plní svou roli jen částečně, respektive málo“. „Jedním dechem ale dodávám, že to není ani tak její chyba, dlouhodobě chybí větší podpora ze strany státu,“ zdůraznil.

Doplňuje, že burza má být místo, kde se setkávají emitenti, kteří si na ni chodí pro kapitál, aby mohli rozvíjet svoji společnost, a investoři, kteří věří vizi a potenciálu dané firmy a vložením svých peněz do jejích akcií doufají, že dosáhnou zhodnocení investice, což však v případě té české ne úplně platí.

„U nás ale bohužel firmy nechodí na burzu pro peníze tak často, jak by mohly. Důsledkem je malý počet emisí mnohdy s diskutabilní likviditou a nízká důležitost burzy jako trhu. Faktem ale je, že ve srovnání například se šampionem regionu varšavskou burzou je ta pražská trpaslíkem a naděje na nějaké opravdu výraznější zlepšení bohužel není,“ konstatuje.

Nadějí je burzovní Start pro menší firmy

Z pohledu objemů i počtu obchodovaných titulů v regionu tak stále dominuje polská burza. „Pomohlo by určitě, pokud by bylo rozšířeno spektrum akcií na hlavní burze, kam se snad časem dostanou další společnosti z českého podhoubí. A čekám na našem parketu alespoň růst obliby okrajovějších částí, kterými jsou kotování dluhových cenných papírů, investičních akcií fondů a případné obchody na nich a rostoucí aktivita na trhu Start,“ přibližuje.

Start je relativně mladý projekt, který umožňuje od roku 2017 vstup na burzu menším inovativním společnostem, které chtějí získat nový kapitál, nebo jejichž majitelé chtějí prodat část svého podílu. Jsou zde jednodušší pravidla pro vstup, čímž se trh stává pro společnosti dostupnější, přiblížil ředitel komunikace pražské burzy Kovařík.

Výhodou jsou podle analytika Hájka také velmi nízké náklady. Na druhou stranu může být pro investory vstup na tuto burzu někdy složitější a likvidita také není příliš velká, což opět odrazuje část investorů, upozornil. Přesto by však podle něj mohla začít obracet trend klesajícího počtu emitentů pražské burzy.

Podobný názor sdílí i další analytici – právě tato burza je podle nich nadějí do dalších let. A to potvrzuje i šéf komunikace BCCP, který uvedl, že v nejbližším období patří mezi priority právě její daší rozvoj. „Pevně věříme, že se některým společnostem na tomto ‚juniorním' trhu podaří vyrůst natolik, aby mohly postoupit na trh regulovaný a nabídnout tak své akcie širší investorské základně, zejména z řad zahraničních institucionálních investorů,“ přiblížil.

Na trhu Start je momentálně podle Kovaříka obchodováno osm titulů. Nedávno na ní proběhla například velmi úspěšná emise akcií Pilulky a připravují se i další, z nichž některé možná zamíří i na hlavní trh. Svůj vstup plánuje třeba i český výrobce bezpilotních letounů Primoco UAV.

„Prozatím jde hlavně o dividendové akcie, kterým se daří spíše v prostředí nervozity, a více růstových titulů schází. Postupem času se snad podaří přilákat další zajímavá jména, což zvýší atraktivitu, objemy a také prestiž, kterou by si pražská burza už díky svému geografickému postavení zasloužila,“ doplnil Hájek.

Není to tak podle něho ani tak o tom, kdo se může zapojit, ale spíše o tom, kdo by se zapojit měl. „Je to právě Alza, PPF, ideálně kdybychom neprodali například české firmy Pilsner Urquel a Škodovku, protože to jsou přesně firmy, kvůli kterým chcete jako investor vstoupit na burzu. Zajímavý by byl také Foxconn nebo GECO, ale jde o firmy, které stále mají velmi nízké tržby a pro zahraniční investory nebudou tolik zajímavé, aby rozhýbaly zaseknutá kola pražské burzy,“ dodal.

Objemy obchodů akciového trhu rostly o patnáct procent, zdůrazňuje burza

S tím, že pro pražskou burzu bude zásadní zajistit vstup dalších zajímavých emitentů, souhlasí i analytik Cyrrus Pfeiler. Podle něho by v souvislosti s vysokým oceněním akciových indexů řada firem mohla v následujících letech emise akcií zvážit.

„Debatuje se například o tom, že na burzu by mohla znovu vstoupit telekomunikační společnost Cetin. Teoreticky by na burzu mohla vstoupit i e-commerce skupina Mall.cz,“ přiblížil. „Věřím, že do budoucna se burzovní financování stane obvyklejší variantou, než tomu bylo v minulých letech. V případě většího počtu emisí dojde k oživení zájmu o tuzemskou burzu, a to i ze strany zahraničních institucionálních investorů,“ dodal.

Bartoň v této souvislosti také připomněl, že firmě vstupující na burzu se sice může vyplatit vstoupit na tu větší, protože tam může být schopna získat více kapitálu a zároveň prestiže, nicméně pražská může do jisté míry zase fungovat jako „přípravka“ na zahraniční burzy, stejným způsobem jako nová burza Start může být brána pro menší firmy jako „přípravka“ pro vstup na větší českou burzu.

Ředitel komunikace pražské burzy ale zdůraznil, že co se počtu nových emisí týče, tak vždy říkal, že preferují kvalitu společností před jejich kvantitou. „Pokud tedy na trh každý rok přibydou dvě až tři nové firmy, budeme spokojeni,“ uvedl.

A doplnil, že pokud se pražská burza porovná s ostatními podobně velkými trhy, tedy s Budapeští, Vídní, Sofií, Záhřebem či Bukureští, pak si vede velmi dobře.

„V loňském roce meziročně vzrostly objemy obchodů akciového trhu o patnáct procent na celkový objem 125,3 miliardy korun. Na Prime Market byla uvedena emise akcií společnosti Česká zbrojovka Group a na trh Start emise akcií softwarové společnosti eMan a velice úspěšné emise akcií e-commerce společnosti Pilulka. A co se počtu nových emisí (IPOs) týče, tak v tomto ohledu byla Praha ze zmíněných trhů nejúspěšnější, spolu s burzou v Záhřebu, která uvedla rovněž tři nové emise,“ dodal.

Zůstanou však burzy tažnou silou investic?

Podle Bartoně je ale otázkou, jestli burzy zůstanou i v 21. století hlavní tažnou silou investic. Upozorňuje, že jejich hlavní výhodou vždy byla unifikace a sjednocení informací, tak jako na počátku pražské burzy v poslední čtvrtině 19. století – a to odpovídalo tehdejší struktuře firem.

„Všechny gumárenské firmy si byly tak nějak podobné svou strukturou, stejně jako strojírenské, pivovarnické, obilní a další firmy. Proto byly i jejich výsledky lehce srovnatelné a burza usměrňovala kapitál do těch úspěšnějších. Firmy byly také více vertikálně integrovány. Výrobní firma si většinou obstarávala spoustu dalších podružných činností sama, od účetnictví, úklidu, servisu a podobně. Obě tyto charakteristiky v 21. století ale přestávají platit,“ zamýšlí se.

Vytvoření a vedení firmy se podle něho zlevnilo, a proto se současná výroba neděje modelem „vše pod jednou střechou“, ale spíše skrze smlouvy mezi jednotlivými specializovanými firmami. To ale znamená, že vnitřní struktury firem jsou mnohem rozličnější.

„Sjednocená data z výroční zprávy bude potřeba číst jinak pro firmu dodávající pryžová těsnění od čísel firem dodávajících softwarová řešení. A tím se oslabuje jedna z velkých výhod burzy – efektivně zhodnotit velké množství standardizovaných informací,“ konstatuje s tím, že do budoucna tak budou potřebovat investoři mnohem častěji specialisty, kteří jim standardizovaná čísla výroční zprávy „přeloží“ do jazyka „daného segmentu příslušného sektoru“.