Ani půl kila masa na měsíc. Euforie z nového státu se mísila s ekonomickými těžkostmi

Místo koruny sokol, který se dále dělí na sto káňat? I takové názvy se zvažovaly pro první československou měnu. Její vznik představoval jeden z několika zásadních kroků, na kterých začala růst ekonomika první republiky. Politicky se sice Československo zrodilo už 28. října 1918, nicméně v tom okamžiku nemělo kromě měny ani třeba celnice. K tomu všemu dostal nový stát do vínku dluhy.

Těžké začátky postavené na obrovské vůli žít. Tak by se asi dala charakterizovat rodící se prvorepubliková ekonomika. Podle profesora Eduarda Kubů z Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filosofické fakulty UK a autora mnoha odborných publikací se dá říci, že Češi v nově zakládaném státě hráli nejprve druhé housle vedle německé a židovské menšiny. Země byla rozvrácená válkou a vysokou inflací vyvolanou nadměrnými emisemi rakouských korun, které Vídeň tiskla k financování bojů.

„Když se stát v roce 1918 rodil, jeho ekonomická racionalita byla nulová. Ten stát měl racionalitu politickou, kulturní, národní, ale ne ekonomickou, protože český průmysl tvořil nějakých 70 procent celého průmyslového potenciálu Rakouska-Uherska, tedy monarchie, která měla více než 50 milionů obyvatel. Český průmysl byl ale vázaný na jádro v monarchii a byl chráněný vysokými celními přehradami. Nebyl nucen konkurovat na světovém trhu, což znamenalo, že český průmysl zaostával za světovým – americkým, ale třeba i německým nebo belgickým,“ vysvětluje Kubů.

Po osamostatnění se sice z československých výrobců přes noc stali exportéři a uzavřená ekonomika se nutně otevřela jako vývozní. Jenže, jak upozorňuje Kubů, „oni neznali světový trh, neměli adekvátní zboží v adekvátní kvalitě a neměli ani know-how a dopravní spojení, takže se používal reexport.“

Jednoduše řečeno se vozilo zboží do Hamburku, Vídně a Berlína, tam ho kupovali místní a vydávali ho za své. „Jenže reexport hodnotu zboží snižuje a to se podařilo odbourat až za deset let. A pak zase přišla velká světová hospodářská krize,“ zamýšlí se Kubů.

Hledání náhradních trhů znamenalo pro sotva se rodící ekonomiku obrovskou zátěž. Jak citoval českého ekonoma Vladimíra Benáčka magazín Euro, vývoz do Rakouska a Maďarska klesl ze 44,2 procenta z celkového vývozu v roce 1920 na 9,2 procenta v roce 1937. Ztráta trhů se promítla i do ztráty ekonomického výkonu českých zemí, který byl v prvních letech po válce oproti nejlepšímu roku za monarchie (1912) nejméně o pětinu nižší.

Porcelánka Haas & Czjzek
Zdroj: ČTK
Autor: Libor Sojka

Československá ekonomika měla navíc extrémně nevyhovující strukturu. Jak konstatuje Kubů, měla takzvané 'staré průmysly'. „Nejsilnější průmysl, který tady zaměstnával nejvíce lidí, byl textilní. Pak tu byly další lehké průmysly, jako sklářský, tedy jablonecké zboží, porcelán, ale i dřevovýroba, nábytek, hudební nástroje a další. A to jsou průmysly s nízkou přidanou hodnotou,“ říká.

Spotřební zboží je navíc extrémně citlivé na výkyvy ekonomického cyklu. „Když přijde hospodářská deprese, respektive krize, lidé jako první přestanou kupovat zboží dlouhodobé spotřeby, tedy to průmyslové. Oni to pocítí jako první, ale zároveň poslední se z ní vzpamatují,“ dodává profesor.

Největšími partnery v zahraničním obchodu tak i po osamostatnění země zůstávaly Rakousko a Německo. Zhruba 40 procent objemu zahraničního obchodu se realizovalo právě s těmito dvěma zeměmi.

„Vtip je v tom, že závislost v zahraničním obchodě měla své podkapitoly, které bychom mohli nazvat závislostí technicko-technologickou. My jsme z Německa dováželi sofistikované stroje, a vyváželi polotovary. My jsme Němce velmi potřebovali a pokud jsme vyváželi investiční celky jako lokomotivy, válcovny, tak do třetích zemí, tedy na nevyspělé trhy. Naše ekonomika se chovala vlastně dvojace. K těm nejvyspělejším jako zaostalá, k těm nejzaostalejším jako vyspělá. Ale fungovala,“ říká Kubů.

Česko bylo vyspělé, ale…

Kubů se pozastavuje nad některými prameny, díky nimž se dlouhá léta tradovalo, že Československo v meziválečném období náleželo mezi deset nejvyspělejších a nejprůmyslovějších zemí světa. To je podle něho smutný výsledek neprofesionálního chování historiků.

„Podlehli politickým tlakům a iluzím, neboť přijde na to, čím budete vyspělost měřit. Jestli to bude objemem produkce oceli, tak jsme na tom byli dobře a světovou jedničkou či dvojkou jsme byli v těžbě hnědého uhlí na obyvatele. Ale budete-li se na to dívat racionálními měřítky dneška, tedy poměrem národního důchodu na hlavu, tak jsme patřili do druhé desítky a byli jsme na tom hůře, než třeba Rakousko,“ říká Kubů.

Doplňuje, že Rakousko se nemuselo vypořádávat s dalšími problémy komplikujícími ekonomický rozvoj Československa. Nemělo tak zaostalé oblasti, jako Slovensko. Nemělo ani zátěž těžkého průmyslu, který se ocitl bez zakázek. „Plus jsme měli drahou dopravu. A tak když se vezl velký náklad z Košic do Prahy, tak bylo výhodnější jet přes Rakousko, než po českých drahách,“ vysvětluje profesor Kubů.

Když totiž Československo vzniklo, většina tratí a silnic vedla ze severu na jih směrem do Vídně. Skoro všechno šlo touto klíčovou osou. V Předlitavsku byla nejvýznamnější Severní dráha císaře Ferdinanda, která spojovala Halič, kde byla ropa, ostravsko-karvinský revír, kde bylo uhlí, Vídeň a rudné doly směrem na Budapešť.

„V roce 1918 existovala na našem území jen jedna trať, která táhla z východu na západ republiky, respektive obráceně. To byla klíčová košicko-bohumínská dráha, která ještě běžela přes sporné území s Polskem a byla to jednokolejka. Musely se tak dobudovat tratě na Břeclav a jinam. A je fakt, že oni to dokázali ve velmi krátké době,“ dodává Kubů.

Utajené kolkování bankovek v noci

Hranice nové republiky se ustálily koncem roku 1918, kdy českoslovenští legionáři a četníci ovládli pohraničí českých zemí, kde předtím vznikly takzvané německé provincie. Na Slovensku se pak podařilo stabilizovat situaci až v lednu následujícího roku.

Ustálení na zemi však neznamenalo, že byly vyřešeny všechny spory. Trvaly územní tahanice s Polskem, Maďarskem i Rakouskem a nároky vůči Německu. Nic nebylo jasné a čekalo se na mírovou konferenci. „Bylo to poměrně složité, přesto se ten stát nějakým způsobem v základních obrysech stabilizoval a v březnu 1919 bylo tak možné přikročit k jedné základní akci, která byla prvním zásadním krokem k vytvoření samostatné československé ekonomiky, k Rašínově měnové reformě,“ konstatuje Kubů.

Zmíněná reforma probíhala okolkováním rakousko-uherské měny, a to přes noc a v přísném utajení. Třetího března uzavřelo vojsko hranice a zastavilo veškerou dopravu zboží i lidí, včetně poštovního styku s cizinou. Cílem bylo zabránit dovozu rakouské měny z dalších nástupnických států Rakousko-Uherska.

Ve skutečnosti nešlo jen o prosté oddělení nové československé měny, ale o regulérní měnovou reformu. Na staré rakousko-uherské bankovky se lepily kolky a rázem z nich byly koruny československé. 

Cílem bylo zároveň stáhnout z oběhu až 80 procent oběživa. Každý člověk mohl směnit jen určitou část peněz. První dva tisíce rakouských korun si mohl každý nechat ze sta procent okolkovat na české. Z částky mezi dvěma až deseti tisíci to byla již jen polovina a z částky vyšší už jen čtvrtina. Zbytek byl zadržen jako nucená půjčka státu, úročená jedním procentem se splatností 30 let.

„Vycházelo se z toho, že koruna se musí zhodnotit, respektive z takzvané kvantitativní měnové teorie. Ta říká, že snížením množství oběživa stoupne jeho hodnota,“ říká Kubů. V průměru tak stokoruně odpovídaly tři dolary nebo osm korun se rovnalo jedné německé marce.

„Důvod, proč se kolkovalo, byl ten, že se to muselo udělat rychle. V měnové reformě byl i nacionální aspekt. Němci totiž Československu nevěřili a vytvořili německé provincie, které se hlásily k německému Rakousku, vznikly i zemské vlády,“ říká Kubů. Češi však odbojné oblasti během několika měsíců dobyli silou. „Vtáhli tam četníci a Němci kapitulovali, i když mrtvých bylo jen pár. Vtip byl v tom, že Češi byli moudří a za četníky do vyhladovělého pohraničí, kde jídlo nebylo, jely vozy s chlebem,“ říká Kubů.

Jenže to ještě neznamenalo, že by se změnilo přesvědčení těchto lidí. Mnozí stále věřili, že je Pařížská mírová konference připojí k Rakousku a z toho důvodu němečtí podnikatelé drželi peníze ve Vídni. V Praze se mezitím tajně připravovala měnová reforma, která se pak provedla ze dne na den. Ti, co měli peníze na území Československa, je mohli bez problémů vyměnit, ale ti, co je měli za hranicemi, je měli znehodnocené a vyměnit je nemohli. „Němci se tak zbavili podstatné části svého kapitálu, vlastně jako trest za to, že nevěřili státu, že ho chtěli položit a chovali se v souladu se svým přesvědčením,“ dodává.

Podniky dostaly pokyny, že se musí chovat 'česky'

Dalším zásadním krokem v cestě k samostatné ekonomice, který se uskutečnil také zjara 1919, bylo vytvoření celní hranice. Ale ani tohle samostatné celní území a samostatná měna ještě neznamenaly, že stát ovládl československou ekonomiku. Stát řešil několik dalších věcí naráz.

Tou první byla nostrifikace, která znamenala přenos sídel velkých společností, průmyslových a obchodních podniků, akciových společností a velkých společností s ručením omezeným z Vídně nebo Budapešti na území československé republiky. Důvod nostrifikace byl primárně ekonomický, společnosti platily část daní tam, kde měly sídlo.

Nicméně nostrifikace narazila na širší problém, který se záhy ukázal. Nenostrifikovaly se všechny podniky, ale jen ty strategicky podstatné. Limitem byl nedostatek domácího kapitálu. Banky si tak v českých zemích vybíraly firmy, které by chtěly financovat. Ministerstvo průmyslu, obchodu a živnosti je potom vyzývalo k nostrifikaci, tedy k přenosu sídla. Stanovilo také pokyny, jak se měly společnosti chovat.

„Součástí byl návrh banky, ke které by se příslušná společnost měla hlásit, tedy banky, která měla o ně zájem, ale bývaly tam i další povinnosti. Ty například žádaly, aby většina členů správní rady a ředitelství měla své sídlo na území Československé republiky. To činilo jistý problém, u některých společností se dokonce žádalo, aby úřadovaly česky a aby zaměstnávaly přednostně české dělnictvo. Vidíte, že tam byl jistý nákrok k nacionalizaci ekonomiky, který ovšem nebyl součástí žádných zákonných ustanovení,“ vysvětluje profesor Kubů.

Nostrifikace byla spojena ještě s repatriací akcií. Šlo o to, že především na vídeňské burze, ale třeba i v Berlíně nebo Budapešti si české banky nakupovaly akcie českých firem. Jinými slovy repatrioval se kapitál domů.

Problémem bylo to, že se nejednalo o řádný nákup, ale výprodej. „Výprodej byl takový, že akcie se prodávaly za zlomek ceny, neboť v českých zemích došlo k velkému sociálnímu pohybu, v některých oborech se hodně stávkovalo, například v hornictví, tam se prostávkovala téměř polovina pracovních dnů,“ vysvětluje Kubů.

Pondělí, středa a pátek bez masa

Zemi sužoval hlad, nedostatek, špatné zásobování po válce, touha po vyšších mzdách a po lepším bytí. „Po každé válce se kyvadlo vychýlí dramaticky vlevo a po každé válce je zapotřebí pacifikovat nejchudší vrstvy, to je klasický sociální pohyb, který platí po každé válce,“ říká Kubů.

Ani při hospodářské krizi, ani za druhé světové války, ani v 50. letech nebyla podle pamětníků chudoba tak tíživá, jako v prvních dvou letech Československa. Jídla bylo málo a vydávalo se jen na lístky. Bujel černý obchod, na všechno se stály mnohahodinové fronty. Maso se nesmělo jíst ani prodávat v pondělí, středu a pátek, později už jen v pátek. Například v dubnu 1919 tak připadalo 42 dkg masa na člověka na měsíc. Výjimkou byla parlamentní jídelna. V únoru 1919 tehdejší Národní listy vysvětlovaly, že tam zákaz neplatí, protože „páni poslanci jsou často nuceni setrvati ve sněmovní budově od rána do noci.“

Kupní síla dělnické mzdy dosahovala v té době sotva pětatřicet procent předválečné úrovně a lidé měnili poslední cennosti za brambory. Po návratu mužů z fronty navíc přišla i bytová krize. Za volné pokoje se platily horentní sumy, nejchudší přespávali, kde se dalo. Rozmáhala se kriminalita a prostituce.

Potravinová nouze dala vydělat nenáviděným keťasům

Do období první republiky si společnost přinesla z doby války odpor k takzvaným keťasům, kteří na bojích vydělávali. Samotné slovo keťas pochází z německého výrazu Kettenhändler, což znamená „řetězový obchodník“ neboli překupník. A právě na ty zacílil Rašín novou daň z přírůstku majetku za války. „To je daň, která je velmi vysoká, která přinesla státu docela zajímavé peníze a byla mířená na ty, kteří za války keťasili, tedy obchodovali potravinami a dalšími věcmi se státem,“ říká Kubů.

Zvláštní sociální skupinou za války byli zemědělci. Ti byli na jednu stranu pod obrovským tlakem, na druhé straně ovšem také na válce vydělávali, především ti velcí. „Je to tak, že před válkou byli rolníci velmi zadlužení, a když se podíváte na jejich dluhy po válce, tak z nich 90 procent bylo splaceno. Pravda ale je, že oni nezbohatli, jen splatili inflačními válečnými penězi své dluhy. Za války prodával každý, kdo měl i nejmenší pozemek. Potravinová nouze dala vydělat těm, co měli zdroje,“ dodává Kubů.

Keťasové byli nenáviděni a například mezi 21. a 23. květnem 1919 chodily po pražských ulicích tisícihlavé zástupy dělníků a „vodily obchodníky k šibenicím, nutily je vkládat hlavu do smyček a slibovat, že nebudou předražovat zboží.“ Dělničtí důvěrníci toto „věšení obchodníků“ řídili, rozprodávali jejich zboží za „mírové ceny“ a poté spořádaně odevzdávali klíče od jejich krámů přihlížející a často sympatizující policii.

Video Události
video

Milníky, které ovlivnily domácí hospodářství

Na druhou stranu v první republice docházelo i ke značným pacifikačním aktivitám státu. Vedle zkrácení pracovní doby na osm hodin krátce po vzniku republiky, přišlo třeba i povinné pojištění nebo byla zavedená podpora v nezaměstnanosti ve výši čtyř korun na den nebo korunové příplatky pro rodinné příslušníky.

„To byly ohromné novinky, dokonce v hornictví, kde to bylo nejhorší, vznikaly závodní rady. Stát, vládnoucí vrstvy, byly po válce v těžké defenzivě,“ vysvětluje Kubů, proč politici přistoupili k těmto sociálním krokům.

Národní socialisté a další strany také podaly v parlamentu návrh na socializaci velkých podniků, tedy znárodnění. „Ve Vídni nastala panika, že to znárodní, a když to znárodní, co udělají všichni? Hodí akcie na trh. Navíc byl u podniků problém i to, že vídeňské banky je nemohly financovat, protože se dostávaly do potíží, protože rozdíl v inflaci vídeňské, pádivé a inflaci československé, která se zastavila a zvolna přecházela do deflace, byl ohromný,“ říká Kubů.

Vídeňské banky na to neměly sílu a hodnota akcií spadla. České banky je pak nakoupily za pakatel. Tím získaly velkou sílu na valných hromadách. Banky po převzetí začaly zvyšovat kapitál, a to tak, že rozmístily nově emitované akcie mezi svou klientelu. Ta byla národnostně česká. Jinými slovy velké společnosti dříve ovládané německým kapitálem se najednou staly z valné části českými.

Ceny jídla v prvních letech rostly o padesát procent ročně

Prováděná reforma se otci první československé měny a prvnímu ministru financí ČSR Aloisi Rašínovi každopádně docela podařila. Československo sice nedokázalo v letech 1919 až 1920 moc brzdit inflaci, protože ceny rostly v obou letech o zhruba padesát procent. Válečná inflace tak naplno pokračovala a rozpočet byl neustále deficitní.

Rašínova deflační politika nakonec zabrala, protože ministerstvo financí, které až do vzniku Národní banky československé roku 1926 provádělo měnovou politiku, stáhlo z oběhu značné sumy. V letech 1922 až 1923 to byly částky převyšující hodnotu dvou procent HDP. Ceny v letech 1921 až 1924 díky tomu v průměru klesaly tempem o patnáct procent meziročně.

Samozřejmě tím obrovsky rostla nezaměstnanost – během dvou let ze 70 tisíc nezaměstnaných na trojnásobek. Na druhou stranu se republika vyhnula hyperinflaci, která postihla v té době skoro všechny sousední státy a poškodila jejich ekonomiky.

Rašín se nicméně stal v té době u části obyvatelstva neoblíbeným, přestože ve funkci ministra financí skončil již 8. července 1919 (pak se do funkce vrátil ještě na pět měsíců v říjnu 1922). Během deflační krize v letech 1921 až 1923 Československo sice zhodnotilo významně svou měnu, ale rychlé zhodnocení koruny mělo svůj rub. Několikanásobně zdražilo československé zboží na světových trzích, což přineslo největší hospodářskou krizi až do roku 1929.

Rašínovi také uškodilo, že při svém prosazování rozpočtových úspor a deflace nechtěl poskytovat daňové úlevy ani těm, kteří se účastnili odboje. Dostal se tak do sporu s populárními legionáři, protože ti měli významné úlevy za svůj předchozí boj pro republiku, například přednost při přijímání do zaměstnání, zvláštní důchody nebo jim legionářský zákon umožňoval i brzký odchod do důchodu.

Rašínovou tezí však bylo, že za službu vlasti se neplatí. Pro mnohé to však byla již poslední kapka a negativní důsledky jeho finanční politiky, která byla zvláště ke konci prosazována až příliš tvrdohlavě, proti němu nakonec obrátily opozici, Hrad i vlastní mladočeskou stranu a osobní přátele včetně Karla Kramáře.

Pátého ledna 1923 na Rašína spáchal v pražské Žitné ulici sotva dvacetiletý anarchokomunista Josef Šoupal atentát. Svůj útok plánoval s cílem „prospět pracující třídě“, jak sám uvedl. Rašínovi jedna z kulek uvízla v páteři a poškodila míchu. Po šesti týdnech zemřel a na jeho místo nastoupil umírněnější Karel Engliš. Ten dlouhodobě kritizoval Rašínovu deflační politiku, přestože oba byli členy pravicové České strany národně demokratické.

„Smrtí Rašína se vyřešil jeden obrovský problém. Přišel Karel Engliš, který od deflační politiky přistoupil k politice snížení parity koruny a její stabilizace. A tak si od roku 1923 koruna úžasně držela svůj kurz až do hospodářské krize, respektive do první devalvace v roce 1934,“ konstatuje profesor Kubů.

Šlechtické tituly končí, půda mění majitele

Dalším velkým problémem první republiky byla pozemková reforma. Ta rozbila šlechtická panství. Některé rodiny vlastnily desetitisíce či statisíce hektarů půdy, ale nebyly je schopny už od 19. století samy obdělávat, a dávaly tak půdu do pachtu. Pacht v českém zemědělství byl ale obrovský problém. „To on zvyšoval cenu zemědělských produktů, protože zemědělec započetl cenu pachtu do ceny svého zboží. Přitom téměř polovina obdělávané půdy byla v pachtu,“ upozorňuje profesor Kubů.

„Byl tu šílený hlad po půdě, jenže trh s půdou byl desítky let zmrtven, protože šlechta se uzavřela do sebe, půdu neprodávala a smluvně fungoval institut, který říkal, že šlechtický majetek rodiny spravuje nejstarší člen rodiny a všem ostatním vyplácí apanáž, přičemž ten majetek šlechtické rodiny je nezcizitelný, neprodejný, nedělitelný. Jinými slovy, s tím pachtem se nedalo pohnout,“ vysvětluje Kubů.

Rozdíl mezi chudými a bohatými narůstal. Rolnictvo chudlo z několika důvodů. Zadlužovalo se, protože byla krize, byly neúrody, ale především se zvýšil počet obyvatel na venkově a bylo potřeba zajistit všechny členy rodiny. Statek dědil ten nejstarší a ostatním mužům bylo třeba dát vzdělání. Buď se museli vyučit, nebo poslat do lepších škol. Dcerám bylo potřeba zajistit věno.

„Proto se ty selské rolnické rodiny zadlužily a půda se dál dělila a vznikala drobná, trpasličí, sotva úživná hospodářství. Na jedné straně tak stály drobné a stále drobnější pozemkové držby těch, co na tom pracují, a na straně druhé byly velké pozemky šlechty,“ vysvětluje Kubů.

Sílil tlak na změnu. S první republikou tak přišla 16. dubna 1919 i radikální pozemková reforma. Ta stanovila limit 250 ha veškeré půdy a 150 ha orné půdy na jednoho vlastníka. „Vypadalo to velmi radikálně a tvrdě, proti šlechtě se tak okamžitě zakročilo,“ konstatuje Kubů. 

Už desátého prosince roku 1918 byly zrušené šlechtické tituly a výsady z nich plynoucí. Zákon z dubna 1920 pak určil také tresty za jejich užívání, peněžitou pokutu až dvacet tisíc korun nebo dva měsíce vězení.

„To bylo přímo proti šlechtě, skupině, na kterou bylo nazíráno jako národu nepřátelskou, neboť nemluvila česky, protože my jsme neměli svou šlechtu. Byla buď nenacionální, nebo německá. Těch, kteří se hlásili k české společnosti, bylo velmi skrovně,“ dodává Kubů.

Zábor půdy postihl polovinu velkostatků

Šlechta tak od konce roku 1918 nesměla manipulovat se svým majetkem, který byl obstaven. Potom přišla celá série základních zákonů, například záborový, přídělový a náhradový. Jen zábor půdy postihl v Československu asi polovinu velkostatků. „Zákonů byla celá složka, tohle byly ty základní a vytvořily novou situaci, kterou bychom mohli nazvat nacionalizaci půdy. Nacionalizaci průmyslu díky nostrifikaci doprovázela nacionalizace půdy,“ dodává Kubů.

Reforma probíhala až do poloviny třicátých let a v jejím důsledku změnilo majitele 16,32 % zemědělské půdy v ČSR. I s lesy bylo celkem vyvlastněno 28,17 % půdy. Reformu řídil pozemkový úřad, v jehož čele stáli agrárníci. Kubů však připomíná, že se na tom podílely všechny parlamentní politické strany, včetně sociálních demokratů.

„Sociální demokrat byl zástupcem šéfa úřadu. Rozmohla se šílená korupce, která byla vyjádřená výrazem obchodu s takzvanými zbytkovými statky. Nicméně to nic neměnilo na tom, že navzdory korupci byla reforma v zásadě úspěšná, saturovala ty nejchudší vrstvy, umožnila změnu hospodaření, dočasně zastavila útěk z venkova do měst. Měla tak celou řadu pozitivních efektů. Vznikala nová střední vrstva podnikatelů na venkově a ta byla nacionálně česká, takzvaně zbytkoví statkáři,“ vysvětluje profesor Kubů.

Zbytkový statek byl definován jako vyvlastněný dvůr, jemuž i po parcelaci mělo zbýt tolik půdy, aby budovy a ostatní inventář pro výrobu ve větším měřítku nebyly hospodářsky znehodnoceny. Podle přídělového zákona měly být zbytkové statky hlavně přiděleny „k vytvoření odborných hospodářství jednotlivcům zvláště způsobilým k vedení větších podniků zemědělských.“

Korupce se ale nakonec podle odborníků rozlezla tak, že se změnil původní záměr zákonodárců a pozemky se přidělovaly na základě dohod s jednotlivými rodinami. Tím se změnil charakter pozemkové reformy.

„Původní náhrady byly směšné, symbolické. Oni jim sice dali průměr cen let 1914 až 1916, jenže těch tržních. Ovšem v Rakousku byla za války inflace, která to znehodnotila, a oni jim to vypláceli v inflačních penězích. Náhrada se tak pohybovala v položce menší než deset procent,“ vysvětluje Kubů.

Ale vše se dalo obejít. Podle Kubů se vyplatilo počkat a pak byly dohody a náhrady poměrně velkorysé. Podobně jako dnes, kdo zdržoval a soudil se, většinou na tom vydělal. Pozemková reforma probíhala fázově, nejdříve tam, kde byla půda nejkvalitnější. Největší tlak sedláků byl v Polabí nebo na jižní Moravě. A postupně, jak se saturovali ti nejagresivnější, vytvářel se prostor pro vyjednávání.

„Některé rodiny z toho vyšly katastroficky špatně, jako Lichtenštejnové, některé lépe jako Schwarzenbergerové nebo dobře jako Fürstenbergové. Každá rodina na tom byla jinak, vtip je ale v tom, že se nakonec ukázalo, že téměř nikdo neprodal za tu státem stanovenou cenu, že fungovala jako strašák a ve skutečnosti je nutila, aby se dohadovali a získali lepší odškodnění,“ konstatuje Kubů.

Navíc svou roli hrála ještě jedna věc, díky které mnohdy původní vlastníci z pozemkových reforem nevyšli zas tak špatně, jak to původně vypadalo. Cena půdy sice nebyla nízká a poskytovaly se státem garantované úvěry, ale nebylo jich dost a ne každý na ně dosáhl. Tím se však rezervoár těch, kteří si půdu mohli koupit, vyčerpal už někdy kolem dvacátých let. Reforma však probíhala až do roku 1935. A tehdy se ukázalo, že polovina půdy zůstala nerozdělená a ta se vrátila původním vlastníkům.

Korupce v první republice? Uhlí z Polska

A odkud se braly peníze na korupci? „První republika byla právní stát a zároveň jako v každém právním demokratickém státě se kradlo, kupčilo a prováděla se korupce. Když se podíváte na Antonína Švehlu (dlouholetý československý premiér a předseda agrární strany – pozn. redakce), tak to byl korupčník číslo jedna ve státě. Ale pozor, korupci prováděl ve prospěch státu, vyháněl čerta ďáblem, nezbohatnul,“ konstatuje Kubů. Byl stejně bohatý, když do politiky vstoupil, jako když umíral. „Byl to demokrat, který pracoval pro demokracii nedemokratickými způsoby,“ dodává.

Šlo podle něho o to, že ze dne na den se mentalita lidí změnit nedala. Bylo třeba určité přechodné období, takže i prvorepublikový prezident Tomáš Garrigue Masaryk i jiní věděli o určitých nepravostech. „Třeba takové financování politických stran bylo velmi netransparentní, ale hlavně všichni věděli, že se to dělo prostřednictvím uhlí. To se dováželo z Polska, pak se to nějak překrylo, změnila se kvalita, prodalo se to a z výnosu prodeje polského uhlí se financovaly všechny politické strany s výjimkou komunistů. A nikdy se to neprovalilo,“ dodává Kubů.

Ale i tak první republika byla podle něj v zásadě demokratickým státem, který pro českou, slovenskou i menšinovou společnost mnoho udělal. Řada podniků zůstala v rukou vlastníků z řad národnostních menšin. „Je to jen v některých společnostech, kde Češi převládli a kde došlo k velkému vývoji, který měl světově velmi zajímavé efekty. Například Baťa, Škodovy závody, Poldi Kladno, kde se vyráběla špičková chirurgická ocel, která se vozila do Ameriky, což cosi v té době znamenalo,“ říká Kubů.

Brzdou pro získání peněz bylo to, že elita neuměla jazyky

První republika? „Velmi drahá věc,“ usmívá se profesor Kubů. Znamenala velké sociální a ekonomické vzepětí všech vrstev obyvatelstva, lidé si jí ale tehdy považovali. „I ti bohatí i ti chudí, něco to pro ně znamenalo, vlastenectví mělo úplně jiný obsah,“ konstatuje Kubů.

Vůbec první peníze tak do ekonomiky napumpovaly české banky. Ty poskytly státu půjčku vlastních prostředků, která se pohybovala v desítkách milionů korun. Pomohly také státní dluhopisy, které si kupovali lidé.

Klíčovým problémem Československa a jeho samostatnosti byl fakt, že banky měly obecně peněz málo. Mezi lety 1919 a 1925, kdy probíhala hlavní část nostrifikace, která doběhla do roku 1927, se totiž zbavily všech velkých volných prostředků, aby si nakoupily akcie v repatriaci. „Měly tak obrovské koncerny podniků a firem, ale neměly dost peněz, aby je zásobovaly provozním úvěrem, natožpak investičním úvěrem. První republika tak zvýšila svou technicko-technologickou zaostalost, protože na to nebyly peníze,“ vysvětluje Kubů.

Ekonomika Československa byla trvale podkapitalizovaná. Nikdo jí nechtěl půjčit peníze, protože nebudila důvěru. Málokdo totiž znal zboží Made in Czechoslovakia, nikomu neříkala nic československá koruna. K mání tak byly většinou jen krátkodobé a malé půjčky.

„I když jsme měli své ekonomické elity, tak tito velicí a významní lidé neuměli anglicky, maximálně tak francouzsky. Tehdy se nedaly sehnat peníze ve Francii, protože ta byla po válce totálně zničená a sama je potřebovala. Takže se muselo do Anglie nebo USA. Anglie však byla konzervativní, a když tam někdo přijel, nechtěl s nimi nikdo jednat,“ konstatuje Kubů. Existují podle něho i záznamy, kde se Angličané o Češích vyjadřují pohrdlivě, protože neuměli anglicky a nerozuměli jejich zvykům.

První velkou půjčku tak dojednal až v roce 1922 ministr zahraničí Edvard Beneš v Anglii, i když to jeho funkci nepříslušelo. Byla to první velká anglická půjčka za několik desítek milionů liber. „Ta měla pak ještě druhou tranši, která sloužila k vyztužení měny, pak přišla i velká půjčka pro hlavní město Prahu a další města. Vlastně se finance řešily půjčkami, byly to takové provizorní náplasti,“ vysvětluje Kubů.

V Anglii pak vzniklo konsorcium bank pod vedením Rothschildů a ti potom půjčku dál transferovali a rozmístili na nizozemský a amsterdamský trh. „Nakonec jsme je splatili. Svým způsobem je to zázrak, že ekonomika se i za těchto podmínek dostala do velmi dobré kondice a výsledky toho, co dnes vidíme, jsou poměrně markantní. Bylo to něco, na čem se dalo stavět, jinými slovy, problémy byly obrovské, ale musíte brát v úvahu, že to bylo jen dvacet let, kdy jen pět let z těch dvaceti bylo ekonomicky normálních, jinak to byla poválečná rekonstrukce a pak hospodářská krize,“ zamýšlí se profesor Kubů.

Z té se Československo nevzpamatovalo. Přišla až v roce 1930, tedy rok poté, co zasáhla svět. Nebyli jsme totiž příliš vázaní na světové finanční trhy. V roce 1938 jsme však ještě nedosáhli předválečné úrovně výroby.

Obecně se řada dluhů nikdy nesplatila. Československo na Pařížské mírové konferenci v roce 1919 slíbilo, že převezme řadu finančních závazků Rakouska-Uherska. Navíc po něm spojenci chtěli reparace, které byly později známé jako poplatek za osvobození.