Před 25 lety začalo Československo směřovat ke svému rozpadu. Václav Havel 20. července 1992 abdikoval na funkci federálního prezidenta vzápětí poté, co Slovenská národní rada vyhlásila svrchovanost. Vývoj pak už jednoznačně směřoval k rozdělení státu. Podle bývalých premiérů Česka a Slovenska Vladimíra Špidly a Ivety Radičové mu však mělo předcházet referendum, politici podle nich neměli k rozdělení mandát.
Socioložka a bývalá slovenská premiérka Iveta Radičová se domnívá, že už od roku 1990 bylo zřejmé, že se bude měnit státoprávní uspořádání Československa. Mělo jít o součást demokratizačních změn po pádu komunismu.
„Vždy jsme si uvědomovali, že státoprávní uspořádání je zásadní otázkou, ke které by se měli jednoznačně vyjadřovat občané. Jako jsme se měli šanci vyjádřit v referendu o vstupu do EU. Jednoznačně jsem patřila k zastáncům myšlenky, že pro budoucnost politické kultury ve Slovenské i České republice je způsob dělení státu formou vyjádření občanů v referendu nesmírně podstatná věc,“ řekla Radičová v Událostech, komentářích.
Podobně to vidí i Vladimír Špidla, bývalý premiér a předseda ČSSD, dnes šéf premiérových poradců. Tehdy byl členem předsednictva sociální demokracie. „Naším cílem bylo dosáhnout referenda o Československu. S tímto cílem jsem se plně ztotožňoval a velmi jsem o něj usiloval. Po mém soudu ústavně nikdo nebyl oprávněn federaci rozdělit. To byla výsostně záležitost lidu a tím pádem referenda.“
„Československo vzniklo v průběhu světových krizí, kombinací úsilí Čechů a Slováků a ovšem také výsledků první světové války a zájmů velmocí. V 90. letech jsme byli poprvé v situaci, že tento tlak nebyl. Kdyby bylo referendum, nebylo by o rozdělení Československa, nýbrž o novém založení Československa. Existovala možnost stát založit znovu, na nových principech,“ míní Špidla.
Radičová upozornila, že na Slovensku měla v programu rozdělení federace pouze jedna strana – Slovenská národní strana. „Ostatní strany neměly žádný mandát od občanů na to, aby vůbec jednaly o rozdělení státu. Ano, diskutovalo se o decentralizaci, o nových kompetencích, v rámci této diskuse byla otevřena i otázka sociálně-ekonomická,“ poznamenala expremiérka s tím, že kromě národní identity byl právě spor o podobu reforem tím nejpodstatnějším.
„Druhá polovina 90. let byla pro Slovenskou republiku cestou, která ji přivedla skoro k totálnímu krachu, bankrotu bank, 20procentní nezaměstnanosti, divoké privatizaci. Důsledky pro politickou kulturu byly vážné a hluboké. A vytvořilo to precedens, že politik může rozhodovat i o věcech, na které od občanů mandát nedostal,“ dodává Iveta Radičová.
