Doba kolem roku 2000 patřila přes obavy spojené s přelomem milénia k těm nejklidnějším v dějinách lidstva. O to silnějším šokem byl teroristický útok na Světové obchodní centrum (WTC), který se odehrál před čtvrtstoletím, 11. září 2001. Vzpomínky lidí na tento den nevybledly ani po 25 letech.
Vědecká redakce České televize oslovila na svých sociálních sítích své sledující s prosbou o odpověď na jednoduchou otázku: „Co jste dělali, když jste se dozvěděli o teroristickém útoku na WTC?“
Přišlo přes 3300 odpovědí, které pak redakce podrobila obsahové a statistické analýze. Výsledek se nedá pokládat za vědeckou studii ani není úplně reprezentativní, ale může sloužit jako zajímavý pohled z jednoho konkrétního úhlu.
Nejčastějším slovem je televize
Pozoruhodné je, že vůbec nejčastějším slovem v tomto rozsáhlém souboru, je „televize“ – a to s velkým náskokem nad všemi ostatními. Dokazuje to, jak silně bylo 11. září spojené s tehdy dominantním médiem. Ze zdrojů informací je právě televize tím, který diskutující zmínili nejčastěji, více než sedmsetkrát. Na druhém místě je se stovkou zmínek telefon či SMS a na třetím rozhlas s podobným množstvím.
Z hlediska roku 2026 může působit nepředstavitelně, že zmínek o internetu nebo počítači jako zdroji informací o útoku bylo jen nižší množství desítek. V té době ale Google existoval teprve tři roky, do založení Facebooku naopak tři roky ještě chyběly – a u YouTube to bylo ještě o rok víc. Hlavním důvodem ale bylo, že v té době bylo na internetu připojeno jen deset až dvacet procent Čechů.
Co se týká konkrétních médií, tak vůbec nejčastěji vzpomínající psali o CNN. Jen těsně za ní je Česká televize a Český rozhlas. Všechna ostatní média jsou pak už ve vzpomínkách spíše zanedbatelná, občas se objevuje Nova, BBC a Prima. To potvrzuje výsledky dlouhodobých výzkumů mediálního chování Čechů: když se děje něco důležitého, tak se obracejí na veřejnoprávní média.
Kde a jak
Významná část respondentů zareagovala také vzpomínkou na místo, kde se o katastrofě dozvěděli. A tady jsou výsledky přinejmenším pozoruhodné, protože většina lidí má událost spojenou se školou. Jenže když se do Česka tato informace dostala, měla už většina studentů základních a středních škol po vyučování – a vysokým školám ještě nezačal semestr.
Vysvětlením by mohlo být, že tyto vzpomínky nejsou úplně přesné. Tento fenomén zkoumala americká psycholožka Elizabeth A. Phelpsová, která začala s výzkumem v podstatě okamžitě po pádu Dvojčat. První rozhovory vedla s lidmi týden po útoku, další přesně rok poté. „Od tohoto prvního průzkumu do druhého průzkumu o rok později byla celková shoda v podrobnostech, jak se o 11. září dozvěděli, pouze 63 procent. Při třetím průzkumu, tři roky po útoku, byla shoda 57 procent. Lidé tedy měli v mnoha detailech pravdu jen o něco více než z padesáti procent,“ popsala vědkyně. Po čtvrtstoletí musí být vzpomínky logicky o to slabší.
Potvrzuje to i psycholog Aleš Neusar. Podle něj jsou vzpomínky spojené se silnými emocemi nesmírně silné a tedy v paměti zůstávají ostré. Nikoliv ale jejich detaily. „Do vzpomínek se velmi často dostávají i části, které nejsou pravdivé. Ale my si představujeme, že pravdivé jsou,“ dodává vědec z Ostravské univerzity.
Přesto jsou vzpomínky vlastně pozoruhodně silné a u většiny respondentů také velmi barvité. Jak je to možné? Podle Phelpsové se lidské emoce soustřeďují na několik detailů, ale dovolí člověku ignorovat jiné detaily. Pokud jsou vybuzené, zejména strachem, pomáhá to lépe ukládat věci do paměti v procesu zvaném konsolidace, který závisí na interakci amygdaly a hipokampu.
„Co víme již delší dobu, je to, že emoce vám dávají větší důvěru v paměť než nutně v její přesnost. Obvykle, když má vzpomínka velmi živé detaily a vy jste si těmito detaily jisti, znamená to, že máte pravděpodobně pravdu. Důvěra jde často ruku v ruce s přesností,“ popsala pro odborný časopis Scientific American.
Tsunami emocí
Sílu emocí potvrzuje i to, že právě nejrůznější silné pocity zdůrazňují vzpomínající i po letech – mají je dodnes spojené s konkrétní událostí. Ty nejčastější zmiňované jsou, v pořadí podle početnosti, strach či šok, nedůvěra a smutek, často spojované dokonce s pláčem.
Tyto výsledky velmi dobře odpovídají tomu, co popisovali psychologové už těsně po útocích. Lidé tehdy nevěřili, že se opravdu děje něco tak nepochopitelného, co porušilo pravidla známého světa. Což částečně může vysvětlovat, proč vzniklo tolik nedůvěry vůči oficiální verzi.
Podle Neusara byly vzpomínky na událost spojené i s častou posttraumatickou poruchou, zejména pro Američany. „USA totiž něco podobného nezažily od Pearl Harboru, byl to pro ně obrovský šok. Pozitivní je, že tato porucha poměrně rychle odeznívá,“ dodává psycholog.
