Vzpomínky na 11. září 2001 patří k těm nejživějším, které pamětníci mají. Pro orální historii, psychologii a další vědy představují unikátní zdroj informací nejen o minulosti, ale také o lidské paměti, traumatech i o tom, jak se s nimi mysl vypořádává.
Události 11. září 2001 změnily celý „velký“ svět - ale vědecké studie také ukazují, že změnily i vnitřní svět mnoha lidí. Vzpomínky na tuto událost nedokáže jen tak něco potlačit: když Česká televize oslovila přes sociální sítě své diváky, svěřilo se jí s detaily více než 30 tisíc lidí. Jejich vzpomínky byly neobvykle ostré, na to, že od útoků uplynulo už dvacet let.
Proč si všichni pamatují 11. září?
Emoce se soustředí na několik detailů, ale dovolí člověku ignorovat jiné detaily. Pokud jsou emoce vybuzené, zejména strachem, pomáhá to lépe ukládat věci do paměti v procesu ukládání zvaném konsolidace, který závisí na interakci amygdaly a hipokampu. „Co však víme již delší dobu, je to, že emoce vám dávají větší důvěru v paměť než nutně v její přesnost. Obvykle, když má vzpomínka velmi živé detaily a vy jste si těmito detaily jisti, znamená to, že máte pravděpodobně pravdu. Důvěra jde často ruku v ruce s přesností,“ popsala pro odborný časopis Scientific American psycholožka Elizabeth A. Phelpsová, která zkoumala vzpomínky více než čtyř tisícovek Američanů na 11. září.
Emoce podle ní tedy zesilují jen sílu vzpomínky, nikoliv nutně ale jejich pravdivost. „Skoro každý člověk řekne, že by něco takového nezapomněl - ale z mnoha studií za posledních třicet let víme, že lidé nemusí mít nutně pravdu,“ upozorňuje psycholožka.
U emotivních událostí, jako je 11. září, mají podle ní lidé lepší paměť na důležité detaily (ve srovnání s neutrální událostí) - jen nikdy nezahrnuje všechny detaily, a dokonce ani ne vždycky ty nejdůležitější. Naopak tyto vzpomínky velmi dobře reflektují to, co tehdy bylo pro člověka důležité velmi subjektivně - lidé si například velice dobře pamatují, že v televizi zrovna běžel jejich oblíbený kreslený seriál.
Blednou vzpomínky?
Tým profesorky Phelpsové začal s výzkumem v podstatě okamžitě po pádu Dvojčat. První rozhovory vedli s lidmi už týden po útoku, další provedli přesně rok poté. „Od tohoto prvního průzkumu do druhého průzkumu o rok později byla celková shoda v podrobnostech, jak se o 11. září dozvěděli, pouze 63 procent. Při třetím průzkumu, tři roky po útoku, byla shoda 57 procent. Lidé tedy měli v mnoha detailech pravdu jen o něco více než z 50 procent,“ popisuje vědkyně.
Zajímavé bylo, že po delší době bledl zejména popis emocí. „Obzvlášť špatně si lidé pamatovali, jaké byly jejich emoce po 11. září - po roce byli přesní jen asi ve 40 procentech případů. Přesto lidé oznámkovali i spolehlivost emocí známkou 2 na klasické školní stupnici,“ dodává.
V případě faktů o útoku byli zkoumaní lidé úspěšnější, než v případě osobních vzpomínek. Podle Phelpsové je to ale očekávané, protože vzpomínky na fakta jsou pravidelně vylepšovány čtením článků a knih, sledováním reportáží nebo dokumentů.
Typickým příkladem podle ní byla otázka, kde byl prezident Bush, když došlo k útoku? „Bezprostředně po 11. září bylo přesných 87 procent lidí - ale mezi druhým a třetím průzkumem klesli na 57 procent - jenže pak se vrátili zpět na 81 procent. Víme, že to bylo způsobeno tím, že mnoho lidí vidělo nebo slyšelo o filmu Michaela Moora Fahrenheit 9/11, který popisoval všechny podrobnosti, k nimž došlo,“ ukazuje vědkyně.
K čemu jsou vzpomínky běžných lidí
Český historik Pavel Mücke se specializuje na takzvanou orální historii, tedy právě na historické zpracování lidských vzpomínek. Podle něj jsou tyto vzpomínky cenné samy o sobě, navíc se dají ale také využít na další výzkum - dají se tak odhalit různé detaily, na které by jinak vědec nenarazil. Dají se ale také dál analyzovat pro jiné vědecké obory - například sociologicky, psychologicky nebo dokonce technologiemi neurověd.
Cílem orální historie je pomocí vlastní metodologie vést rozhovory s pamětníky, kteří by měli popsat co nejvíc vzpomínek na danou dobu. Co je vlastně cílem takových výzkumů? Podle Mückeho jednak samotné získání těchto příběhů, které by jinak zmizely. „Vzpomínky jsou jedinečný pramen, který analyzujeme a srovnáváme s dalšími prameny, jako je dobový tisk, oficiální dokumenty a další,“ vysvětluje historik.
Orální historie, která zkoumá třeba události 11. září, dokáže také měnit pohled na dějiny. Dříve historiky zajímaly především vzpomínky „hybatelů dějin“, tedy důležitých osobností, které byly u kořenů událostí. Jenže kvůli tomu jim unikaly jiné úhly pohledu, které jsou stejně důležité - možná tak dobře neodhalují příčiny dané historické situace, ale zase lépe zachycují, co se dělo v hlavách lidí a jak všechno vnímala společnost.
„Dává to vzniknout příběhům, které by jinak nevznikly, a slovo lidem, kteří by se jinak nemohli vyjádřit,“ uvádí Pavel Mücke.
Umožňují ale také vědcům proniknout do míst, kam by historik jinak nahlédnout nemohl, například proto, že archivní materiály k této době jsou ještě nepřístupné.
Samotné získávání vzpomínek, tak aby to mělo smysl, není podle Mückeho úplně snadné - historici musí být velmi citliví, řídit se řadou pravidel a metod, aby se dokázali dostat k opravdu důležitým sdělením a aby k nim respondenti získali důvěru.
„Rozhovor s historikem je pro řadu lidí první příležitostí v životě připomenout si některé důležité události nejen ve vzpomínkách, ale nahlas, vlastními slovy,“ popisuje Mücke další efekt tohoto přístupu. Tyto metody využívají historici u všech možných období, kde se ještě dají najít pamětníci - a dají se použít také pro nejnovější dějiny. Čeští historici například už pomocí orální historie zkoumají, jak lidé vnímali začátky a vývoj koronavirové pandemie na našem území; výsledky budou publikovat už brzy.
Vzpomínky přináší traumata, která nemizí
Podle psychologa Štěpána Vymětala, který se specializuje právě na řešení krizových situací, řada vzpomínek u lidí vyvolala traumata. A těmi trpí i po dvou desítkách let množství lidí, kteří po pádu Dvojčat zasahovali - ať už jsou to hasiči, policisté nebo zdravotníci, ale také dobrovolníci. Postižení mají noční můry, špatně spí, někdy i trpí výbuchy vzteku; nějaká forma posttraumatické poruchy se podle Vymětala vyskytla asi u třetiny z nich.
Nutkavé vzpomínky, které se projevují posttraumatickou poruchou, se ale objevují také asi u dvanácti procent lidí, kteří byli poblíž pádu Dvojčat. Nejznámější se stala Marcy Bordersová, známá jako „Dust Lady“ - neboli žena zahalená prachem. Ta se z traumatu, který zažila v 28 letech, nevzpamatovala nikdy. Dlouholeté deprese u ní vedly k rozchodu s partnerem, rozpadu rodiny, vzniku několika závislostí a řady nemocí, na něž nakonec zemřela.
„Terorismus patří k událostem s největším dopadem na lidskou psychiku,“ potvrzuje Vymětal. Podle něj je nejhorší psychický dopad přímo na ty, kteří byli v centru činu, škála dopadů pak klesá v dalších skupinách: zasahující, blízcí zraněných, ale také ti, kdo událost sledovali třeba jen v médiích.
Přitom ale platí, že existují skupiny lidí, které jsou psychicky zranitelnější a právě u nich se mohou značně závažné problémy objevit, i když je osobně vlastně tragédie nezasáhla. Vlivů je ale tolik, jsou natolik složité a propojené, že je těžké říci, na koho psychické důsledky dopadnou nejhůř. „Nemůžeme předpovídat, kdo se s problémem snadno vypořádá, a u koho budou ty problémy přetrvávat třeba celé roky,“ upozorňuje krizový psycholog.
Psychologie krizí ale podle něj od 11. září, a také díky němu, výrazně dospěla - vědci se naučili s dopady mnohem lépe pracovat, řešit je a chápat, jaké faktory umožňují takové situace zvládat. Ukazuje se například, jak klíčová je v tom role komunit a také médií, které společně mohou podle Vymětala jizvy po tragédiích hojit.
