„Dva běžci, kteří zcela propadli extrémnímu běhání: Ondřej Velička a Kateřina Kašparová se specializují na závody na extrémní vzdálenosti – čtyřiadvacetihodinové běhy a ultramaratony. Ondřej zvládl už dvakrát i proslulý Spartathlon – jeden z nejnáročnějších závodů světa: 246 kilometrů dlouho z Athén do Sparty. Navíc oba spolu tráví čas nejen na dráze, ale také v soukromém životě. Spojuje je také osoba trenéra Pavla Nováka. Oba ultramaratonci byli hosty pořadu Hyde Park Civilizace.
Ondra Velička byl normální „auťák“, běhat začal až roku 2011. Tehdy ho kamarád přemluvil, aby si zkusil půlmaratón. Když ho bez problémů uběhl, vyzkoušel si i maraton. A pak začal ještě náročnější výzvy a motivaci. Dnes, šest let od doby, kdy začal běhat, se může pochlubit působivou sbírkou titulů: momentálně drží tři tituly mistra ČR v ultramaratonu.
Na Spartathlonu se běží 246 kilometrů, ve dne v noci. Ve dne je horko, v noci extrémní zima. „Dokonce jsem zabloudil,“ popsal Ondřej Velička nejhorší okamžiky z loňského ročníku. Přestože se tohoto závodu účastní ti nejlepší ze světové běžecké špičky, stejně ho průměrně nedokončí více než polovina účastníků. Atmosféru a náročnost závodu popisuje takto: „Pomalu se začalo stmívat a já se začal obávat zimy. Měl jsem na sobě promočené tričko bez rukávů a náhradní oblečení až na 161. kilometru závodu, ve více než 1000 metrů nad mořem, kde jsem měl dorazit až v noci a podle předpovědi se teplota na vrcholu měla pohybovat okolo pouhých 11 stupňů. Při této představě jsem měl velkou obavu, jak tohle všechno dopadne. Při prochladnutí dostávám dost často na závodech zimnici, která je navíc spojená s motáním hlavy a velkým nutkáním se na vše vykašlat.“
V lidském těle se při takto náročném závodu odehrává spousta pozoruhodných procesů, ocitá se na samotné hranici svých možností. Výsledek ale stojí za to, slovy Ondřeje Veličky: „Posledních zhruba 500 metrů bylo naprosto nezapomenutelných. Stovky lidí v ulicích a kavárnách povzbuzovaly a atmosféra byla absolutně nepopsatelná. Nikdy jsem nic tak emotivního při závodě nezažil a dojalo mě to k slzám. Po 33 hodinách běhu a chůze a bez jakéhokoli spánku jsem konečně v cíli slavného Spartathlonu navíc povzbuzovaný stovkami lidí. Opřel jsem se o nohu krále a užíval si ten úžasný pocit. Ihned jsem dostal olivový věnec na hlavu, plaketu za dokončení závodu, gratulaci a zapózoval jsem fotografům. Byl to nezapomenutelný zážitek a bojím se, že už nikdy nic takového v cíli žádného závodu nezažiju a neprožiju.“
Jinak se Ondřej specializuje spíše na rovinaté silniční ultramaratony, nejraději má ovšem okruhové závody. Proč? „Mám rád okruhové závody, u kterých se můžu každý kilometr až dva občerstvit a mám k dispozici vše potřebné. Neméně důležitou výhodou těchto závodů je, že nemusím sledovat trať a nehrozí zabloudění…“ Podobný přístup k běhání má i Kateřina Kašparová – také ona si okruhové závody užívá víc než bloudění v terénu.
K běhání ji přivedla složitá situace poté, co jí zemřel blízký příbuzný, pomohlo jí vypořádat se s tím.
Co se děje v hlavě ultramaratonce?
Oba sportovci se pokoušeli v rozhovoru popsat, co přesně se odehrává v jejich hlavách během tak extrémních závodů – asi nejpřesněji to však Ondřej Velička popsal v rozhovoru pro Zpravodaj Městského úřadu v jeho rodné Bystřici pod Hostýnem: „Přemýšlet se dá hlavně při kratším, osvěžujícím běhu. U těch delších také vypínám a po 30.–40. kilometru už na nic nemyslím. Mozek pak nejspíš zaměstnává fyzická námaha, myšlení a velké fyzické vypětí nejdou dohromady.“
- Maraton: 3:14:48
- Půlmaraton: 1:35:11
- 10 kilometrů: 42:11
- 5 kilometrů: 20:21
- ČEZ Jizerská 50: 4:02:31
- Borák: 7:43:27
Sportovci ale nejsou žádní roboti, také oni trpí obrovským množstvím nejrůznějších krizí. Ty fyzické jsou ještě snesitelné, mnohem horší je to, co se odehrává v hlavě. Ondřej popisuje: „Při většině závodů jsem si prošel krizemi. Člověk si při nich vždycky říká, jestli má tohle zapotřebí a proč to vlastně dělá, jaký to má všechno smysl. Čím horší stavy ale prožíváte během závodu, tím lepší je to pak v cíli. Při běhu mě často překvapí, čeho je člověk schopný. Cítím se úplně na dně, myslím, že to vzdám, že už to dál nepůjde, ale pak se přece jenom z krize dostanu, a ještě uběhnu spoustu dalších kilometrů.“
Kateřina to popisuje jako souboj mezi hlavou a nohama – kdy vítězem musí být vždy hlava: „Hlava je parťák nohou, vždy a všude. Čím déle jsem běžela, tím více byla hlava důležitá. Nejprve jsem četla pozitivní výroky od Sri Chinmoy, nejdříve popředu, poté pozadu. Poté jsem si v hlavě promítala, kolik mám za sebou, kdy bude polovina závodu, kdy bude zlomových osm hodin atd. atd. Stále jsem si stanovovala dílčí cíle, po kterých se vždy běželo lépe a bylo blíže k cíli. Ale vymyslet něco nového při závodu, tak to se mi nepovedlo. Ke konci byl už problém spočítat, kolikrát za poslední dvě hodiny ještě poběžím dokola.“
