Lidé a opice mají s nejvyšší pravděpodobností stejného evolučního prapředka – a dodnes díky tomu existuje mezi oběma druhy silné propojení. Na jeden z důkazů podobnosti přišli němečtí biologové.
Lidé i opice jsou s přibývajícím věkem mnohem opatrnější, co se týká získávání nových přátel. U lidí je tento fenomén jednoznačně prokazatelný a viditelný na každodenním životě: staří lidé jsou osamělejší, lidskou společnost už vlastně ani příliš nevyhledávají – tedy pokud nejde o staré přátele. A ti jim zase ubývají, takže v poslední třetině života jsou lidé odkázáni často jen na svou rodinu.
S tím, jak se prodlužuje délka lidského života, se tento fenomén stává stále viditelnějším a také citlivějším tématem. Jak zabránit tomu, aby se senioři cítili osamocení, řeší dnes tisícovky psychologů, gerontologů a dalších expertů. Budou to mít těžké, protože se ukazuje, že osamocenost starých lidí je zřejmě evolučně a geneticky podmíněná. Otázkou je proč – v čem je to prospěšné. A právě výzkum opic může na tento problém vrhnout nečekané světlo.
Němečtí biologové studovali skupinu 100 magotů bezocasých žijících v jednom francouzském centru. Zajímalo je, jak stáří ovlivňuje schopnost těchto kočkodanovitých opic vypořádat se s různými nástrahami – od fyzických až po sociální. Opice v tlupě byly různě staré, od 4 až po 29 let – což by u lidí odpovídalo věku 105 let.
Vědci vystavili magoty různým testům: měli reagovat na různé předměty, potraviny, ale také na sociální situace a sociální informace – například fotografie jiných makaků. Ukázalo se, že reakce magotů jsou velmi podobné tomu, jak by reagovali obdobně staří lidé. Například zájem o hračky upadal s tím, jak staré opice byly. A když se blížily k obdobě důchodového věku u lidí (tedy 20 rokům u magotů), přestával je také zajímat sociální kontakt.
Opice jsou stále zásadnějším prostředkem výzkumu člověka:
Zajímavé bylo, že ostatní části tlupy se těmto starým členům nevyhýbaly – mladší opice jim i nadále čistily srst a snažily se je různými způsoby kontaktovat. Staré opice ale samy nové kontakty již příliš nenavazovaly. Přitom stále ještě jevily normální zájem o dění v tlupě, živě reagovaly na nové podněty, jako byly například výše zmíněné fotografie. „Staré opice stále zajímá, co se kolem nich děje – jen se do toho už nechtějí samy zapojovat,“ popisuje Julia Fischerová, která na výzkumu pracovala.
Jak s tím pracuje psychologická teorie?
Psychologie má k tomuto dávno známému fenoménu několik vysvětlení, to dominantní říká, že staří lidé tímto způsobem chtějí maximalizovat čas, který jim zbývá.
Jenže opice jsou zcela jiný případ. Sice také mají excelentní paměť, ale současně nemáme jediný důkaz, že by dokázaly uvažovat o tom, jak blízká je jejich smrt, nebo kolik času jim ještě na světě zbývá. Nová studie tedy vrhá na celou otázku úplně jiný pohled – vše je zřejmě podmíněno evolučně a má to biologické kořeny. Rozhodně se na tyto poznatky ale budou muset zaměřit gerontologové. Tato práce vyšla v odborném časopise Current Biology.
